It's Autumnwatch season! Jak už jsem mnohokrát na svých blozích uváděl, jsem obrovským fanouškem pořadů BBC Springwatch, Autumnwatch a Winterwatch, jež jsou ve své domovině, tedy ve Spojeném království, velice oblíbené, a proto běží už pěknou řádku let (celé to začalo se Springwatch v roce 2005). Tento rok se v rámci Autumnwatch mimo hlavní sérii, kterou momentálně s nadšením sleduji (dnes večer se bude na BBC Two vysílat už čtvrtá epizoda), vysílají i půlhodinové speciály, z nichž první nese název Flights, Fights and Rescues (dohromady budou takové speciály dva; tento se tedy odvysílal tento týden, druhý zase ten příští - Autumnwatch se letos po mnoha letech znovu vysílá dva týdny). To byste neuhodli, jaké zvíře se v něm objevilo. Nebo uhodli? Ano, jedná se o nejoblíbenějšího savce Britů - o ježka. Kdysi na britských ostrovech nenáviděný, dnes si ježek užívá zaslouženou pozornost, ačkoliv počty těchto hmyzožravců jsou tam, na rozdíl od kontinentální Evropy, poměrně malé. Ve druhém segmentu tohoto půlhodinového speciálu se Hannah Stitfall, jež v posledních letech moderuje prakticky vše okolo hlavní série, setkala s Katy South z Prickles and Paws Hedgehog Rescue, která vybudovala na zahradě svých rodičů jednu z pouhých několika ježčích nemocnic v Cornwallu. Jak jsem tak na tento segment díval, napadlo mě, že bych tento měsíc mohl na Blogorgonopsid Diaries napsat výjimečně ještě jeden článek. Řekl jsem si, že se však zaměřím nikoliv na současné, ale na prehistorické ježky a také ostatní vyhynulé zástupce jejich čeledi!
Ježkovití (Erinaceidae) jsou jednou ze sedmi čeledi řádu hmyzožravců (Eulipothyphla či Erinaceomorpha) a zároveň jednou ze čtyř, jež přežily do dnešních dnů. Zahrnují dvě podčeledi; Erinaceinae a Galericinae. Dříve klasifikovaná podčeled srstínů (Hylomyinae) je v současné době považovaná za součást podčeledi Galericinae (s názvem Hylomyinae se tedy v současné vědecké literatuře zřejmě již nesetkáte). To je také důvod, proč galericini již nejsou považováni za vyhynulou čeleď, jako ještě před několika lety.
V současné době žije na naší planetě 17 druhů ježkovitých a 8 druhů z podčeledi Galericinae (nemá přímo český ekvivalent). Jedná se tedy o ježky a srstíny; ježci žijí v Eurasii a Africe, kdežto srstíni se vyskytují pouze v oblasti jihovýchodní Asie. Celkově se historie čeledi Erinaceidae datuje do eocénu, druhé epochy starších třetihor (paleogénu). Z té doby je tedy alespoň znám nejstarší ježkovitý vůbec; ten však pocházel z opačné strany planety, a to sice z Nového světa. Vypadá to, že původ této čeledi bude nutno hledat za Atlantikem v horninách starších než 50 milionů let. Ježci jako takoví se za posledních přibližně 15 milionů let téměř nezměnili; jejich tělesná stavba je stejná, a pořád zastávají v ekosystémech více či méně tu samou roli. Možná někdy na přelomu oligocénu a miocénu se tito hmyzožravci přizpůsobili na aktivní život po setmění. Nejstarší srstíni jsou zase známi z Evropy, a právě z období miocénu. Vypadá to, že právě tehdy došlo v rámci čeledi ježkovitých k radiaci; čeleď se rozrůznila, a právě tehdy v rámci ní vznikly dvě samostatné vývojové větve, tedy již výše zmíněné podčeledi. V minulosti byli jak erinaceini, tak galericini očividně mnohem více rozšířeni. Důvodem, proč se nakonec galericini stáhli do jihovýchodní Asie, mohla být například změna klimatu v posledních několika milionech let.
Nejstarším známým ježkovitým je Silvacola acares z raného eocénu. Tento 5 až 6 centimetrů dlouhý savec byl ovšem velikostně srovnatelný spíše s rejsky než s ježky a srstíny. Jde o nejmenšího zástupce ježkovitých, který byl kdy nalezen. Fosilie, na základě níž byl v roce 2014 popsán, byla nalezena v Driftwood Creek Beds poblíž Smithers v kanadské provincii Britská Kolumbie, nějakých 670 kilometrů severně od Vancouveru. Je pravděpodobné, že na rozdíl od ježků nebyla Silvacola schopná stočit se v ohrožení do klubíčka. Z poměrně dobře zachovalých zubů, jež obsahovala nalezená pravá část maxilly tohoto savce, lze vyvodit, že se jednalo o všežravce, živícího se jak hmyzem, tak různými rostlinami a jejich kořínky na pralesní půdě. Před 50 miliony let vypadala Britská Kolumbie úplně jinak než dnes - šlo o horkou džungli, kterou se potulovali tapíři!
Silvacola byla sice malá, ale rozhodně nešlo o nejpodivnějšího ježkovitého, který kdy žil. Tento titul by právem náležel jinému hmyzožravci, kdybychom ovšem mohli potvrdit, že informace, jež o něm byly kdysi napsány v populárně naučné literatuře (konkrétně v publikaci World Encyclopedia of Dinosaurs & Prehistoric Creatures od Dougala Dixona z roku 2008) skutečně jsou pravdivé.
Tímto tvorem je Proterix, ježkovitý z pozdního oligocénu až raného miocénu. Zahrnuje dva druhy; P. loomisi a P. bicuspis. V Dixonově knize bylo uvedeno, že proterixovi pravděpodobně chyběly končetiny, a že se jednalo o přizpůsobení k hrabavému způsobu života (ostatně ztráta končetin u hadů mohla být též způsobena přechodem na hrabavý způsob života, jak praví jedna z hypotéz o jejich "beznohosti"). Těžko však říci, zda je možné tuto spekulaci vzít vážně. Jediné, co se z proterixe dosud našlo, jsou fragmentární části kostry. V nejlepším stavu byly nalezené lebky, a ze zubů jasně vyplývá, že se jednalo o erinaceida. Avšak zda byl Proterix beznohý, to se nedozvíme do té doby, než (a pokud) bude nalezena úplná kostra. Někteří odborníci mají za to, že proterixovy končetiny byly však přinejmenším značně redukované, na což poukazuje netypicky vysoký počet lumbálních obratlů (bederní oblast).
V roce 2019 byl popsán Oligoechinus lanzhouensis, další raný zástupce ježkovitých. Jeho fosilie byly odkryty v souvrství Ganjiatan nedaleko města Lanzhou v čínské provincii Gansu. Nejednalo se o nějaký převratný nález; všemi těmi fosiliemi, jež tvořily holotyp, byly jen zuby, což ale u vyhynulých savců není moc překvapivé (druhů pravěkých savců popsaných jen základě zubů je opravdu hodně!). Nález byl ohlášen ve vědeckém časopisu GeoJournals. Autoři studie prohlásili, že Oligoechinus představoval zřejmě jakýsi článek mezi eocénními a typickými miocénními ježkovitými.
Přiložený obrázek pochází právě z výše zmíněné studie - prosím berte na vědomí, že zuby oligoechina jsou reprezentovány pouze snímky 27 až 31. Ostatní vyobrazený chrup patří rodům Amphechinus, Parasorex a dalším.
Do rodu Amphechinus bylo zařazeno pravděpodobně největší množství vyhynulých ježkovitých z epoch oligocénu a miocénu, s nimiž si odborníci nevěděli tak úplně rady. I z toho důvodu obsahuje tento rod v současné době celkem 14 druhů z Eurasie i Severní Ameriky. Některé z nich možná budou v budoucnu přeřazeny do vlastních rodů. To nicméně neznamená, že Amphechinus jako rod s několika druhy neexistoval, a že nebyl mimořádně úspěšný. Patrně se držel po několik milionů let. Vážil asi 175 gramů a specializoval se na lov hmyzu. Tento prehistorický ježkovitý byl dokonce vyobrazen ve filmech Doba ledová 2: Obleva (Ice Age: The Meltdown) z roku 2006 a Doba ledová 4: Země v pohybu (Ice Age: Continental Drift) z roku 2012.
Z velkého množství lokalit po celé Eurasii a Severní Americe je však znám i rod Lantanotherium, opět se vyskytující v miocénu. Zkamenělé zuby tohoto ježka byly nalezeny na území od Francie přes Maďarsko a Řecko po Čínu a v amerických státech Nebraska a Kalifornie. Ví se toho o něm jen velmi málo, z tvaru zubů lze ovšem vyčíst, že šlo opět o správného hmyzožrouta, ládujícího se bezobratlými živočichy, zvláště tedy hmyzem, ale teoreticky zřejmě i kroužkovci.
Nejstarším známým galericinem je Deinogalerix, až 60 centimetrů dlouhý hmyzožravec z miocénu Itálie, z doby před 15 až 10 miliony let. Měl pozoruhodně velkou hlavu; zabírala třetinu délky těla, tedy 20 centimetrů. Žil pouze na ostrově Gargano, ze kterého se v průběhu času stal poloostrov (to tedy až poté, co vyhynul). Vzhledem k tomu, že dnešní srstíni nejsou zase tak velcí, se mohlo jednat o jakýsi případ "nepříliš extrémního" ostrovního gigantismu. Deinogalerix se mohl stávat kořistí velké sovy druhu Tyto gigantea. Naopak na jeho jídelníček zřejmě kromě hmyzu patřili i rozliční malí obratlovci.
Název Deinogalerix znamená v překladu "strašný Galerix"; doslova odkazuje na rod Galerix rod ježkovitých z epoch oligocénu, miocénu a pliocénu z Řecka. Fosilie nesoucí znaky nápadně se podobající těm galerixovým však byly objeveny i na území České republiky. Asi nejlépe prozkoumaným druhem je G. kostakii, opět byl však popsán jen podle zubů.
Na obrázku vidíte srstína rejskovitého (Neotetracus sinensis) z vlhkých lesů v nadmořské výšce 300 až 2700 metrů na území Myanmaru, Vietnamu a Číny. Mnohé laiky může překvapit, že tito pidižvíci podobní rejskům patří do stejné čeledi jako ježci. Galericini jsou obzvlášť zajímaví; mají holý ocásek, jenž jim slouží k termoregulaci, loví hmyz, stonožky a malé plazy, a to po setmění nebo za úsvitu (jsou nokturnální a krepuskulární) a stejně jako ostatní hmyzožravci jsou to ploskochodci (na zem staví při chůzi celé chodidlo, od prstů po patu).
Srstíni vyplňují v jihovýchodní Asii stejnou ekologickou niku jako v jiných částech světa rejskovití (Soricidae) - ačkoliv ti v této části světa žijí též, příkladem je Crocidura fuliginosa - a americké vačice (Didelphis). Ježkům se samozřejmě během miliony let trvající evoluce vyvinuly pro ně tolik typické bodliny. Tato tuhá, na koncích ostrá modifikovaná srst pokrývá jejich záda a boky, a chrání je před predátory. Všichni ježkovití mají dobře vyvinuté řitní žlázy, u srstínů však "dovedeny k dokonalosti". Tito malí tvorečkové jimi po sobě zanechávají nezaměnitelný, pronikavý zápach po amoniaku.
Zdroje obrázků:
