Není žádným tajemstvím, že mou nejoblíbenější skupinou plazů jsou hadi. Připadají mi perfektní; dokáží svou kořist chytit bez nohou s drápy, dokáží ji zabít buďto jedovatým kousnutím, tedy uštknutím, nebo škrcením, případně ji mohou sežrat celou zaživa, anebo po jejím usmrcení... Dozvídáme se nové poznatky o jejich evoluci a o jejich původu. V souvislosti s tím si hned vzpomínám, jak jsem v roce 2015 napsal na Blogorgonopsid článek o objevu anglického jurského hada druhu Eophis woodi, který si stále drží titul nejstaršího zástupce kladu Ophidia, a jehož objev byl právě tehdy poprvé oznámen. O vývoji hadů a šupinatých plazů celkově toho stále víme docela málo... Ale ne tak málo jako před několika desítkami let.
Dnes jsem se znovu, abych řekl pravdu, po roce, díval na epizodu "Search for the Silent Fate" ("Hledání němé sudičky") ze seriálu "Austin Stevens: Snakemaster" (Austin Stevens: Pán hadů), který vyrobila společnost Tigress Productions pro Discovery/Animal Planet v roce 2005. Je to jedna z mých nejoblíbenějších epizod tohoto nestárnoucího akčního dokumentu, který se zabývá Austinovými cestami za vyfotografováním převážně vzácných, velkých či něčím jiným zajímavých plazů. Předmětem jeho zájmu v tomto dokumentu byl had nazvaný Lachesis muta, nebo též bushmaster - křovinář němý. Jeden z mých oblíbených chřestýšovitých hadů, největší zástupce této podčeledi zmijovitých, a zároveň největší zmijovitý na světě, též držící rekord největšího jedovatého hada západní polokoule. Mohl bych o něm napsat celý článek, ale neudělám to... Po zhlédnutí dokumentu jsem si něco málo četl o bushmasterovi na internetu, a tak jsem se postupně dostal zpět k článkům o chřestýšovitých, a pak o jedovatých hadech obecně. A narazil jsem na název Toxicofera. Rozhodl jsem se, že o tomto pojmu napíši na Blogorgonopsid Diaries, neboť mne velice zaujal. Vzpomínám si teď na vystoupení oblíbeného britského televizního průvodce přírodou Chrise Packhama v americké talk show The Tonight Show Starring Jimmy Fallon v roce 2015. Druhým zvířetem, které Chris Jimmymu ve studiu ukázal, byl pravděpodobně druhý největší ještěr naší planety, varan skvrnitý, a Chris se zmínil o jeho jedovatých slinách. A také o tom, že pravý jed má více druhů ještěrů, než se dříve odborníci domnívali. Mohla by to být pravda, a vzpomínka na Chrisův brilantní, poučný výstup mne také přiměl k napsání tohoto článku. Teď již dost úvodu, přejděme k samotnému tématu.
Toxicofera znamená v překladu z řečtiny "ti, kteří jsou vybaveni jedem". To ale neznamená, že by do tohoto kladu plazů, popsaného a představeného vědecké komunitě v roce 2005, patřili jen a pouze jedovatí plazi. Mají se do něj řadit i druhy nejedovaté, nicméně jedovatým druhům blízce příbuzné. Ne všichni odborníci tento klad uznávají, zvláště pro svou rozmanitost a zdánlivou nepříbuznost mezi některými jeho skupinami. Do kladu Toxicofera by mělo patřit 60 % všech současných druhů plazů; to je okolo 4600 jednotlivých specií. Byli do něj zařazeni všichni hadi, tedy podtřída Serpentes, infratřída Anguimorpha zahrnující aligátorovce, jedovaté korovce a varany, a infratřída Iguanomorpha, do které patří leguáni a jejich příbuzní (včetně anolisů), agamidi a chameleoni. Klad má tedy poněkud široké zastoupení.
Asi 600 druhů hadů na této planetě je doslova vyzbrojeno jedem, který v případě potřeby proteče jejich jedovými zuby umístěnými v přední části čelistí - těmito hady jsou zástupci čeledí korálovcovitých (Elapidae) a zmijovitých (Viperidae). Avšak řada druhů hadů, mezi nimiž jsou i někteří užovkovití (Colubridae) a Lamprophiidae (nemá český ekvivalent), je též vybavena jedem. Někteří, například zemězmijové z čeledi Lamprohiidae, mají docela silný jed, jiní, například bojgy (rod Boiga) mají zadní, plné (nikoliv duté) jedové zuby a síla jejich jedu se u jednotlivých druhů liší, jed nicméně obvykle nepředstavuje pro člověka nebezpečí.
Jde-li o ještěry, dlouho se předpokládalo, že jedinými jedovatými ještěry jsou korovci. Oba druhy žijí na severoamerickém kontinentu; jeden na západě Spojených států amerických, druhý v Mexiku. Jsou známi tím, že estivují (opak hibernace), tudíž u nich v nejteplejších měsících roku probíhá "letní spánek". Ve starší literatuře se s pojmem "jedovatý ještěr" setkáme pouze u korovců. Pak bylo v roce 2010 prokázáno, že i varan komodský (Varanus komodoensis), největší ještěr na světě, vyskytující se na několika malých ostrovech v Indonésii, včetně slavného ostrova Komodo, je také vybaven jedovými žlázami, a že kořist v podobě vodních buvolů nezabíjí bakterie z jeho tlamy, jak se dříve odborníci domnívali, ale skutečný a nefalšovaný jed. Postupně začalo vyplouvat na povrch, že i další druhy varanů jsou samozřejmě jedovaté. U některých snad jed pomáhá jen k rozložení tkání oběti předtím, než ji pozřou - jakási obdoba vnějšího trávení... A pak se začalo ukazovat, že k jedu mají blízko i sliny takových ještěrů, jakými jsou zástupci čeledi slepýšovitých (Anguidae), do které se neřadí jen naši evropští slepýši, "beznohé ještěrky", ale také američtí aligátorovci, kteří na rozdíl od slepýšů jsou končetinami vybaveni a někteří dokonce šplhají po stromech.
Jsou si všichni nějak příbuzní? Je jed nebo předpoklady k jeho tvorbě čímsi, co zdědili?
V minulosti se spekulovalo, že jed se u hadů objevil zhruba v období oligocénu, v době před zhruba 25 miliony let. Pozdější výzkumy ovšem prokázaly, že předpoklady k tvorbě jedu se objevují i u hadů nejedovatých, a evolučně starších. Kupříkladu u krajt, které by nikdo za jedovaté nepovažoval. Ovšem v krajtích slinách se objevuje jakýsi náznak toxinu - snad pozůstatek doby, kdy všichni hadi byli jedovatí? Nebo jen památka po společném předku všech hadů, jenž byl jedovatý? Podle některých výzkumníků byli jedovatí i předchůdci hadů a ještěrů, kterými jsou varani, a kteří mohou být s hady příbuzensky spřízněni. Jedovatí předci těchto skupin plazů žili před 200 miliony let.
Je zde však také možnost, že se jed u hadů, zvláště u těch skutečně "jedovatých" (tedy těch, jež jsou vybaveni předními jedovými zuby), objevil jako výsledek paralelní evoluce (při ní se určitý znak vyvine u nepříbuzných druhů; nejedná se však zřejmě o konvergentní evoluci).
Právě paralelní evoluce by vysvětlovala, proč někteří nejedovatí hadi ztratili schopnost produkovat jed, ale stále disponují pseudogeny, které mají předpoklad k vytváření jedu.
Jeden z největších odborníků na plazí jed, Bryan Grieg Fry, uvedl, že jeho tým během výzkumu izoloval ze slin asijské užovky druhu Coelognathus radiatus, se kterou se člověk může běžně setkat v obchodech s domácími mazlíčky, látku, která se až podivuhodně ve své struktuře podobá neurotoxinu kober. Dokonce se mu blíží svou silou. To však neznamená, že je tato užovka nebezpečná. Nicméně už v roce 2003 byly vydány výsledky studie, která dokázala výskyt jedu u hadů, jež dříve vůbec nebyli považováni za jedovaté.
To samé se týká i ještěrů. Slavná agama vousatá z východní Austrálie, další oblíbený domácí mazlíček, by též mohla být považována za jedovatou. Jednoduše se dá uvést, že její sliny mají k jedu docela dosti blízko.
Všechny již vyjmenované skupiny šupinatých plazů (Squamata) by tedy mohly tvořit tento klad, Toxicofera. Ne každý však s touto myšlenkou souhlasí. Podle některých toxikologů či biologů je nazvání všech těchto plazů jedovatými velice zavádějící. Jed slouží hadům či jedovatým ještěrům například k zabití kořisti (v případě pravých jedovatých hadů je to přece primární důvod, proč jed mají, a maximálně sekundárně jej užijí v sebeobraně). Avšak například vyobrazená agama vousatá jed k zabíjení kořisti vůbec nepotřebuje, a obecně řečeno, pravým jedem ani není vybavena. Má tedy smysl udělat ze všech těchto šupinatých plazů jednu velkou hroudu a nazval ji Toxicofera?
Myslím si, že přinejmenším otázka vzniku jedu u šupinatých je velice fascinující, a hypotéza, že všichni tito plazi sdílejí společného předka, který byl jedovatý, je velice zajímavá a nutí k zamyšlení.
Zdroje obrázků:
1.
https://snake-facts.weebly.com/bushmaster.html
2.
https://www.quora.com/Is-a-lizard%E2%80%99s-saliva-poisonous-to-humans
3.
http://liveitoutloud.com/post/2014/05/12/The-hiss-of-the-gila-monster-and-the-rattle-of-the-snake.aspx
4.
https://en.wikipedia.org/wiki/Eastern_bearded_dragon#/media/File:Eastern_Bearded_Dragon_defence.JPG
