čtvrtek 29. července 2021

Tři vyhubené tygří poddruhy

29. červenec je Globálním dnem tygrů. Patří tedy této ohrožené kočkovité šelmě - největšímu felidovi současnosti a jedné ze zvířecích ikon ochrany přírody. Já sám slavím Mezinárodní den tygrů již od roku 2017, a téměř pravidelně od té doby píši na Blogorgonopsid o ochraně tygrů články. I ti, kteří se o přírodu moc nezajímají, vědí moc dobře, co tygrům provedl náš druh. Je to jen pár let zpátky, co jejich populace po více než stovce let zabíjení a ničení jejich přirozeného prostředí začala znovu růst. Téměř jsme je zničili. Přestože jsem dnes již napsal jeden "varovný" článek na svém hlavním blogu, nemohl jsem si odpustit nesdílet s Vámi něco o tygrech a nebezpečích pro ně ze strany člověka i na Blogorgonopsid Diaries. Potřebujeme-li varování o tom, co dokáže člověk jiným druhům udělat, proč si blíže nepředstavit jím vyhubené populace či poddruhy tygrů? Tento článek je věnován třem kočkám, které zřejmě (nenalézá-li se mezi vámi nějaký budoucí strůjce stroje času nebo klonovací génius) nikdo z nás nikdy nepotká. A to jen kvůli lidem.

S tygřími poddruhy je to složité. V roce 2017 byla zrevidována jejich taxonomie, přičemž Cat Classification Task Force z IUCN Cat Specialist Group začal rozlišovat pouze dva poddruhy: Panthera tigris tigris z kontinentální Asie a P. tigris sondaica ze Sundských ostrovů. Studie provedená o rok později však tento názor zavrhla. Někdy se uvádí, že žijících poddruhů tygra (Panthera tigris) je šest, a že jsou jimi tedy tygr indický, tygr ussurijský, tygr malajský, tygr indočínský, tygr sumaterský a tygr čínský. Ať už se jedná o jednotlivé populace dvou poddruhů, anebo skutečně o šest subspecií, nelze popřít, že každá z těchto šelem je svým způsobem unikátní, a to třeba vzrůstem nebo vzorováním. Je nutné je všechny chránit, i když třeba takový tygr čínský je již pravděpodobně v přírodě (nikoliv samozřejmě v zajetí!) vyhynulý. Existuje mnoho lidí, kteří se podílejí na jejich ochraně. Ale pro některé populace či poddruhy tygra je už pozdě. Tři z nich stačil člověk vyhubit.

Snad nejznámějším vyhynulým "poddruhem" tygra je tygr kaspický (Panthera tigris virgiata). Ze všech tygrů žil nejzápadněji; přinejmenším do začátku středověku se ještě potuloval po jižním Rusku a po Ukrajině. Doma byl i několik staletí poté ve východním Turecku, na severu Íránu, ve střední Asii a v okolí Kavkazu. Vyskytoval se dále i na severu Afghánistánu, a nejvýchodnějším bodem jeho výskytu byla provincie Sin-ťiang na severozápadě Číny. Je pravděpodobné, že právě kaspické tygry užívali hojně Římané v gladiátorských hrách. Lidé v pohoří Taurus na území Turecka vyráběli po celá staletí kamenné pasti na tygry (a také na stále žijící, ovšem ohrožené levharty poddruhu Panthera pardus tulliana). Tygr kaspický byl pořádnou kočičkou; samci měřili 260 až 295 centimetrů na délku, samice byly dlouhé 240 až 260 centimetrů. Největší samci mohli vážit i 240 kilogramů. Jeden rekordman, zabitý v Ázerbájdžánském Prišibu v únoru 1899, měl prý i s ocasem 360 centimetrů. Velikostně se pohyboval někde mezi největšími dodnes žijícími poddruhy, tedy tygrem indickým a tygrem ussurijským. Známý byl tygr kaspický také pro svou poněkud dlouhou srst.


Velký vliv měl bohužel na tuto šelmu lov. Do začátku 20. století ruská armáda zabíjela dravá zvířata žijící v lesích a poblíž lidských domovů. Třeba během 1. světové války se tyto kočky hojně lovily na březích řek Piandj a Amu Darya na hranici Afghánistánu a Tádžikistánu. Když v 19. století Rusové vtrhli do Turkestánu, začali se tygři vybíjet v oblastech, jež měly být přeměněny na bavlněné plantáže a obilná pole. Zvířata zabíjeli vojáci a sportovní lovci, a vybíjeli také jejich kořist - divoká prasata. V Iráku byl údajně poslední tygr zabit v roce 1887, a to poblíž Mosulu. V Kazachstánu se naposledy tato šelma objevila v roce 1948, poblíž řeky Ili. Na afgháno-tádžikské hranici jej prý někdo zahlédl ještě v roce 1998, ale od 70. let se už o jeho existenci coby živoucího "poddruhu" pochybovalo. Od roku 2003 je oficiálně zařazen mezi vyhynulá zvířata. 

Ruské i mezinárodní ochranářské skupiny zakázaly lov tygrů, včetně těch kaspických, už v roce 1947. Bohužel to však příliš nepomohlo. Ačkoliv takový tygr ussurijský díky zákazům lovu přežil (ač si na něj samozřejmě pytláci dělali zálusk i desítky a desítky let poté, zjevně dodnes), kaspický poddruh takové štěstí neměl. Velký tygr s krásnou, bujnou, hustou červenou srstí a černými až hnědými pruhy byl ponechán pouze minulosti.


Tygr kaspický je jedinou ze tří vyhynulých koček, o nichž zde hovoříme, jež by patřila k poddruhu Panthera tigris tigris (ukázalo-li by se, že hypotéza o pouhých dvou poddruzích je pravdivá). Dalšími dvěma vyhubenými "populacemi" jsou totiž ty ze Sund, jež by spolu s tygrem sumaterským hypoteticky tvořily poddruh Panthera tigris sondaica. Tím prvním je tygr jávský. Byl to učebnicový příklad Bergmannova pravidla; byl menší než jeho příbuzní z chladnějších oblastí na severu. I tak ovšem největší samci měřili až 248 centimetrů na délku. Tento rovníkový tygr osídlil Jávu před 12 000 až 11 000 lety, jak odhalila studie, jejíž výsledky byly publikovány v roce 2015. Jeho kořistí se stávali sambar ostrovní (Rusa timorensis), prase divoké (Sus scrofa) a dnes již ohrožený banteng (Bos javanicus). 

Ve 30. letech 19. století byli lovci tygrů na Jávě bohatě odměňováni. Zabití tygra a prodání jeho kůže se rovnalo pěkné sumičce. Když se velikost lidské populace Jávy vyšplhala na začátku 20. století na celých 28 milionů, zvýšila se i míra zabíjení tygrů. K boji s velkými kočkami, jež byly považovány za nepřátele, mnohdy i kvůli neznalosti či strachu místních, se používaly jedy. Jejich kořist bývala otrávena, aby byl tygr po návratu k tělu oběti sám zabit. Sambaři ostrovní byli také hojně loveni lidmi, tygři tak přicházeli o svou oblíbenou kořist. A v neposlední řadě ubývalo přirozeného prostředí velkých šelem. V roce 1975, když už na tom jávská tygří populace opravdu nebyla dobře, zbývalo na ostrově jen 8 % původních lesů. 


Nedá se říci, že by se ochránci přírody nesnažili o zvrácení osudu tygra jávského. V 60. letech však těchto koček zbývaly zřejmě jen desítky; v Národním parku Ujung Kulon na západním cípu Jávy žilo pouhých 10 až 12 jedinců. V roce 1971 byla na jihovýchodě ostrova, poblíž hory Betiri, zastřelena samice tygra jávského. Patřila zřejmě mezi poslední přežívající zástupce této populace či poddruhu. V roce 1976 se ještě našly stopy tygrů, zanechané třemi až pěti jedinci na jedné lokalitě. V této době byli však tygři vídáni na Jávě jen vzácně. V roce 1987 proběhla expedice k hoře Betiri, během níž skupina studentů z Institut Pertanian Bogor nalezla tygří trus a další stopy. V Národním parku Mount Halimun Salak byl jávský tygr zastřelen v roce 1984; pět let nato byly v oblasti nalezeny ještě stopy jednoho zvířete, bezpochyby dospělého tygra. Fotopasti v Národním parku Meru Betiri, nastavené na začátku 90. let, nepřinesly žádný úspěch. Tehdy, nebo jeden či dva roky předtím, se již zřejmě tygr jávský skutečně stal vyhubeným zvířetem.

Ještě v srpnu 2017 uvedl jeden ze strážců Národního parku Ujung Tulon, že údajně vyfotografoval tygra jávského s kořistí, a to sice se zabitým býkem. Jak se ale ukázalo, šelma na nejasné, nepříliš kvalitní fotografii byla ve skutečnosti samcem levharta jávského (Panthera pardus melas). Již od roku 1994 je tygr jávský klasifikován jako vyhynulý.


O něco dříve vyhynul tygr balijský (P. t. balica), popsaný Ernstem Schwarzem v roce 1912. Za vyhubený poddruh bývá považován minimálně od 50. let minulého století. Jak napovídá jeho jméno, byl to endemit ostrova Bali v Indonésii. Ze všech tří sundských tygrů byl nejmenší; samci měřili 220 až 230 centimetrů, samice pak 190 až 210 centimetrů. Největší samci vážili "jen" metrák. Tato šelma inspirovala mnoho příběhů v balijském folklóru. Říkalo se, že balijským dětem se musí darovat ochranný amulet s černými korálky a tygřím zubem nebo alespoň kusem tygří kosti. Při různých festivalech se na Bali dodnes nosí tygří masky. Nebyli to původní obyvatelé těchto ostrovů, kdo populaci tygrů zdecimoval - vinnými jsou kolonisté.

Lov tygrů na Bali se rozvinul, když na ostrov přijeli Holanďané. Mnozí z nich byli typičtí "romantičtí lovci" z 19. století - stříleli po všem, co se pohnulo. Tygry často chytali do obřích ocelových pastí, do nichž vkládali muntžaky nebo kozy. Když se zvědavý tygr přiblížil k zabitému zvířeti, past ho sevřela, a lovci jej pak zblízka zastřelili. Až do roku 1941 neexistovalo na Bali žádné místo, které by místní tygry a další faunu chránilo, a zavedení Národního parku Západní Bali už velkým kočkám velkou spásu nepřineslo. Po roce 1937, nejpozději ve 40. letech, byli balijští tygři nadobro pryč.


Pár zpráv o údajném přežití balijských tygrů se objevilo ještě desítky let poté, co byli v polovině minulého století oficiálně uznáni za vyhynulé. V 70. letech prý někteří obyvatelé Bali stále trvali na tom, že tygři na ostrově žijí. Před jedenácti lety, v roce 2010, se v tisku objevily zprávy o velké kočce na západním Bali, napadající kozy a psy. Zda na těch zprávách bylo něco pravdy, to není zrovna jisté. Zvíře totiž nikdo pořádně nespatřil. Mohla to být taky novinářská kachna. Majestátní balijský lovec makaků, muntžaků, sambarů a možná i luskounů ostrovních (Manis javanica), který zřejmě přešel na ostrov po pevninském mostu z Jávy během doby ledové, je opravdu ztracen.


Tyto tři populace nebo poddruhy už zachránit nedokážeme. Avšak pro záchranu těch, jež zbývají, něco udělat můžeme. Ne každému z nás se poštěstí pracovat s tygry v terénu nebo pomáhat při jejich rozmnožování v zajetí. Můžete však podepisovat petice nebo darovat peníze důvěryhodným neziskovým organizacím, jež dělají pro jejich záchranu maximum. Každý z nás může udělat něco proto, aby žijící poddruhy tygrů neskončily jako jejich kaspičtí, jávští a balijští příbuzní.

Zdroje obrázků: