Poslední článek tohoto roku na Blogorgonopsid Diaries se měl původně týkat žraloků. Nejprve mne k nim navedl návrat k epizodě Bahamas: Shark Special z první série Deadly 60 (2009) se Stevem Backshallem. Jenže jak jsem záhy při surfování po žraločích vodách internetu zjistil, nedařilo se mi najít to správné téma. O žralocích jsem udělal v roce 2018 velký projekt na svém hlavním blogu, a v jeho rámci jsem shrnul nejdůležitější informace o všech žraločích řádech, včetně těch zahrnujících již pouze vyhynulé druhy. Nakonec jsem od žraločího článku na tento blog upustil, a rozhodl jsem se věnovat něčemu jinému. Mé myšlenky se začaly odvíjet pavoučím směrem, neboť jsem měl nedávno příležitost zhlédnout první pandemický film, který vydělal přes miliardu dolarů, a pravděpodobně nejlepší film tohoto roku. Nedokázal jsem se však odrazit od myšlenek na tváře Tobeyho a Andrewa. A tak jsem se začal vracet do minulosti, do pondělního dopoledne, kdy jsem sledoval první díl 4. série Deadly 60 (2020) s názvem Rhino Rescue Special. Ano, opět to byl speciální díl Deadly 60 zaměřený na jedinu skupinu zvířat, co způsobilo explozi v mé šílené, temné mysli, a přivedlo mne k napsání tohoto článku. Rozhodl jsem se napsat něco o nosorožcích, avšak ne o těch současných, nýbrž o jedné dobře známé vyhynulé čeledi. Mám tu teď pro vás malou přehlídku hyracodontidů. Doufám, že se vám bude líbit, a že mi odpustíte popis toho, jak funguje můj mozek.
Čeleď Hyracodontidae je jednou ze tří rodin nadčeledi Rhinocerotoidea, jež spolu s nadčeledí Tapiroidea (zahrnující dvě rodiny) tvoří podřád Ceratomorpha. Vývojově nejblíže je hyracodontidům čeleď Rhinocerotidae, jediná z oněch tří čeledí rhinocerotoidů, která zahrnuje dnes žijící druhy, konkrétně tedy pět druhů nosorožců. Poslední čeleď, Amynodontidae, byla zastoupena druhy žijícími v pozdním eocénu až raném miocénu. Hyracodontidi se poprvé ve fosilním záznamu objevují v raném eocénu, před 55,8 miliony let, a mizí z něj na počátku epochy miocénu, před 26 miliony let. Velmi zjednodušeně jim můžeme říkat bezrozí nosorožci. Byli vybaveni dlouhými končetinami, které několik jejich zástupců vynesly výše, než jakékoliv jiné savce v celé historii naší planety. Tato velká zvířata žila v otevřené krajině, ale menším hyracodontidům se dařilo také v deštných lesích. Začali narůstat v raném oligocénu, poté, co se na konci eocénní epochy klima změnilo, a například v Evropě či Asii ustoupily lesy sušší a otevřenější krajině. Pokud bychom cestovali zpět v čase, setkali bychom se s hyracodontidy pouze na severní polokouli; v Severní Americe a v Eurasii. Čeleď zahrnuje celkem pět podčeledí: Indricotheriinae (syn. Paraceratheriinae), Hyracodontidae, Eggysodontidae, Triplopodinae a Hyrachyinae. Ještě uvedu, že tuto čeleď zavedl Edward Drinker Cope, slavný americký paleontolog, zoolog, srovnávací anatom, herpetolog, ichtyolog a v neposlední řadě také účastník slavné války o kosti, jež ho postavila proti obdobnému velikánovi Othnielu Charlesi Marshovi.
Nejprve se podívejme na nejznámější hyracodontidy, zástupce podčeledi Indricotheriinae. Zavedl ji Borissiak v roce 1923, kupodivu však ještě stejný rok byly Osbornem zavedeny i podčeledi Paraceratheriinae a Baluchitheriinae, jež jsou jejími synonymy. Původní název se uchoval, avšak rod Paraceratherium, proslavený především svým vystoupením ve třetí epizodě cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts, 2001), si možná pro nezasvěcené trošičku známější rodové jméno Indricotherium neuchoval. To bylo totiž zavedeno Borissiakem v roce 1916, kdežto jméno Paraceratherium zavedl již o pět let dříve Clive Forster-Cooper. Původně byl jeho typový druh, P. bugtiense, popsán jako druh acerateria, což je rod z čeledi Rhinocerotidae (nejde tedy o hyracodontida), a to Guyem Ellcockem Pilgrimem roku 1908. Název Paraceratherium na něj přímo odkazuje (par + Aceratherium), a znamená "téměř bezrohé zvíře".
Ačkoliv nikdy nebyla nalezena kompletní kostra paracerateria, lze bezpečně tvrdit, že se jednalo o jednoho z největších suchozemských savců, jací kdy žili. V roce 1936 například paleontologové Granger a Gregory v jedné své práci uvedli, že bylo dlouhé až 8,7 metru (tento údaj dnes není považován za platný), kdežto sovětská paleontoložka Vera Gromova roku 1959 odhadla jeho délku na 7,4 metru. Granger a Gregory se také domnívali, že dospělé Paraceratherium bylo v kohoutku vysoké 5,25 metru. V roce 1997 učinil Gregory S. Paul poněkud rezervovanější odhad velikosti paracerateria, přičemž uvedl, že výška v kohoutku se u tohoto zvířete rovnala 4,8 metru. To je pořád víc než nejvyšší exempláře pozdně pleistocénního mamuta stepního (Mammuthus trogontherii). Krk paracerateria byl podle paleontologů Matthew Wedela a Michaela Taylora dlouhý 2 až 2,5 metru. Hmotnost zvířete se pohybovala mezi 15 až 20 tunami, původní odhady až třicetitunové hmotnosti jsou nejspíš přehnané. Největší nalezené lebky tohoto zvířete dosahovaly délky 1,3 metru, stehenní kosti 1,5 metru a jednotlivá chodidla délky téměř 50 centimetrů. Jako správný lichokopytník mělo Paraceratherium lichý počet prstů, konkrétně tedy mělo tři na každé končetině.
Fosilie tohoto oligocénního indricotheriina se našly v Bulharsku, Rumunsku, Turecku, na Balkánském poloostrově, v Gruzii, Kazachstánu, Pákistánu, Indii, v Číně a také v Mongolsku, konkrétně tedy ve střední části země v souvrství Hsanda Gol. Paraceratherium se udrželo po nějakých jedenáct milionů let, v pozdním oligocénu však mizí z fosilního záznamu. Je možné, že za to mohl částečně příchod chobotnatců z Afriky právě na konci oligocénu. Ti měli velký vliv na vzhled a složení krajiny, kterou paracerateria obývala - změny jim nesvědčily, a proto vyhynula. Důvodů, proč toto zvíře zmizelo, však může být celá řada, toto je jen jedna z hypotéz.
Podčeleď Indricotheriinae zahrnuje devět rodů. Nebudu zde vypisovat všechny, uvedu však alespoň ty nejzajímavější. Dzunglariotherium je jedním z nich. Je známo také z pozdního oligocénu, a v roce 1973 bylo popsáno na základě fosilií nalezených v provincii Sin-ťiang na severozápadě Číny. Podle některých zdrojů se mohlo jednat o největšího indrikoteriina, protože jeho zuby byly o 25 % větší než zuby paracerateria, i když pozdější výzkum ukázal, že Dzunglariotherium bylo přece jen zřejmě menší. V současné době jsou uznávány tři druhy tohoto rodu.
Jedním z nejstarších indrikoteriinů je Pappaceras, který žil před 50 až 48 miliony let, v raném eocénu. Jeho pozůstatky byly nalezeny po celé Asii, ty nejvýznamnější však pocházejí ze souvrství Arshanto a Irdin Manha ve Vnitřním Mongolsku na území Číny. Platné jsou tři druhy, a jsou vesměs známé z velkého množství zkamenělých lebek. I když se vzhledem Pappaceras podobal paracerateriu, nebyl pochopitelně tak velký - vlastně byl dlouhý jen asi 1,5 metru, tolik co Hyracodon.
A když je řeč o hyracodonovi, proč se nyní nepodívat na něj? Je jediným zástupcem podčeledi Hyracodontinae, a v současné době by mělo být platných nějakých jedenáct druhů tohoto rodu. Byl velký asi jako poník, ale v porovnání s velikostí těla měl výrazně velkou lebku. Vysoký byl 75 centimetrů (podle knihy Pravěká příroda od Josefa Beneše). Jeho zuby se dosti podobaly zubům pozdějších rhinocerotidů (nosorožců), kdežto vzhledem připomínal tehdejší prakoníky, se kterými zcela jistě sdílel stejné prostředí. Obýval řídké lesy a lesostepi Severní Ameriky. Končetiny měl úzké, štíhlé a dlouhé, a zakončené třemi prsty. Spousta jeho ostatků se našla například v dakotských Badlands.
Co se začlenění eggysodontinů do čeledi Hyracodontidae týká, předem, než vám pár z nich blíže představím, podotýkám, že moc dobře vím o jejich recentnější klasifikaci coby samostatné čeledi. Eggysodontini jsou totiž tak odlišní od ostatních hyracodontidů, že by vlastně mohli být eggysodontidy, nikoliv eggysodontiny. Potvrzují to například výsledky výzkumu Haibinga Wanga a jeho kolegů, publikované v roce 2016 v Scientific Reports. Byla to poměrně malá zvířata, velká asi jako pes. Byl-li Hyracodon od paracerateria už tak dost velikostně odlišný, pak tito malí lichokopytníci - ať už byli obrovským bezrohým nosorožcům příbuzní, anebo byli blíže spřízněni s jinými rhinocerotoidy mimo čeleď Hyracodontidae - byli úplným protipólem eurasijského obra.
Eggysodon žil v oligocénu. Jeho ostatky se našly v Belgii, Francii, ve Švýcarsku, Španělsku, v Německu a v neposlední řadě také v Kazachstánu. Velmi blízce příbuzný mu byl Allacerops ze střední a východní Asie, žijící ve stejné době. Oba to byli požírači nízko rostoucí vegetace, nikoliv však trávy. Spásali spíše listy nízkých keřů či mladých stromků.
Do podčeledi Triplopodinae patří dva rody; Triplopus (popsaný E. D. Copem v roce 1860) a Ulania (Qi Tao, 1990). Triplopus žil v eocénu, před 45 až 33 miliony let, v Severní Americe a v Asii. Cope ho popsal na základě pozůstatků nalezených v americkém Wyomingu; typovým druhem je T. cubitalis. Jiné druhy pak pocházejí z Kalifornie (T. woodi) nebo třeba z Utahu a Montany (T. rhinocerinus).
Do poslední podčeledi, Hyrachyinae, patří rody Hyrachyus (popsaný Leidym v roce 1871) a Fouchia (Emry, 1989). Hyrachyus žil v eocénu, a jeho fosilie byly nalezeny v Evropě, v Severní Americe i v Asii. Podle D. P. Domninga a jeho kolegů se vyskytoval také na Jamajce; jejich výzkum, jehož výsledky byly publikovány v roce 1997 v Journal of Vertebrate Palaeontology, patřily pozůstatky jakéhosi rhinocerotoida na ostrově nalezené právě hyrachyovi. Zvíře dosahovalo délky asi 1,5 metru, a bylo nápadně podobné dnešním tapírům. Zřejmě však nebylo vybaveno chobůtkem. Zuby hyrachya se zase dosti podobaly nosorožčím zubům.
Dříve byl do podčeledi Hyrachyinae řazen i rod Dilophodon, ten je však dnes považován za zástupce vyhynulé tapiroidní čeledi Helaletidae. Fouchia elyensis byla popsána Robertem J. Emrym na základě fosilních ostatků nalezených v Nevadě, konkrétně pak v Sheep Pass Formation. Přinejmenším v době, kdy byla popsána, byla nejmenším zástupcem podřádu Ceratomorpha.
Skončeme naši přehlídku ještě jedním indrikoteriinem. Juxia sharamurense byla popsána Chowem a Chiuem v roce 1964 na základě fosilií nalezených v Číně. Dosahovala výšky 2 metrů, délky 3,7 metru a hmotnosti 800 kilogramů. Spásala poněkud výše rostoucí vegetaci, měla ostatně pěkný dlouhý krk, díky kterému se k ní mohly dostat její nosorožčí zuby. Před 41 až 37 miliony let obývala tropické lesy, jež tehdy porůstaly východní Asii.
Samozřejmě bych mohl uvést i mnoho dalších hyracodontidů - ačkoliv z ostatních podčeledí jsem přinejmenším vyjmenoval všechny, indrikoteriinů je mnohem více. Snad se vám však tato malá přehlídka líbila. Nebyli ti bezrozí nosorožci zajímaví?
Zdroje obrázků:
