Zobrazují se příspěvky se štítkemRyby. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemRyby. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 26. listopadu 2021

Pravěcí tvorové pojmenovaní po Siru Davidu Attenboroughovi

Listopad se pomalu blíží ke konci, poprvé u nás za posledních několik měsíců sněží, Vánoce se již také blíží, na což nás ze všeho nejvíce upozorňují reklamy před videi na YouTube... Ale jak mě napadlo napsat tento konkrétní článek? V úvodním odstavci to vždycky uvádím, ovšem abych řekl pravdu, tentokrát nemám žádný výjimečný, dechberoucí příběh o zrodu námětu na tento příspěvek. Zkrátka jsem chtěl do konce měsíce napsat nový článek na Blogorgonopsid Diaries, a tak jsem se včera odpoledne zamyslel, o čem bych chtěl, aby pojednával. Letos se skoro všechny články na tomto blogu věnovaly současné přírodě, několik z nich patřilo druhům vyhubeným člověkem či subfosilním lemurům, ale zatím tu nebyla žádná zvířata, která vyhynula před desítkami a desítkami milionů let. Nějak se mi to v mé bláznivé hlavě spojilo se Sirem Davidem Attenboroughem, bohem dokumentárních filmů o přírodě, a já se rozhodl napsat článek o prehistorických tvorech pojmenovaných na jeho počest hned následující den. Tak prostý byl tedy zrod námětu na tento článek.

Na světě snad není člověka, jehož domácnost je vybavena televizí, který by nespatřil tvář Sira Davida Attenborougha v některém z přírodovědných dokumentárních filmů a seriálů, které tento veteránský přírodovědec a hlasatel od počátku své televizní kariéry v 50. letech natočil. Již po sedmdesát let zprostředkovává divákům nejen ve Spojeném království, ale po celém světě pohled na svět přírody, od kterého se bohužel pomalu vzdalujeme. Jeho práce je úctyhodná. Od dokumentární kolekce Život (The Life Collection), jež započala revolučním třináctidílným dokumentem Život na Zemi (Life on Earth) v roce 1979 po jím vyprávěný desetidílný cyklus Život (Life) z roku 2009, od černobílé expediční série Zoo Quest a jejích pokračování v 50. letech až po enormně úspěšné vysokorozpočtové seriály posledních dvou desetiletí jako Planeta Země (Planet Earth), Planeta Země II (Planet Earth II) či Sedm světů, jedna planeta (Seven Worlds, One Planet), od série patnáctiminutových pořadů Natural Break z roku 1973 až po nadcházející hodinový snímek Attenborough a mamutí hřbitov (Attenborough and the Mammoth Graveyard), který má být uveden v dohledné době, David Attenborough nám za těch sedm desetiletí zanechal obrovské množství cenného materiálu, který umožňuje lidem všech generací zamilovat si přírodní svět a pustit se do jeho celoživotního zkoumání. Je také vášnivým ochráncem přírody, a zvláště v posledních letech se nahlas vyjadřuje k environmentálním problémům, od klimatické změny přes populační růst až po naši přílišnou konzumaci masa. Není pochyb, že také vědecká komunita k němu chová velký obdiv; najde se mnoho odborníků, kteří přiznali, že důvod, proč se rozhodli pracovat ve vědeckém světě, byly právě dokumenty Sira Davida. A není tedy divu, že na jeho počest pojmenovali již více než dvě desítky současných i vyhynulých živočichů. Tento článek se zaměřuje na ty fosilní taxony, jež svým jménem ctí jednu z nejvlivnějších postav v historii přírodovědného dokumentárního průmyslu, a jednoho z nejoblíbenějších a právem nejvíce uctívaných televizních přírodovědců.


Všeobecně se ví, že David Attenborough jako mladý rád lovil fosilie. Pátral po nich ve svém rodném okresu Leicestershire v East Midlands, a snad jen o vlásek mu unikl objev primitivního kambrického organismu rodu Charnia, který místo něj nalezl školák Roger Mason (dnes geolog na Univerzitě geověd v čínském Wuhanu), a to jen pár let poté, co oblast Charnwoodu samotný David navštívil. V první epizodě dvoudílného dokumentu Počátky života (First Life) z roku 2010 dokonce přiznal, že byl po Masonově nalezení charnie - objevené ve vrstvách, o kterých byl David přesvědčen, že byly příliš staré na to, aby obsahovaly fosilie živých organismů - smutný, neboť pokud by byl jejím objevitelem on sám, "byl by slavný". Tehdy jako student ještě nemohl vědět, že jednoho dne bude mít status britského národního pokladu, byť přiznává, že se mu toto označení nelíbí. Jistě však musí být poctěn tím, že tolik vědeckých odborníků pojmenovalo celou řadu druhů právě po něm. Pro člověka, který jako mladý rád hledal fosilie, to musí být nejvyšší pocta.

Už v roce 1993 byl na počest Sira Davida pojmenován jurský pliosaurid Attenborosaurus conybeari. Původně jej pod názvem Plesiosaurus conybeari popsal britský geolog a antropolog William Johnson Sollas, a to někdy kolem roku 1881. Typový exemplář tohoto druhu plesiosaura se našel ve vesnici Charnmouth v anglickém Dorsetu. Bohužel byl v listopadu 1940 zničen, a do dnešních dnů se zachovaly jen odlitky, v současnosti umístěné v Přírodovědném muzeu v Londýně. V roce 1993 se na ně zblízka podíval proslulý americký paleontolog Robert T. Bakker, jeden ze spouštěčů "dinosauří renesance", a zjistil, že Plesiosaurus conybeari vlastně Plesiosaurus vůbec nebyl. Vytvořil tedy pro zvíře zcela nový rod, a ten pojmenoval právě po Davidu Attenboroughovi. Shodou náhod právě v roce 1993 měl s prehistorickými živočichy co do činění i Davidův bratr, Lord Richard Attenborough, režisér mistrného a oceňovaného filmu Gándhí (1982), který hrál kapitalistického snílka Johna Hammonda ve Spielbergově Jurském parku. Attenborosaurus byl asi 5 metrů dlouhý "krátkokrký plesiosaur", a jeho potravou se stávaly ryby. Sir David v interview na BBC Radio 1 v roce 2018 s úsměvem odhalil, že se občas postaví ke zkamenělině attenborosaura v již zmíněném legendárním londýnském muzeu a čeká, až k němu uslyší nějakou poznámku. Prý si však nikdo nikdy nevšimne, že se dívá na svého mořského plaza. 


Když se Život na Zemi začal v lednu 1979 vysílat, okamžitě měnil představy laiků o světě přírody, a zaujal obrovské množství lidí jakéhokoliv věku. Davidův pozdější dlouhodobý spolupracovník, dnes již legendární producent přírodovědných dokumentů Alastair Fothergill dokonce přiznal, že si jako dítě vysnil kariéru tvůrce snímků o přírodě právě díky Životu na Zemi. Díky tomuto seriálu však mimojiné vzrostl zájem i o australské souvrství Gogo, nacházející se v regionu Kimberley v Západní Austrálii, neboť jej David Attenborough se svým štábem navštívil při natáčení epizody o rybách. Tamní vápence jsou plné fosilií rybovitých obratlovců, kteří žili v pozdním devonu, konkrétně během faunálního stupně frasn. Mezi nimi jsou to například Campbellodus, Harrytoombsia, Mcnamarapis, Tubonasus, Holodipterus, Diplocercides nebo Moythomasia. V roce 2008 pak John Long popsal další rod rybovitého obratlovce ze souvrství Gogo, tentokrát se jednalo o pacnířnatého (Placodermi) z čeledi Ptyctodontidae. Mezinárodní institut výzkumu druhů (International Institute of Species Exploration) jej na konci roku 2008 zařadil na seznam "top 10 nových druhů".

Jedná se o pancířnatce druhu Materpiscis attenboroughi. Sir David byl první, kdo mezi populizátory vědy na televizních obrazovkách hovořil o důležitosti souvrství Gogo. Díky němu se o tuto lokalitu zvýšil zájem. Materpiscis se rozhodně řadí mezi poněkud výjimečnější rybovité obratlovce nalezené v této oblasti; typový exemplář a zároveň jediný kdy nalezený exemplář této ryby byl zjevně samicí, jež měla uvnitř těla nenarozené embryo, fosilizované s velmi dobře zachovalou mineralizovanou strukturou, jež se nápadně podobala pupeční šňůře. Zatímco tedy druhový přívlastek ctí Sira Davida, rodové jméno Materpiscis znamená v překladu doslova "rybí matka". Embryo dosahovalo 25 % velikosti dospělce, po narození tedy mělo být mládě plně vyvinuté, což snižovalo riziko, že by bylo ohroženo predátory. V minulosti se již ve vědeckých kruzích diskutovalo o tom, že ptyctodontidi se mohli rozmnožovat vnitřním oplozením, ale potvrdil to teprve nález materpiscise. Z nálezů ostatních taxonů pancířnatců z této čeledi víme, že samci a samice se od sebe výrazně odlišovali (pohlavní dimorfismus). 


Zatímco Materpiscis attenboroughi je nejstarším živočichem, u něhož docházelo k vnitřnímu oplození, malý "vačnatý lev" Microleo attenboroughi, též z Austrálie, je zase nejbazálnějším dosud popsaným thylacoleonidem. Tento primitivní vakolev, zástupce úspěšné skupiny karnivorních vačnatců žijících od oligocénu po pleistocén, byl popsán na základě zlomené patrové kosti a dvou fragmentů čelisti, nalezených v oblasti Riversleigh na severozápadě Queenslandu. Právě Sir David patřil mezi osobnosti, jež se zasazovaly o umístění Riversleigh na seznam území Světového dědictví UNESCO. Microlea popsali v roce 2016 Anna K. Gillespie, Mike Archer a Suzanne J. Hand. Jeho fosilie jsou staré přibližně 18 milionů let, pocházejí z raně miocénních hornin. Velikostně byl srovnatelný s possumy rodu Pseudocheirus, nebyl to tedy žádný obr. Anna Gillespie ho popsala jako "zuřivé koťátko mezi thylacoleonidy". Alespoň částečně žil v korunách stromů, kde lovil ještěrky, ptáky a hmyz, a držel se daleko od čelistí svých větších příbuzných, jako byl Wakaleo


Moc dobře si pamatuji, když byl popis microlea vydán. Ostatně jsem o něm v poslední srpnový den roku 2016 napsal článek na Blogorgonopsid, a navždy mi tak utkvěl v paměti. A zrovna tak si velmi dobře vzpomínám na ohlášení vydání popisu jiného zajímavého živočicha pojmenovaného po Siru Davidovi, který jej však ctí poněkud svéráznějším způsobem, byť též odkazuje na jeho jméno. Psal jsem o něm na začátku dubna 2017, je to Cascolus ravitis. Na první pohled se nemusí zdát, že by měl s Davidem Attenboroughem něco společného, ale zdání může klamat. Slovo "castrum" znamená v překladu z latiny "pevnost", "colus" zase "obydlí" či "přebývat". A teď schválně, jestli to pochopíte. Staroanglické "atten", v moderní angličtině "at the", a "burgh", dnes v podstatě přeložitelné jako "a fortified place", rovná se Attenborough. Cascolus je překladem staroanglického ekvivalentu k příjmení Attenborough, respektive překladem doslovného významu tohoto příjmení. Druhový přívlastek ravitis vychází ze slova Ratae, což byl římský název pro Leicester v době, kdy značná část ostrova Británie patřila Římskému impériu. Chytré, že?

Takže Cascolus ravitis je v podstatě "Attenborough z Leicesteru"! Není to prostě parádně bláznivý název? Fosilie tohoto primitivního korýše z řádu dvojchlopňovců (Leptostraca) byla nalezena v anglickém Herefordshire, v silurských vrstvách Wenlock Series. David J. Siveter a jeho kolegové, kteří tohoto živočicha popsali, však pracují na Univerzitě v Leicesteru - proto tedy ono druhové jméno a spojení se Sirem Davidem, jenž na kampusu této univerzity vyrostl (jeho otec Frederick tam býval ředitelem). Cascolus žil před 430 miliony let, měl protáhlé tělo, výrazný hlavový štít, pět párů končetin na cephalonu, devět segmentů se stejným počtem končetinových párů na thoraxu a apodní (beznohý) abdomen (poslední, zadní část těla). 


Jeden fosilní taxon jsem záměrně přeskočil, byť byl popsán před microleem i cascolem, a to konkrétně v roce 2014. Nemohu ho však vynechat, protože je neméně fascinující. Electrotettix attenboroughi je druhem sarančete z čeledi maršovitých (Tetrigidae) a podčeledi Cladonotinae, který byl objeven v dominikánském jantaru starém 18 až 20 milionů let. Tento raně miocénní rovnokřídlý hmyz je znám z jediného exempláře, tedy exempláře typového, nalezeného v 50. letech minulého století entomologem Miltonem Sandersonem. Popsali jej Sam W. Heads, Jared M. Thomas a Yinan Wang. Zajímavé je, že tahle pravěká marše měla pozůstatky křídel (vestigiální, "zbytková" křídla), které již současné marše nemají - tento znak se během jejich vývoje ztratil někde mezi oněmi raně miocénními zástupci skupiny, jako byla Electrotettix, a těmi současnými. Potravou "Attenboroughova sarančete z jantaru", jak můžeme celé jeho binomické jméno přeložit, se stávaly řasy, houby a mechy. Nalezený exemplář byl samicí s výrazným kladélkem. Její celková délka se rovná pouze 8 milimetrům.


V červenci tohoto roku přibyl na seznam fosilních taxonů pojmenovaných na počest Sira Davida také jeden druh ostrorepa z období triasu - i o něm jsem tehdy psal na svůj první blog. Popsali ho Russel B. C. Bicknell a Dmitry E. Shchebarkov, a dali mu jméno Attenborolimus superspinosus. Patřil do čeledi Austrolimulidae, jediné ze dvou čeledí ostrorepů, které ještě přežívaly v triasu (tato čeleď pak na konci křídy úplně mizí z fosilního záznamu, a zůstává jediná čeleď ostrorepů Limulidae, existující od středního triasu do dnešních dnů). Nejlépe zachovalý exemplář attenborolima byl dlouhý 32 centimetrů. Žil na území Ruska; fosilie několika jedinců pocházejí z uralského souvrství Petropavlovka, kde byly odkryty v letech 2018 a 2019.


Abych řekl pravdu, doufám, že jsem na žádného z prehistorických živočichů pojmenovaných po Siru Davidovi nezapomněl. Pokud by tomu tak náhodou bylo, klidně se, milí čtenáři, ozvěte! Z živoucích druhů byli na počest legendárního popularizátora - jediného televizního moderátora držícího cenu BAFTA za černobílé, barevné, HD a 3D filmy a seriály plus za tvorbu ve virtuální realitě - pojmenovány například ekvádorský endemický strom Blakea attenboroughi, masožravá rostlina Nepenthes attenboroughi z filipínského ostrova Palawan, zranitelný a překrásný "poloslimák" Attenborougharion rubicundus z Tasmánie či kriticky ohrožená (a možná již i vyhubená, doufejme však, že tomu tak není) paježura Attenboroughova (Zaglossus attenboroughi) z novoguinejských Kyklopských hor.


Je jisté, že počet živočichů i rostlin po něm pojmenovaných se v budoucnu ještě rozroste. Sir David Attenborough jistě ovlivnil svou úctyhodnou prací nás všechny, a tuto poctu si zaslouží!

Zdroje obrázků:

Zdroje informací:

pondělí 17. února 2020

Tajemný pelikání úhoř

Před dvěma dny jsem se po nějaké době znovu díval na dokumentární film Ošklivá zvířata Nigela Marvena (Nigel Marven's Ugly Animals), který vyrobila společnost Image Impact v roce 2006, a velice mne zaujala jedna z jeho krátce vystupujících hvězd. Řeč je o tzv. "pelikáním úhoři", též nazývaném "hltač". Skutečně se jedná o zástupce řádu Anguilliformes, kterému se česky říká holobříší. Nejde však o pravého úhoře z čeledi Anguillidae, ale o jediného zástupce své vlastní čeledi Eurypharyngidae. Vědeckým názvem pelikáního úhoře je Eurypharynx pelecanoides; jedná se o druh monotypický, tzn. rod Eurypharynx zahrnuje pouze jediný druh. Je to každopádně blízký příbuzný pravých úhořů, a celkově se jim velmi podobá. Tato ryba je ovšem schopna něčeho docela podivuhodného.

Český název šírotlamka pelikánovitá naprosto skvěle prozrazuje, čeho je tento živočich schopen. Pod spodní čelistí má výrazný vak, který dokáže rozevřít, a chytá do něj kořist. Když tak ve své hlubinné mořské domovině učiní, podobá se trochu pelikánovi. Dále je vybavena roztažitelným žaludkem. Tyto dvě adaptace ji umožňují pozřít potravu mnohem větší, než je ona sama. Právě v tom tkví její úspěch; najít si potravu v mořských hlubinách není zase tak jednoduché, jak se to může zdát. A šírotlamka zmaximalizovala své naděje na přežití tak, že se přizpůsobila na pozření potravy takřka jakékoliv velikosti - tedy téměř, protože si rozhodně netroufne na nějakého hlubbiného žraloka. Vždyť šírotlamka měří průměrně jen 75 centimetrů!


Typickou potravou pelikáního úhoře jsou různé druhy korýšů, hlavonožců a rybek. Sami jsou naopak kořistí dlouhonosů. Šírotlamky nejsou pouze lovci ze zálohy, jak se dlouho myslelo. Vědecké výzkumy provedené před několika lety prokázaly, že svou kořist také aktivně pronásledují. 

Když šírotlamka polyká svou kořist, a doslova ji rve do své vakovité tlamy, voda z ní pomalu odchází skrze žábry. Pozoruhodné je, že spodní čelist se skutečně drží těla zvířete, jako by na něm byla jen zavěšena. Čelisti šírotlamky jsou vybaveny drobnými a ostrými zoubky, které si jednoduše s potravou poradí. 

Kromě nepřirozeně velké hlavy, tvořící jednu čtvrtinu celkové délky, je na šírotlamce nápadný i dlouhý bičovitý ocas. Skutečně zajímavé je, že jedinci vynesení nad hladinu v rybářských sítích měli ocas několikrát zauzlovaný. Těžko říci, proč. 


Na konci ocasu šírotlamky se nachází světélkující orgán, kterým k sobě zvíře láká svou kořist. V minulosti byli tito tvorové většinou pozorováni při lovu kořisti jen tehdy, když světélkovali ocasem a čekali na místě na svou kořist, proto se dlouho nevědělo, že jsou i aktivními lovci. Světlo, které orgán vydává, je růžové, případně červené barvy. Ve chvíli, kdy se ke konci ocasu přiblíží potenciální kořist, šírotlamka sebou mrskne, otočí se, a chytí ji do svých čelistí. Dalším zvláštním znakem pelikáního úhoře je nezvykle stavěná postranní čára, pravděpodobně trochu citlivější než u většiny ostatních ryb.

Oči šírotlamky jsou malé, zakrnělé, neboť žije ve velkých hloubkách, kam nedopadá denní světlo. Nepotřebuje dobře vidět. Přinejmenším od 70. let byly šírotlamky vždy považovány za hlubinné živočichy (žijí v hloubce 1 až dokonce 7 kilometrů pod hladinou), v posledních letech však narůstají počty případů, kdy jsou jich spousty vylovovány v rybářských sítích blíže mořské hladině. Dochází k tomu hlavně v Atlantském oceánu (ač šírotlamky žijí v teplých mořích a oceánech po celé planetě). Tito odchycení jedinci jsou výtečným zdrojem informací o druhu, který se jinak kvůli svému přizpůsobení na hloubku těžce studuje. 


V období dospívání procházejí samci šírotlamek radikální změnou. Aby v temných hlubinách nalezli samice vydávající feromony, zvětší se jejich čichové ústrojí na úkor čelistí a zubů, jež jsou výsledkem této změny ponechány značně zdegenerované. Samice se příliš neliší od pohlavně nedospělých jedinců. 

Zdroje obrázků:

pondělí 28. října 2019

Halloweenské ryby - ďasové

Halloween se rychle blíží - děti se slovy "Trick and treat" zaútočí na domy svých sousedů v anglojazyčných zemích již tento čtvrtek, tedy 31. října. Kdybych si já měl vybrat, za co bych na Halloween šel, asi bych se dlouho nerozmýšlel. Koupil bych si na Amazonu cosplay uniformu Wolverina z původní trilogie X-Men, a s adamantiovými drápy a divokými kotletami bych pak vybíral sladkosti, peníze, nebo prostě jen strašil ty malé uličníky... ne, to radši ne. Žádné strašení dětí!

Ovšem co se týká zvířat, která bych oslavoval o Halloweenu, a za která bych asi ven do ulic opravdu vyjít nemohl, přijde mi, že úplně nejlepším kandidátem by byl ďas. Ďasové jsou vskutku pozoruhodnými rybami, a abych řekl pravdu, když jsem byl malý a prohlížel jsem si encyklopedie o zvířatech, vždycky mi při pohledu na fotografie ďasů v sekcích o rybách běhal mráz po zádech. Dnes mi přijdou nikoliv strašidelní, ale spíše fascinující. Je to však ta dětská vzpomínka na to, jak na mne ďas zapůsobil, jak se mne skutečně pokusil vyděsit svým neobvyklým vzezřením, co mě přimělo napsat o něm tento krátký halloweenský speciál na Blogorgopsid Diaries.

Takže jsou to vlastně ďasové? Jsou to ryby tvořící vlastní řád, latinsky nazývaný Lophiiformes, do něhož se řadí 16 až 18 čeledí (informace se liší, taxonomie se neustále mění). Všechny jsou masožravé, a obvykle jsou vybaveny masivními tlamami, schopnými pohltit mnohdy velkou kořist. Druhy žijící na písečném dně mělkých moří většinou loví ze zálohy, skryjí se například v písku, a pak zkrátka jen čekají na proplouvající rybky či korýše, a jakmile se tak stane, vystřelí ze svého úkrytu a svou kořist lapí. Jejich tlama je plná dlouhých, ostrých zubů, podobajících se jedovým zubům. U většiny druhů tlama zabírá většinu přední části jejich těla, respektive hlavy. Dále jsou ďasové schopni roztáhnout nejen své čelisti, ale také samotný žaludek. Díky tomu jsou schopni pozřít potravu, která se velikostně blíží jejich vlastní velikosti. Neděsí vás to? Tak počkejte na další fakta...


Samice mnohých hlubinných druhů ďasů jsou vybaveny luminiscenčním orgánem, jenž v podstatě představuje modifikovanou hřbetní ploutev. Říká se mu esca. S pomocí této svítící anténky, majáčku produkujícího světlo v neuvěřitelně temných, smutných hlubinách oceánů, lákají samce, jsou-li připraveny k páření. Ještě častěji však tento orgán využívají k lákání kořisti. A je obecně známo, že menší organismy jsou jejich světlem lákány právě proto, že je světlo v takových hloubkách opravdu vzácné. Zdrojem luminiscence jsou bakterie, které jsou, řekněme, uvězněny v krystalovém reflektoru, jenž zřejmě tvoří guanin. Je pravděpodobné, že bakterie žijí s ďasy v symbióze.

Jelikož je luminiscenční orgán otevřen, mohou do něj bakterie jednoduše vplout v mořské vodě, a pak se v něm usadit. Při laboratorních experimentech se prokázalo, že bakterie uměle vložené do luminiscenčního orgánu nemusejí vždy produkovat světlo. Záleží tedy na určitých okolnostech v přírodě, aby k tomu docházelo. V orgánu se samozřejmě hladina pH ani tonicita slané vody nemění, což napomáhá bakteriím přežít po velmi dlouhou dobu. Jaký má tento vztah význam pro ďasy jsme si již vysvětlili.


Mezi nejznámější ďasy se řadí například hltavec Wedlův (Bufoceratias wedli), žijící v zóně šera oceánů v hloubce 300 až 1750 metrů. Na zádech nemá jeden, ale hned dva orgány k lákání kořisti. Vskutku pozoruhodný je také velkotlamec východopacifický (Melanocetus eustalus), který žije ve zhruba stejné hloubce na při tichomořském pobřeží Mexika. Podivuhodný je ale i břichatec druhu Thaumatichthys binghami, jehož výskyt byl zaznamenán v hloubce 2532 metrů na západě centrální části Atlantského oceánu. Jeho esca je v některých případech tvořena dvěma, v jiných hned třemi laloky, přičemž jeden z nich připomíná tvarem lidský prst.

Zajímavé jsou také tykadlovky, například slavná tykadlovka Couesova (Cryptopsaras couesii), známá v angličtině pod obecným názvem Triplewart seadevil. Setkáme se s ní v Tichém oceánu. Samice měří 20 až 30 centimetrů, ale samci jsou dlouzí jen 1 až 3 centimetry! Dalo by se říci, že spolu s anakondami je tento druh ryby nejroztodivnějším příkladem pohlavního dimorfismu mezi žijícími tvory. Trpasličí samečci parazitují na samicích, v některých případech je pro samce najít samici tak obtížné, že když se jim to konečně poštěstí, přisají se k jejím šupinám po zbytek svého života. Speciálně uzpůsobenými čelistmi se samci napojí na krevní oběh samice, a v případě, že s ní opravdu žijí jakožto paraziti po zbytek života, jsou plně závislí na živinách obsažených v její krvi. Zajímavé také je, že samci nejsou schopni najít samici podle feromonů; místo toho je evoluce vybavila velkýma očima a takřka dokonalým zrakem, s jehož pomocí jsou schopni samici v temnotě nalézt. Samice nemají příliš dobrý zrak. Také je pravda, že samice tykadlovek přijímají samce již ve velmi raném věku, a zdá se, že jim jejich přítomnost, někdy i po celý život, příliš nevadí...


Ďasové jsou skutečně pozoruhodnými rybami. Myslím, že to není jen jejich vzhled, ale i některé aspekty jejich života, jež jim vysloužily tento příhodný název...

Zdroje obrázků:
1. https://www.nationalgeographic.com/animals/fish/group/anglerfish/
2. https://news.cornell.edu/stories/2018/07/genetics-shed-light-symbiosis-anglerfish-and-glowing-bacteria
3. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:BMC_-_Ceratiidae-Cryptopsaras.couesii.jpg