Přehlídka křídových hadů

Kolikrát jsem se už zmiňoval o tom, že hadi jsou jedněmi z mých nejoblíbenějších zvířat. Zajímá mě i jejich vývoj, pravdou však zůstává, že hadí fosilie jsou jaksi vzácnější než fosilie některých jiných plazů, a to proto, že poněkud jemné hadí kosti byly při fosilizaci a sedimentaci pod tlakem vrstev v mnoha případech rozdrceny. Proto tedy není známo nějaké překvapivě velké množství pravěkých hadů, zvláště tedy těch druhohorních. Nejstarším dosud známým hadem je Eophis underwoodi z ložiska poblíž anglického Kirlingtonu, a byl popsán teprve v roce 2015. Žil v geologické periodě jura, konkrétněji pak během stupěn bath (před přibližně 167 miliony lety). Hadů z křídového období je naopak známo více, a někteří z nich, staří okolo 112 milionů let, byli do objevu Eophise považováni za ty zcela nejstarší.

Tento článek je takovou malou přehlídkou několika křídových rodů plazů z podtřídy šupinatých (Squamata) a podtřídy hadů (Serpentes). Nebudeme to natahovat, čekání přece nikdo z nás nemá rád. Jde se rovnou na věc! Hadem číslo jedna je...

Haasiophis terrasanctus! Byl popsán Tchernovem v roce 2000 na základě jediné fosilie nalezené v poblíž palestinského městečka Ein Yabrud v Izraeli. Tyto horniny vznikly z mořského dna, je tedy dosti pravděpodobné, že Haasiophis žil ve vodním, pravděpodobně mořském prostředí, nebyla-li tedy mrtvola tohoto jedince spláchnuta do moře z vnitrozemí řekou. Haasiophis byl vybaven rudimentálními zadními končetinami. Nalezený exemplář měřil na délku 88 centimetrů.

Tento had byl pojmenován podle rakouského paleontologa a herpetologa Georga Haase, který předtím, v roce 1979, popsal příbuzný rod Pachyrhachis. Až metr dlouhý mořský had, též nalezený poblíž Ein Yabrudu, žil spolu s Haasiophisem před nějakými 112 až 95 miliony let. Jednalo se o blízce příbuzné rody, patřící do čeledi Simoliophiidae.

I Pachyrhachis měl viditelné zadní končetiny, které již však pravděpodobně ztratily funkci (pokud tedy nebyly samci používány například k uchycení samice při páření tak jako drápkaté pozůstatky zadních končetin u dnešních krajt). A stejně tak byl těmito rudimenty vybaven příbuzný Eupodophis, zařazený do stejné čeledi. Žil před 92 miliony let, a jeho pozůstatky jsou známy z Libanonu. Podíváte-li se na obrázek pod tímto odstavcem, jistě si všimnete, že zadní končetiny tohoto primitivního hada nenesly žádné prsty. Patrně mu tedy skutečně k ničemu nesloužily; ztráta prstů byla jen další adaptací k plavání.

Posledním zástupcem simoliofiidů, kterého si zde uvedeme, je Pachyophis woodwardi. V roce 1923 ho popsal baron Nopsca na základě fosilních pozůstatků nalezených v blízkosti městečka Bileca na území dnešní Bosny a Hercegoviny. Byly stáří 100 až 94 milionů let. Pozoruhodné je, že tento had pozůstatky zadních končetin neměl, přestože žil ve stejné době, jako jeho výše uvedení příbuzní! Opět se jednalo o mořského hada, jako všichni hadi byl výhradně masožravý, a je velmi pravděpodobné, že lovil ryby a vodní bezobratlé.

Velice zajímavou skupinou hadů, jež mezi současnými beznohými šupináči nemá žádné zástupce, byla čeleď Madtsoiidae. Tito hadi, vyskytující se výhradně na kontinentech bývalé Gondwany, dorůstali v některých případech ohromných rozměrů. Takový australský Wonambi, který vyhynul v pleistocénu před 12 000 lety, byl s délkou devíti metrů jedním z největších hadů, kteří kdy žili. Avšak i počátky této čeledi byly skromné, a její nejstarší zástupci nebyli zase tak velcí. Rod Alamitophis, zahrnující tři druhy známé z Austrálie a Argentiny, měřil 80 centimetrů na délku. Tento rod přečkal vymírání na hranici K-T; nejstarší druh je znám z hornin starých 70 milionů let, naopak nejmladší je znám z eocénu, z doby před 48,6 miliony let.

To Madtsoia už byla hadem poněkud větším. Opět se nejedná jen a pouze o křídového hada; jak to vypadá, tento rod se udržel od období před zrhuba 89 miliony let, tedy od pozdní křídy, až po dobu před 37 miliony let, po pozdní eocén. Celkem bylo popsáno pět druhů, jeden z nich měřil na délku pět metrů, tedy tolik, co velká samice krajty tmavé. Je známo, že v křídě žil na Madagaskaru a v Africe, a také v Indii.

Z Mahajangy na Madagaskaru je znám ještě jeden madtsoiid, a to Menarana. S délkou až 2,4 metru se opět jednalo o jednoho z větších křídových hadů. Žila před 70 až 66 miliony let, na samém konci křídy. Dle tvaru lebky lze usuzovat, že na rozdíl od terestrické Madtsoii byla fosoriální, tedy hrabavá. Vzhledem i způsobem života se mohla podobat současným krátkorepům.

Dalším křídovým madtsoiidem, který jistě musí být zmíněn, je Sanajeh. Snad každý nadšenec do pravěkého života ví o křídovém indickém hadu, jehož fosilie byla nalezena v hnízdě sauropoda pár centimetrů od čerstvě vylíhlého titanosauřátka. Zvířata spolu byla pohřbena pravděpodobně sesunem duny. Zhruba 3,5 metru dlouhý had tedy padesáticentimetrové dinosauří mládě nikdy nesežral, ač nechybělo mnoho, a jeho dozadu zahnuté zuby jej uchopily. Samotná vejce byla pro Sanajeha příliš velká. Primitivní hadi totiž nedokázali tlamu rozevřít tolik, co ti pozdější, jako krajty, hroznýši či užovky. Polykali tedy menší sousta. Objemné vejce Sanajeh spolknout nedokázal, avšak z něj čerstvě vylíhlé mládě už ano... Fosilie je stará 68 milionů let. Rekonstrukce hrozivého setkání byla vytvořena například ve Vídeňském přírodovědném muzeu.

Nesmíme také zapomenout na rod Dinilysia. Tento had se proslavil svým vystoupením v šesté epizodě cyklu BBC Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) z roku 1999, kde si ho ale zahrál živý hroznýš královský. Byl to terestrický had dosahující délky 1,8 až 3 metrů, dost velký na to, aby spolkl i novorozené mládě nějakého tyranosaurida. Žil před 85 miliony let v Argentině (nikoliv tedy na samém konci křídy a v Severní Americe, jak byl v Putování s dinosaury vyobrazen; na druhou stranu v epizodě není jeho jméno zmíněno, tudíž se vlastně mohlo jednat o nějaký jiný druh hada).

Na závěr se krátce seznámíme s rodem Coniophis. Už jen vzhledem k velikosti těchto hadů lze očekávat, že jejich fosilie jsou nesmírně fragilní, a je vskutku úžasné, že se vůbec zachovaly v relativně dobré kvalitě. Měřil pouhých 7 centimetrů na délku, byla taková křídová obdoba slepana, ač jeho přesné taxonomické zařazení není úplně jasné. Tohoto hada popsal v roce 1892 paleontologický velikán Othniel Charles Marsh. Od té doby byly neúplné fosilie Coniophise mimo Wyoming objeveny i v Hell Creeku a ve Fort Union Formation v Montaně, v kanadské Albertě, v Brazílii, a také v Indii. Jako rod opět přežil až do třetihor, a zdá se, že vyhynul až na konci eocénu. Problémem však je, že některé zkamenělé kůstky přisuzované tomuto rodu možná patřily jiným druhům hadů nebo ještěrů.

Krásní hadi, není-liž pravda? A třeba budou v budoucnu nalezeni i další!

Zdroje obrázků:
1. https://alchetron.com/Haasiophis
2. https://twitter.com/studio252mya/status/1108741517026328576?lang=fr
3. https://en.wikipedia.org/wiki/Eupodophis
4. https://en.wikipedia.org/wiki/Pachyophis
5. https://prehistorico.fandom.com/es/wiki/Alamitophis
6. https://cz.pinterest.com/pin/547609635933623379/
7. https://www.researchgate.net/figure/Braincase-fragment-UA-9684-3-part-of-holotype-of-Menarana-nosymena-gen-et-sp_fig5_228676353
8. https://en.wikipedia.org/wiki/Sanajeh
9. https://en.wikipedia.org/wiki/Dinilysia
10. http://spinops.blogspot.com/2012/07/coniophis-precedens.html

Málo známý somálský poddruh zmije útočné

Dnes okolo jedné hodiny odpolední jsem četl již čtvrtou kapitoly knihy The Last Snake Man, kterou napsal můj hrdina Austin Stevens, proslulý televizními pořady "Austin Stevens - Pán hadů" (Austin Stevens: Snakemaster) a "Dobrodružství Austina Stevense" (Austin Stevens Adventures) z minulého desetiletí. Konečně jsem se dostal k detailnímu popisu jeho rekordu; rekordu, o kterém jsem věděl již od doby, co jsem se stal Austinovým fanouškem, a o kterém asi ví většina lidí zajímající se o hady a o dobrodružné lidi, kteří se jimi zabývají. Austin strávil na počátku 90. let celkem 107 dní v průhledné kleci v hadím parku v Hartbeesportu, kde léta pracoval po těžkých letech ve válce (jih Afriky nebyl ve druhé polovině minulého století klidný; Angolská válka, Namibijská válka za nezávislost...). Jedním z druhů hadů, se kterými byl nucen tuto dobu žít, byla i slavná zmije útočná. Had, který ho už předtím kousl, a Austin kvůli cytotoxickému, tkáň rozkládajícímu jedu téměř přišel o ruku - stalo se to právě při válce. Své útrapy popsal už v předchozí kapitole této výtečné knihy.

Možná to bylo právě mnoho vět o zmijích útočných z této zajímavé publikace, co mě přimělo opět si o jednom z nejslavnějších afrických hadů něco najít. Zmije útočná je klasika, a mohl bych o ní z paměti napsal velice dlouhý článek (ačkoliv by nebylo od věci se potom raději někam kouknout, a všechno si hezky ověřit). Ale přesto jsem se o ní chtěl na Blogorgonopsid Diaries zmínit... Ovšem, chtěl jsem napsat o něčem "novém", o něčem, co jsem o tomto druhu ještě nevěděl...

A pak mne napadlo... Není náhodou zmijí útočnou, kterou znám, o které jsem toho tolik četl a viděl v dokumentech, jen ten poddruh Bitis arietans arietans? Ano! Ale co ten druhý, Bitis arietans somalica? Vždyť o něm se skoro nikde nepíše! Dokonce ani na internetu o něm toho tolik nedohledáte... Ne že by se tak dramaticky lišil od B. a. arietans, ale přece jen... A tak se zrodil nápad na tento článek.

Somálský poddruh zmije útočné skutečně není tak moc známý. Může za to především jeho areál rozšíření; vyskytuje se pouze na Somálském poloostrově. Obývá Somálsko (včetně ostrova Coiama), východ Etiopie a sever Keni. Žije v místech, kam se herpetologové nevydávají ve velkém množství... Popsal ho anglický zoolog Hampton Wildman Parker v roce 1949; 129 let poté, co jediný další poddruh, již zmíněný B. a. arietans, popsal (v podstatě celkově jako druh B. arietans) německý přírodovědec Blasius Merrem. Místo, odkud pocházel exemplář, na základě kterého tento poddruh popsal, zmínil Parker jako "Bohodle, 640 metrů nad mořem, Somálsko".

Zástupci tohoto poddruhu mohou být dosti velcí. Maximální délka, které můžou dosáhnout, se rovná 1,9 metru. Takto velcí jedinci se údajně vyskytují hlavně na severu Keni. Největší jedinci druhého poddruhu přitom obvykle dosahují délky okolo metru i více, případně 1,5 metru. To ale neznamená, že by somálský poddruh byl větší. Právě jedinci ze Somálska se velikostně celkem rovnají svým více rozšířenějším příbuzným ze zbytku kontinentu.

Co se týká jedu a jeho účinnosti, není zde velký rozdíl; vlastně žádný. Zmije útočná má masivní jedové žlázy, které dodávají její hlavě trojúhelníkovitý tvar, ostatně jako u většiny zmijovitých. Jedové aparáty umístěné v přední části horní čelisti může vyrotovat vpřed, pokud útočí na kořist nebo na nepřítele. Jed není jen cytotoxický, ale také hemotoxický, a způsobuje mimojiné vnitřní krvácení. Uštknutí může být smrtelné, ale v některých případech zmije útočná uštkne a nevypustí do rány jed; říká se tomu "dry bite". Had si tak jednoduše ponechává jed pro svou kořist; důkaz pro všechny, že jed u hadů funguje primárně k zneškodnění kořisti, a až sekundárně může být užit v sebeobraně.

Jed zmije útočné, včetně té somálské, patří mezi nejtoxičtější jedy mezi zmijovitými. Myš může zabít během pár vteřin už 0,35 miligramu na kilogram, což je opravdu malinké množství.

Somálský poddruh charakterizuje jeho zbarvení; kůže většiny jedinců je temnější. Samozřejmě je zde jakási variabilita, stejně jako u druhého poddruhu, ale tento fakt přece jen platí. Zástupci B. a. arietans jsou většinou světleji zbarveni. Některí somálští jedinci, jako např. ten vyobrazený na prvním obrázku, mohou být až tmavě modří.

Zde srovnání:

B. a. somalica

B. a. arietans

Toto samozřejmě není pravidlem; existují i světlí zástupci B. a. somalica, a tmaví B. a. arietans. 

Nejvíce se však B. a. somalica od druhého poddruhu liší subkaudálními šupinami. Charakterizuje je kýl; tzn. středem každé šupiny probíhá znatelný výběžek (na dotyk jsou tyto šupiny hrubé). Česky se subkaudálním šupinám říká také podocasové šupiny.

Zdroje obrázků:

1. https://cz.pinterest.com/pin/336714509631406318/?lp=true

2. https://www.flickr.com/photos/blacklizard/4805891744

3. http://www.reptiles4all.com/media/775ce9a0-d796-4e28-873c-56d57994e2a9-somali-puff-adder-bitis-arietans-somalica

4. https://www.africansnakebiteinstitute.com/snake/puff-adder/

Toxicofera - Vyskytuje se jed u více plazů, než se dříve předpokládalo?

Není žádným tajemstvím, že mou nejoblíbenější skupinou plazů jsou hadi. Připadají mi perfektní; dokáží svou kořist chytit bez nohou s drápy, dokáží ji zabít buďto jedovatým kousnutím, tedy uštknutím, nebo škrcením, případně ji mohou sežrat celou zaživa, anebo po jejím usmrcení... Dozvídáme se nové poznatky o jejich evoluci a o jejich původu. V souvislosti s tím si hned vzpomínám, jak jsem v roce 2015 napsal na Blogorgonopsid článek o objevu anglického jurského hada druhu Eophis woodi, který si stále drží titul nejstaršího zástupce kladu Ophidia, a jehož objev byl právě tehdy poprvé oznámen. O vývoji hadů a šupinatých plazů celkově toho stále víme docela málo... Ale ne tak málo jako před několika desítkami let.

Dnes jsem se znovu, abych řekl pravdu, po roce, díval na epizodu "Search for the Silent Fate" ("Hledání němé sudičky") ze seriálu "Austin Stevens: Snakemaster" (Austin Stevens: Pán hadů), který vyrobila společnost Tigress Productions pro Discovery/Animal Planet v roce 2005. Je to jedna z mých nejoblíbenějších epizod tohoto nestárnoucího akčního dokumentu, který se zabývá Austinovými cestami za vyfotografováním převážně vzácných, velkých či něčím jiným zajímavých plazů. Předmětem jeho zájmu v tomto dokumentu byl had nazvaný Lachesis muta, nebo též bushmaster - křovinář němý. Jeden z mých oblíbených chřestýšovitých hadů, největší zástupce této podčeledi zmijovitých, a zároveň největší zmijovitý na světě, též držící rekord největšího jedovatého hada západní polokoule. Mohl bych o něm napsat celý článek, ale neudělám to... Po zhlédnutí dokumentu jsem si něco málo četl o bushmasterovi na internetu, a tak jsem se postupně dostal zpět k článkům o chřestýšovitých, a pak o jedovatých hadech obecně. A narazil jsem na název Toxicofera. Rozhodl jsem se, že o tomto pojmu napíši na Blogorgonopsid Diaries, neboť mne velice zaujal. Vzpomínám si teď na vystoupení oblíbeného britského televizního průvodce přírodou Chrise Packhama v americké talk show The Tonight Show Starring Jimmy Fallon v roce 2015. Druhým zvířetem, které Chris Jimmymu ve studiu ukázal, byl pravděpodobně druhý největší ještěr naší planety, varan skvrnitý, a Chris se zmínil o jeho jedovatých slinách. A také o tom, že pravý jed má více druhů ještěrů, než se dříve odborníci domnívali. Mohla by to být pravda, a vzpomínka na Chrisův brilantní, poučný výstup mne také přiměl k napsání tohoto článku. Teď již dost úvodu, přejděme k samotnému tématu.

Toxicofera znamená v překladu z řečtiny "ti, kteří jsou vybaveni jedem". To ale neznamená, že by do tohoto kladu plazů, popsaného a představeného vědecké komunitě v roce 2005, patřili jen a pouze jedovatí plazi. Mají se do něj řadit i druhy nejedovaté, nicméně jedovatým druhům blízce příbuzné. Ne všichni odborníci tento klad uznávají, zvláště pro svou rozmanitost a zdánlivou nepříbuznost mezi některými jeho skupinami. Do kladu Toxicofera by mělo patřit 60 % všech současných druhů plazů; to je okolo 4600 jednotlivých specií. Byli do něj zařazeni všichni hadi, tedy podtřída Serpentes, infratřída Anguimorpha zahrnující aligátorovce, jedovaté korovce a varany, a infratřída Iguanomorpha, do které patří leguáni a jejich příbuzní (včetně anolisů), agamidi a chameleoni. Klad má tedy poněkud široké zastoupení.

Asi 600 druhů hadů na této planetě je doslova vyzbrojeno jedem, který v případě potřeby proteče jejich jedovými zuby umístěnými v přední části čelistí - těmito hady jsou zástupci čeledí korálovcovitých (Elapidae) a zmijovitých (Viperidae). Avšak řada druhů hadů, mezi nimiž jsou i někteří užovkovití (Colubridae) a Lamprophiidae (nemá český ekvivalent), je též vybavena jedem. Někteří, například zemězmijové z čeledi Lamprohiidae, mají docela silný jed, jiní, například bojgy (rod Boiga) mají zadní, plné (nikoliv duté) jedové zuby a síla jejich jedu se u jednotlivých druhů liší, jed nicméně obvykle nepředstavuje pro člověka nebezpečí.

Jde-li o ještěry, dlouho se předpokládalo, že jedinými jedovatými ještěry jsou korovci. Oba druhy žijí na severoamerickém kontinentu; jeden na západě Spojených států amerických, druhý v Mexiku. Jsou známi tím, že estivují (opak hibernace), tudíž u nich v nejteplejších měsících roku probíhá "letní spánek". Ve starší literatuře se s pojmem "jedovatý ještěr" setkáme pouze u korovců. Pak bylo v roce 2010 prokázáno, že i varan komodský (Varanus komodoensis), největší ještěr na světě, vyskytující se na několika malých ostrovech v Indonésii, včetně slavného ostrova Komodo, je také vybaven jedovými žlázami, a že kořist v podobě vodních buvolů nezabíjí bakterie z jeho tlamy, jak se dříve odborníci domnívali, ale skutečný a nefalšovaný jed. Postupně začalo vyplouvat na povrch, že i další druhy varanů jsou samozřejmě jedovaté. U některých snad jed pomáhá jen k rozložení tkání oběti předtím, než ji pozřou - jakási obdoba vnějšího trávení... A pak se začalo ukazovat, že k jedu mají blízko i sliny takových ještěrů, jakými jsou zástupci čeledi slepýšovitých (Anguidae), do které se neřadí jen naši evropští slepýši, "beznohé ještěrky", ale také američtí aligátorovci, kteří na rozdíl od slepýšů jsou končetinami vybaveni a někteří dokonce šplhají po stromech.

Jsou si všichni nějak příbuzní? Je jed nebo předpoklady k jeho tvorbě čímsi, co zdědili?

V minulosti se spekulovalo, že jed se u hadů objevil zhruba v období oligocénu, v době před zhruba 25 miliony let. Pozdější výzkumy ovšem prokázaly, že předpoklady k tvorbě jedu se objevují i u hadů nejedovatých, a evolučně starších. Kupříkladu u krajt, které by nikdo za jedovaté nepovažoval. Ovšem v krajtích slinách se objevuje jakýsi náznak toxinu - snad pozůstatek doby, kdy všichni hadi byli jedovatí? Nebo jen památka po společném předku všech hadů, jenž byl jedovatý? Podle některých výzkumníků byli jedovatí i předchůdci hadů a ještěrů, kterými jsou varani, a kteří mohou být s hady příbuzensky spřízněni. Jedovatí předci těchto skupin plazů žili před 200 miliony let.

Je zde však také možnost, že se jed u hadů, zvláště u těch skutečně "jedovatých" (tedy těch, jež jsou vybaveni předními jedovými zuby), objevil jako výsledek paralelní evoluce (při ní se určitý znak vyvine u nepříbuzných druhů; nejedná se však zřejmě o konvergentní evoluci).

Právě paralelní evoluce by vysvětlovala, proč někteří nejedovatí hadi ztratili schopnost produkovat jed, ale stále disponují pseudogeny, které mají předpoklad k vytváření jedu.

Jeden z největších odborníků na plazí jed, Bryan Grieg Fry, uvedl, že jeho tým během výzkumu izoloval ze slin asijské užovky druhu Coelognathus radiatus, se kterou se člověk může běžně setkat v obchodech s domácími mazlíčky, látku, která se až podivuhodně ve své struktuře podobá neurotoxinu kober. Dokonce se mu blíží svou silou. To však neznamená, že je tato užovka nebezpečná. Nicméně už v roce 2003 byly vydány výsledky studie, která dokázala výskyt jedu u hadů, jež dříve vůbec nebyli považováni za jedovaté.

To samé se týká i ještěrů. Slavná agama vousatá z východní Austrálie, další oblíbený domácí mazlíček, by též mohla být považována za jedovatou. Jednoduše se dá uvést, že její sliny mají k jedu docela dosti blízko.

Všechny již vyjmenované skupiny šupinatých plazů (Squamata) by tedy mohly tvořit tento klad, Toxicofera. Ne každý však s touto myšlenkou souhlasí. Podle některých toxikologů či biologů je nazvání všech těchto plazů jedovatými velice zavádějící. Jed slouží hadům či jedovatým ještěrům například k zabití kořisti (v případě pravých jedovatých hadů je to přece primární důvod, proč jed mají, a maximálně sekundárně jej užijí v sebeobraně). Avšak například vyobrazená agama vousatá jed k zabíjení kořisti vůbec nepotřebuje, a obecně řečeno, pravým jedem ani není vybavena. Má tedy smysl udělat ze všech těchto šupinatých plazů jednu velkou hroudu a nazval ji Toxicofera?

Myslím si, že přinejmenším otázka vzniku jedu u šupinatých je velice fascinující, a hypotéza, že všichni tito plazi sdílejí společného předka, který byl jedovatý, je velice zajímavá a nutí k zamyšlení.

Zdroje obrázků:
1. https://snake-facts.weebly.com/bushmaster.html
2. https://www.quora.com/Is-a-lizard%E2%80%99s-saliva-poisonous-to-humans
3. http://liveitoutloud.com/post/2014/05/12/The-hiss-of-the-gila-monster-and-the-rattle-of-the-snake.aspx
4. https://en.wikipedia.org/wiki/Eastern_bearded_dragon#/media/File:Eastern_Bearded_Dragon_defence.JPG

Úžasný chřestýšovec McGregorův z Batanských ostrovů

Dnes odpoledne jsem se podruhé díval na 1. epizodu seriálu Divoké Filipíny s Nigelem Marvenem (Wild Philippines with Nigel Marven), který byl natočen v roce 2017. Poprvé jsem ji mimochodem zhlédl o Velikonočních prázdninách minulý rok, kdy se seriál premiérově v češtině vysílal na kanálu Viasat Nature. Jednou z mých oblíbených scén je setkání s vůbec prvním zvířetem, které Nigel v dokumentu potká... A tak jsem se rozhodl, že o tomto nádherném tvorovi napíši článek.

V prvním segmentu dokumentu Nigel zavítá na Batanské ostrovy, konkrétně na ostrov Batan, který je 2. největším ostrovem tohoto souostroví rozkládajícího se v Jihočínském moři. Ostrovy jsou blíže Tchaj-wanu než Filipínám samotným, a prosluly překrásnou krajinou, která by se dala připodobnit k ošlehanému pobřeží anglického Cornwallu. Právě Batan je typovou lokací unikátního hada, se kterým se Nigel setkal v tunelu Dipnaysupuan, jenž byl vyhlouben ostrovany jakožto úkryt před Japonci, kteří souostroví okupovali za 2. světové války. Podobná místa vždy lákají nejen pavouky a hmyz, ale i herpetofaunu, zvláště ještěry a hady. A Nigelovi bylo navíc řečeno, že tunel obývá jeden velký chřestýšovec... Chcete-li scénu vidět, podívejte se na 1. díl Divokých Filipín, rozhodně doporučuji.

Tím hadem, o kterého jsem se hned začal zajímat, je nádherný Trimeresurus flavomaculatus mcgregori. Nemá oficiálně český ekvivalent, ale já mu budu říkat chřestýšovec McGregorův. Název chřestýšovec se platně užívá pro chřestýšovité z rodu Trimeresurus. Chřestýšovití (Crotalinae) byli vždy mou nejoblíbenější ze čtyř podčeledí zmijovitých (Viperidae), kteří jsou asi mou nejoblíbenější rodinou (či čeledí) hadů. Jsou to evolučně nejmladší hadi - anglický název "pit viper" neodkazuje na to, že by žili v jámách (pits), ale na jejich tepločivné jamky (heat-sensing pits). Na každé tváři mají jednu. Jsou to orgány, s jejichž pomocí vidí své okolí podobně, jako by měli na očích termovizi. Tepločivné jamky chřestýšovitých jsou mnohem vyvinutější než retní tepločivné jamky hroznýšovitých (Boidae) a krajtovitých (Pythonidae). 

Chřestýšovec McGregorův byl popsán herpetologem, rodákem z amerického Missouri, Edwardem Harrisonem Taylorem v roce 1919 právě na Batanu. Zatímco většina chřestýšovců rodu Trimeresurus je vybavena zelenými šupinami (odtud anglický název green tree pit vipers), chřestýšovci McGregorovi mohou být bílí nebo růžoví, i když nejčastěji bývají žlutí. Všechny ostatní filipínské druhy chřestýšovců jsou nicméně zelené. Mezi chřestýšovci rodu Trimeresurus žijícími v jiných částech jihovýchodní Asie se ale také vyskytují nezelené druhy; například druhy hnědé.

Jed tohoto druhu je poměrně toxický, ale jelikož nejde o agresivního hada, neznamená pro nikoho velké nebezpečí. Jako každý had zaútočí jen, pokud je k tomu vyprovokován. Pokud chřestýšovce nebo jakéhokoliv jiného jedovatého hada chytíte a budete si s ním nezodpovědně hrát, pak jistě čekejte jedovaté uštknutí a následný zápas o život v nemocnici.

IUCN bohužel nemá ke klasifikaci chřestýšovce McGregorova mezi ohroženými či zranitelnými druhy dostatek informací. Zdá se však, že jde o druh, který na tom nemusí být zrovna nejlépe. Není se čemu divit; je to endemit provincie Batanských ostrovů, nežije nikde jinde na Filipínách. Podle webu Reptile Database je tento druh hada dokonce jedním z 30 nejohroženějších druhů zmijovitých na Zemi (dle informací o počtech jednotlivých sledovaných druhů, získaných roku 2016). 

Odborníci si nejsou zcela jisti, zda je T. flavomaculatus mcgregori poddruhem druhu T. flavomaculatus (opět nemá český ekvivalent) nebo zda je dokonce samostatným druhem T. mcgregori. Víme však, že samice chřestýšovců McGregorových bývají mnohem větší než samci.

Zdroje obrázků:

1. Wild Philippines with Nigel Marven - Episode 1 - Luzon: The Volcanic North (The Northern Islands) - screenshot

2. https://en.wikipedia.org/wiki/Trimeresurus_mcgregori

3. https://www.flickr.com/photos/hghjim/2225539677