středa 29. prosince 2021

Malá přehlídka hyracodontidů

Poslední článek tohoto roku na Blogorgonopsid Diaries se měl původně týkat žraloků. Nejprve mne k nim navedl návrat k epizodě Bahamas: Shark Special z první série Deadly 60 (2009) se Stevem Backshallem. Jenže jak jsem záhy při surfování po žraločích vodách internetu zjistil, nedařilo se mi najít to správné téma. O žralocích jsem udělal v roce 2018 velký projekt na svém hlavním blogu, a v jeho rámci jsem shrnul nejdůležitější informace o všech žraločích řádech, včetně těch zahrnujících již pouze vyhynulé druhy. Nakonec jsem od žraločího článku na tento blog upustil, a rozhodl jsem se věnovat něčemu jinému. Mé myšlenky se začaly odvíjet pavoučím směrem, neboť jsem měl nedávno příležitost zhlédnout první pandemický film, který vydělal přes miliardu dolarů, a pravděpodobně nejlepší film tohoto roku. Nedokázal jsem se však odrazit od myšlenek na tváře Tobeyho a Andrewa. A tak jsem se začal vracet do minulosti, do pondělního dopoledne, kdy jsem sledoval první díl 4. série Deadly 60 (2020) s názvem Rhino Rescue Special. Ano, opět to byl speciální díl Deadly 60 zaměřený na jedinu skupinu zvířat, co způsobilo explozi v mé šílené, temné mysli, a přivedlo mne k napsání tohoto článku. Rozhodl jsem se napsat něco o nosorožcích, avšak ne o těch současných, nýbrž o jedné dobře známé vyhynulé čeledi. Mám tu teď pro vás malou přehlídku hyracodontidů. Doufám, že se vám bude líbit, a že mi odpustíte popis toho, jak funguje můj mozek.

Čeleď Hyracodontidae je jednou ze tří rodin nadčeledi Rhinocerotoidea, jež spolu s nadčeledí Tapiroidea (zahrnující dvě rodiny) tvoří podřád Ceratomorpha. Vývojově nejblíže je hyracodontidům čeleď Rhinocerotidae, jediná z oněch tří čeledí rhinocerotoidů, která zahrnuje dnes žijící druhy, konkrétně tedy pět druhů nosorožců. Poslední čeleď, Amynodontidae, byla zastoupena druhy žijícími v pozdním eocénu až raném miocénu. Hyracodontidi se poprvé ve fosilním záznamu objevují v raném eocénu, před 55,8 miliony let, a mizí z něj na počátku epochy miocénu, před 26 miliony let. Velmi zjednodušeně jim můžeme říkat bezrozí nosorožci. Byli vybaveni dlouhými končetinami, které několik jejich zástupců vynesly výše, než jakékoliv jiné savce v celé historii naší planety. Tato velká zvířata žila v otevřené krajině, ale menším hyracodontidům se dařilo také v deštných lesích. Začali narůstat v raném oligocénu, poté, co se na konci eocénní epochy klima změnilo, a například v Evropě či Asii ustoupily lesy sušší a otevřenější krajině. Pokud bychom cestovali zpět v čase, setkali bychom se s hyracodontidy pouze na severní polokouli; v Severní Americe a v Eurasii. Čeleď zahrnuje celkem pět podčeledí: Indricotheriinae (syn. Paraceratheriinae), Hyracodontidae, Eggysodontidae, Triplopodinae a Hyrachyinae. Ještě uvedu, že tuto čeleď zavedl Edward Drinker Cope, slavný americký paleontolog, zoolog, srovnávací anatom, herpetolog, ichtyolog a v neposlední řadě také účastník slavné války o kosti, jež ho postavila proti obdobnému velikánovi Othnielu Charlesi Marshovi.


Nejprve se podívejme na nejznámější hyracodontidy, zástupce podčeledi Indricotheriinae. Zavedl ji Borissiak v roce 1923, kupodivu však ještě stejný rok byly Osbornem zavedeny i podčeledi Paraceratheriinae a Baluchitheriinae, jež jsou jejími synonymy. Původní název se uchoval, avšak rod Paraceratherium, proslavený především svým vystoupením ve třetí epizodě cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts, 2001), si možná pro nezasvěcené trošičku známější rodové jméno Indricotherium neuchoval. To bylo totiž zavedeno Borissiakem v roce 1916, kdežto jméno Paraceratherium zavedl již o pět let dříve Clive Forster-Cooper. Původně byl jeho typový druh, P. bugtiense, popsán jako druh acerateria, což je rod z čeledi Rhinocerotidae (nejde tedy o hyracodontida), a to Guyem Ellcockem Pilgrimem roku 1908. Název Paraceratherium na něj přímo odkazuje (par + Aceratherium), a znamená "téměř bezrohé zvíře".

Ačkoliv nikdy nebyla nalezena kompletní kostra paracerateria, lze bezpečně tvrdit, že se jednalo o jednoho z největších suchozemských savců, jací kdy žili. V roce 1936 například paleontologové Granger a Gregory v jedné své práci uvedli, že bylo dlouhé až 8,7 metru (tento údaj dnes není považován za platný), kdežto sovětská paleontoložka Vera Gromova roku 1959 odhadla jeho délku na 7,4 metru. Granger a Gregory se také domnívali, že dospělé Paraceratherium bylo v kohoutku vysoké 5,25 metru. V roce 1997 učinil Gregory S. Paul poněkud rezervovanější odhad velikosti paracerateria, přičemž uvedl, že výška v kohoutku se u tohoto zvířete rovnala 4,8 metru. To je pořád víc než nejvyšší exempláře pozdně pleistocénního mamuta stepního (Mammuthus trogontherii). Krk paracerateria byl podle paleontologů Matthew Wedela a Michaela Taylora dlouhý 2 až 2,5 metru. Hmotnost zvířete se pohybovala mezi 15 až 20 tunami, původní odhady až třicetitunové hmotnosti jsou nejspíš přehnané. Největší nalezené lebky tohoto zvířete dosahovaly délky 1,3 metru, stehenní kosti 1,5 metru a jednotlivá chodidla délky téměř 50 centimetrů. Jako správný lichokopytník mělo Paraceratherium lichý počet prstů, konkrétně tedy mělo tři na každé končetině.


Fosilie tohoto oligocénního indricotheriina se našly v Bulharsku, Rumunsku, Turecku, na Balkánském poloostrově, v Gruzii, Kazachstánu, Pákistánu, Indii, v Číně a také v Mongolsku, konkrétně tedy ve střední části země v souvrství Hsanda Gol. Paraceratherium se udrželo po nějakých jedenáct milionů let, v pozdním oligocénu však mizí z fosilního záznamu. Je možné, že za to mohl částečně příchod chobotnatců z Afriky právě na konci oligocénu. Ti měli velký vliv na vzhled a složení krajiny, kterou paracerateria obývala - změny jim nesvědčily, a proto vyhynula. Důvodů, proč toto zvíře zmizelo, však může být celá řada, toto je jen jedna z hypotéz.

Podčeleď Indricotheriinae zahrnuje devět rodů. Nebudu zde vypisovat všechny, uvedu však alespoň ty nejzajímavější. Dzunglariotherium je jedním z nich. Je známo také z pozdního oligocénu, a v roce 1973 bylo popsáno na základě fosilií nalezených v provincii Sin-ťiang na severozápadě Číny. Podle některých zdrojů se mohlo jednat o největšího indrikoteriina, protože jeho zuby byly o 25 % větší než zuby paracerateria, i když pozdější výzkum ukázal, že Dzunglariotherium bylo přece jen zřejmě menší. V současné době jsou uznávány tři druhy tohoto rodu.


Jedním z nejstarších indrikoteriinů je Pappaceras, který žil před 50 až 48 miliony let, v raném eocénu. Jeho pozůstatky byly nalezeny po celé Asii, ty nejvýznamnější však pocházejí ze souvrství Arshanto a Irdin Manha ve Vnitřním Mongolsku na území Číny. Platné jsou tři druhy, a jsou vesměs známé z velkého množství zkamenělých lebek. I když se vzhledem Pappaceras podobal paracerateriu, nebyl pochopitelně tak velký - vlastně byl dlouhý jen asi 1,5 metru, tolik co Hyracodon

A když je řeč o hyracodonovi, proč se nyní nepodívat na něj? Je jediným zástupcem podčeledi Hyracodontinae, a v současné době by mělo být platných nějakých jedenáct druhů tohoto rodu. Byl velký asi jako poník, ale v porovnání s velikostí těla měl výrazně velkou lebku. Vysoký byl 75 centimetrů (podle knihy Pravěká příroda od Josefa Beneše). Jeho zuby se dosti podobaly zubům pozdějších rhinocerotidů (nosorožců), kdežto vzhledem připomínal tehdejší prakoníky, se kterými zcela jistě sdílel stejné prostředí. Obýval řídké lesy a lesostepi Severní Ameriky. Končetiny měl úzké, štíhlé a dlouhé, a zakončené třemi prsty. Spousta jeho ostatků se našla například v dakotských Badlands.


Co se začlenění eggysodontinů do čeledi Hyracodontidae týká, předem, než vám pár z nich blíže představím, podotýkám, že moc dobře vím o jejich recentnější klasifikaci coby samostatné čeledi. Eggysodontini jsou totiž tak odlišní od ostatních hyracodontidů, že by vlastně mohli být eggysodontidy, nikoliv eggysodontiny. Potvrzují to například výsledky výzkumu Haibinga Wanga a jeho kolegů, publikované v roce 2016 v Scientific Reports. Byla to poměrně malá zvířata, velká asi jako pes. Byl-li Hyracodon od paracerateria už tak dost velikostně odlišný, pak tito malí lichokopytníci - ať už byli obrovským bezrohým nosorožcům příbuzní, anebo byli blíže spřízněni s jinými rhinocerotoidy mimo čeleď Hyracodontidae - byli úplným protipólem eurasijského obra. 

Eggysodon žil v oligocénu. Jeho ostatky se našly v Belgii, Francii, ve Švýcarsku, Španělsku, v Německu a v neposlední řadě také v Kazachstánu. Velmi blízce příbuzný mu byl Allacerops ze střední a východní Asie, žijící ve stejné době. Oba to byli požírači nízko rostoucí vegetace, nikoliv však trávy. Spásali spíše listy nízkých keřů či mladých stromků.


Do podčeledi Triplopodinae patří dva rody; Triplopus (popsaný E. D. Copem v roce 1860) a Ulania (Qi Tao, 1990). Triplopus žil v eocénu, před 45 až 33 miliony let, v Severní Americe a v Asii. Cope ho popsal na základě pozůstatků nalezených v americkém Wyomingu; typovým druhem je T. cubitalis. Jiné druhy pak pocházejí z Kalifornie (T. woodi) nebo třeba z Utahu a Montany (T. rhinocerinus). 


Do poslední podčeledi, Hyrachyinae, patří rody Hyrachyus (popsaný Leidym v roce 1871) a Fouchia (Emry, 1989). Hyrachyus žil v eocénu, a jeho fosilie byly nalezeny v Evropě, v Severní Americe i v Asii. Podle D. P. Domninga a jeho kolegů se vyskytoval také na Jamajce; jejich výzkum, jehož výsledky byly publikovány v roce 1997 v Journal of Vertebrate Palaeontology, patřily pozůstatky jakéhosi rhinocerotoida na ostrově nalezené právě hyrachyovi. Zvíře dosahovalo délky asi 1,5 metru, a bylo nápadně podobné dnešním tapírům. Zřejmě však nebylo vybaveno chobůtkem. Zuby hyrachya se zase dosti podobaly nosorožčím zubům.


Dříve byl do podčeledi Hyrachyinae řazen i rod Dilophodon, ten je však dnes považován za zástupce vyhynulé tapiroidní čeledi Helaletidae. Fouchia elyensis byla popsána Robertem J. Emrym na základě fosilních ostatků nalezených v Nevadě, konkrétně pak v Sheep Pass Formation. Přinejmenším v době, kdy byla popsána, byla nejmenším zástupcem podřádu Ceratomorpha

Skončeme naši přehlídku ještě jedním indrikoteriinem. Juxia sharamurense byla popsána Chowem a Chiuem v roce 1964 na základě fosilií nalezených v Číně. Dosahovala výšky 2 metrů, délky 3,7 metru a hmotnosti 800 kilogramů. Spásala poněkud výše rostoucí vegetaci, měla ostatně pěkný dlouhý krk, díky kterému se k ní mohly dostat její nosorožčí zuby. Před 41 až 37 miliony let obývala tropické lesy, jež tehdy porůstaly východní Asii.


Samozřejmě bych mohl uvést i mnoho dalších hyracodontidů - ačkoliv z ostatních podčeledí jsem přinejmenším vyjmenoval všechny, indrikoteriinů je mnohem více. Snad se vám však tato malá přehlídka líbila. Nebyli ti bezrozí nosorožci zajímaví?
 
Zdroje obrázků:

pátek 26. listopadu 2021

Pravěcí tvorové pojmenovaní po Siru Davidu Attenboroughovi

Listopad se pomalu blíží ke konci, poprvé u nás za posledních několik měsíců sněží, Vánoce se již také blíží, na což nás ze všeho nejvíce upozorňují reklamy před videi na YouTube... Ale jak mě napadlo napsat tento konkrétní článek? V úvodním odstavci to vždycky uvádím, ovšem abych řekl pravdu, tentokrát nemám žádný výjimečný, dechberoucí příběh o zrodu námětu na tento příspěvek. Zkrátka jsem chtěl do konce měsíce napsat nový článek na Blogorgonopsid Diaries, a tak jsem se včera odpoledne zamyslel, o čem bych chtěl, aby pojednával. Letos se skoro všechny články na tomto blogu věnovaly současné přírodě, několik z nich patřilo druhům vyhubeným člověkem či subfosilním lemurům, ale zatím tu nebyla žádná zvířata, která vyhynula před desítkami a desítkami milionů let. Nějak se mi to v mé bláznivé hlavě spojilo se Sirem Davidem Attenboroughem, bohem dokumentárních filmů o přírodě, a já se rozhodl napsat článek o prehistorických tvorech pojmenovaných na jeho počest hned následující den. Tak prostý byl tedy zrod námětu na tento článek.

Na světě snad není člověka, jehož domácnost je vybavena televizí, který by nespatřil tvář Sira Davida Attenborougha v některém z přírodovědných dokumentárních filmů a seriálů, které tento veteránský přírodovědec a hlasatel od počátku své televizní kariéry v 50. letech natočil. Již po sedmdesát let zprostředkovává divákům nejen ve Spojeném království, ale po celém světě pohled na svět přírody, od kterého se bohužel pomalu vzdalujeme. Jeho práce je úctyhodná. Od dokumentární kolekce Život (The Life Collection), jež započala revolučním třináctidílným dokumentem Život na Zemi (Life on Earth) v roce 1979 po jím vyprávěný desetidílný cyklus Život (Life) z roku 2009, od černobílé expediční série Zoo Quest a jejích pokračování v 50. letech až po enormně úspěšné vysokorozpočtové seriály posledních dvou desetiletí jako Planeta Země (Planet Earth), Planeta Země II (Planet Earth II) či Sedm světů, jedna planeta (Seven Worlds, One Planet), od série patnáctiminutových pořadů Natural Break z roku 1973 až po nadcházející hodinový snímek Attenborough a mamutí hřbitov (Attenborough and the Mammoth Graveyard), který má být uveden v dohledné době, David Attenborough nám za těch sedm desetiletí zanechal obrovské množství cenného materiálu, který umožňuje lidem všech generací zamilovat si přírodní svět a pustit se do jeho celoživotního zkoumání. Je také vášnivým ochráncem přírody, a zvláště v posledních letech se nahlas vyjadřuje k environmentálním problémům, od klimatické změny přes populační růst až po naši přílišnou konzumaci masa. Není pochyb, že také vědecká komunita k němu chová velký obdiv; najde se mnoho odborníků, kteří přiznali, že důvod, proč se rozhodli pracovat ve vědeckém světě, byly právě dokumenty Sira Davida. A není tedy divu, že na jeho počest pojmenovali již více než dvě desítky současných i vyhynulých živočichů. Tento článek se zaměřuje na ty fosilní taxony, jež svým jménem ctí jednu z nejvlivnějších postav v historii přírodovědného dokumentárního průmyslu, a jednoho z nejoblíbenějších a právem nejvíce uctívaných televizních přírodovědců.


Všeobecně se ví, že David Attenborough jako mladý rád lovil fosilie. Pátral po nich ve svém rodném okresu Leicestershire v East Midlands, a snad jen o vlásek mu unikl objev primitivního kambrického organismu rodu Charnia, který místo něj nalezl školák Roger Mason (dnes geolog na Univerzitě geověd v čínském Wuhanu), a to jen pár let poté, co oblast Charnwoodu samotný David navštívil. V první epizodě dvoudílného dokumentu Počátky života (First Life) z roku 2010 dokonce přiznal, že byl po Masonově nalezení charnie - objevené ve vrstvách, o kterých byl David přesvědčen, že byly příliš staré na to, aby obsahovaly fosilie živých organismů - smutný, neboť pokud by byl jejím objevitelem on sám, "byl by slavný". Tehdy jako student ještě nemohl vědět, že jednoho dne bude mít status britského národního pokladu, byť přiznává, že se mu toto označení nelíbí. Jistě však musí být poctěn tím, že tolik vědeckých odborníků pojmenovalo celou řadu druhů právě po něm. Pro člověka, který jako mladý rád hledal fosilie, to musí být nejvyšší pocta.

Už v roce 1993 byl na počest Sira Davida pojmenován jurský pliosaurid Attenborosaurus conybeari. Původně jej pod názvem Plesiosaurus conybeari popsal britský geolog a antropolog William Johnson Sollas, a to někdy kolem roku 1881. Typový exemplář tohoto druhu plesiosaura se našel ve vesnici Charnmouth v anglickém Dorsetu. Bohužel byl v listopadu 1940 zničen, a do dnešních dnů se zachovaly jen odlitky, v současnosti umístěné v Přírodovědném muzeu v Londýně. V roce 1993 se na ně zblízka podíval proslulý americký paleontolog Robert T. Bakker, jeden ze spouštěčů "dinosauří renesance", a zjistil, že Plesiosaurus conybeari vlastně Plesiosaurus vůbec nebyl. Vytvořil tedy pro zvíře zcela nový rod, a ten pojmenoval právě po Davidu Attenboroughovi. Shodou náhod právě v roce 1993 měl s prehistorickými živočichy co do činění i Davidův bratr, Lord Richard Attenborough, režisér mistrného a oceňovaného filmu Gándhí (1982), který hrál kapitalistického snílka Johna Hammonda ve Spielbergově Jurském parku. Attenborosaurus byl asi 5 metrů dlouhý "krátkokrký plesiosaur", a jeho potravou se stávaly ryby. Sir David v interview na BBC Radio 1 v roce 2018 s úsměvem odhalil, že se občas postaví ke zkamenělině attenborosaura v již zmíněném legendárním londýnském muzeu a čeká, až k němu uslyší nějakou poznámku. Prý si však nikdo nikdy nevšimne, že se dívá na svého mořského plaza. 


Když se Život na Zemi začal v lednu 1979 vysílat, okamžitě měnil představy laiků o světě přírody, a zaujal obrovské množství lidí jakéhokoliv věku. Davidův pozdější dlouhodobý spolupracovník, dnes již legendární producent přírodovědných dokumentů Alastair Fothergill dokonce přiznal, že si jako dítě vysnil kariéru tvůrce snímků o přírodě právě díky Životu na Zemi. Díky tomuto seriálu však mimojiné vzrostl zájem i o australské souvrství Gogo, nacházející se v regionu Kimberley v Západní Austrálii, neboť jej David Attenborough se svým štábem navštívil při natáčení epizody o rybách. Tamní vápence jsou plné fosilií rybovitých obratlovců, kteří žili v pozdním devonu, konkrétně během faunálního stupně frasn. Mezi nimi jsou to například Campbellodus, Harrytoombsia, Mcnamarapis, Tubonasus, Holodipterus, Diplocercides nebo Moythomasia. V roce 2008 pak John Long popsal další rod rybovitého obratlovce ze souvrství Gogo, tentokrát se jednalo o pacnířnatého (Placodermi) z čeledi Ptyctodontidae. Mezinárodní institut výzkumu druhů (International Institute of Species Exploration) jej na konci roku 2008 zařadil na seznam "top 10 nových druhů".

Jedná se o pancířnatce druhu Materpiscis attenboroughi. Sir David byl první, kdo mezi populizátory vědy na televizních obrazovkách hovořil o důležitosti souvrství Gogo. Díky němu se o tuto lokalitu zvýšil zájem. Materpiscis se rozhodně řadí mezi poněkud výjimečnější rybovité obratlovce nalezené v této oblasti; typový exemplář a zároveň jediný kdy nalezený exemplář této ryby byl zjevně samicí, jež měla uvnitř těla nenarozené embryo, fosilizované s velmi dobře zachovalou mineralizovanou strukturou, jež se nápadně podobala pupeční šňůře. Zatímco tedy druhový přívlastek ctí Sira Davida, rodové jméno Materpiscis znamená v překladu doslova "rybí matka". Embryo dosahovalo 25 % velikosti dospělce, po narození tedy mělo být mládě plně vyvinuté, což snižovalo riziko, že by bylo ohroženo predátory. V minulosti se již ve vědeckých kruzích diskutovalo o tom, že ptyctodontidi se mohli rozmnožovat vnitřním oplozením, ale potvrdil to teprve nález materpiscise. Z nálezů ostatních taxonů pancířnatců z této čeledi víme, že samci a samice se od sebe výrazně odlišovali (pohlavní dimorfismus). 


Zatímco Materpiscis attenboroughi je nejstarším živočichem, u něhož docházelo k vnitřnímu oplození, malý "vačnatý lev" Microleo attenboroughi, též z Austrálie, je zase nejbazálnějším dosud popsaným thylacoleonidem. Tento primitivní vakolev, zástupce úspěšné skupiny karnivorních vačnatců žijících od oligocénu po pleistocén, byl popsán na základě zlomené patrové kosti a dvou fragmentů čelisti, nalezených v oblasti Riversleigh na severozápadě Queenslandu. Právě Sir David patřil mezi osobnosti, jež se zasazovaly o umístění Riversleigh na seznam území Světového dědictví UNESCO. Microlea popsali v roce 2016 Anna K. Gillespie, Mike Archer a Suzanne J. Hand. Jeho fosilie jsou staré přibližně 18 milionů let, pocházejí z raně miocénních hornin. Velikostně byl srovnatelný s possumy rodu Pseudocheirus, nebyl to tedy žádný obr. Anna Gillespie ho popsala jako "zuřivé koťátko mezi thylacoleonidy". Alespoň částečně žil v korunách stromů, kde lovil ještěrky, ptáky a hmyz, a držel se daleko od čelistí svých větších příbuzných, jako byl Wakaleo


Moc dobře si pamatuji, když byl popis microlea vydán. Ostatně jsem o něm v poslední srpnový den roku 2016 napsal článek na Blogorgonopsid, a navždy mi tak utkvěl v paměti. A zrovna tak si velmi dobře vzpomínám na ohlášení vydání popisu jiného zajímavého živočicha pojmenovaného po Siru Davidovi, který jej však ctí poněkud svéráznějším způsobem, byť též odkazuje na jeho jméno. Psal jsem o něm na začátku dubna 2017, je to Cascolus ravitis. Na první pohled se nemusí zdát, že by měl s Davidem Attenboroughem něco společného, ale zdání může klamat. Slovo "castrum" znamená v překladu z latiny "pevnost", "colus" zase "obydlí" či "přebývat". A teď schválně, jestli to pochopíte. Staroanglické "atten", v moderní angličtině "at the", a "burgh", dnes v podstatě přeložitelné jako "a fortified place", rovná se Attenborough. Cascolus je překladem staroanglického ekvivalentu k příjmení Attenborough, respektive překladem doslovného významu tohoto příjmení. Druhový přívlastek ravitis vychází ze slova Ratae, což byl římský název pro Leicester v době, kdy značná část ostrova Británie patřila Římskému impériu. Chytré, že?

Takže Cascolus ravitis je v podstatě "Attenborough z Leicesteru"! Není to prostě parádně bláznivý název? Fosilie tohoto primitivního korýše z řádu dvojchlopňovců (Leptostraca) byla nalezena v anglickém Herefordshire, v silurských vrstvách Wenlock Series. David J. Siveter a jeho kolegové, kteří tohoto živočicha popsali, však pracují na Univerzitě v Leicesteru - proto tedy ono druhové jméno a spojení se Sirem Davidem, jenž na kampusu této univerzity vyrostl (jeho otec Frederick tam býval ředitelem). Cascolus žil před 430 miliony let, měl protáhlé tělo, výrazný hlavový štít, pět párů končetin na cephalonu, devět segmentů se stejným počtem končetinových párů na thoraxu a apodní (beznohý) abdomen (poslední, zadní část těla). 


Jeden fosilní taxon jsem záměrně přeskočil, byť byl popsán před microleem i cascolem, a to konkrétně v roce 2014. Nemohu ho však vynechat, protože je neméně fascinující. Electrotettix attenboroughi je druhem sarančete z čeledi maršovitých (Tetrigidae) a podčeledi Cladonotinae, který byl objeven v dominikánském jantaru starém 18 až 20 milionů let. Tento raně miocénní rovnokřídlý hmyz je znám z jediného exempláře, tedy exempláře typového, nalezeného v 50. letech minulého století entomologem Miltonem Sandersonem. Popsali jej Sam W. Heads, Jared M. Thomas a Yinan Wang. Zajímavé je, že tahle pravěká marše měla pozůstatky křídel (vestigiální, "zbytková" křídla), které již současné marše nemají - tento znak se během jejich vývoje ztratil někde mezi oněmi raně miocénními zástupci skupiny, jako byla Electrotettix, a těmi současnými. Potravou "Attenboroughova sarančete z jantaru", jak můžeme celé jeho binomické jméno přeložit, se stávaly řasy, houby a mechy. Nalezený exemplář byl samicí s výrazným kladélkem. Její celková délka se rovná pouze 8 milimetrům.


V červenci tohoto roku přibyl na seznam fosilních taxonů pojmenovaných na počest Sira Davida také jeden druh ostrorepa z období triasu - i o něm jsem tehdy psal na svůj první blog. Popsali ho Russel B. C. Bicknell a Dmitry E. Shchebarkov, a dali mu jméno Attenborolimus superspinosus. Patřil do čeledi Austrolimulidae, jediné ze dvou čeledí ostrorepů, které ještě přežívaly v triasu (tato čeleď pak na konci křídy úplně mizí z fosilního záznamu, a zůstává jediná čeleď ostrorepů Limulidae, existující od středního triasu do dnešních dnů). Nejlépe zachovalý exemplář attenborolima byl dlouhý 32 centimetrů. Žil na území Ruska; fosilie několika jedinců pocházejí z uralského souvrství Petropavlovka, kde byly odkryty v letech 2018 a 2019.


Abych řekl pravdu, doufám, že jsem na žádného z prehistorických živočichů pojmenovaných po Siru Davidovi nezapomněl. Pokud by tomu tak náhodou bylo, klidně se, milí čtenáři, ozvěte! Z živoucích druhů byli na počest legendárního popularizátora - jediného televizního moderátora držícího cenu BAFTA za černobílé, barevné, HD a 3D filmy a seriály plus za tvorbu ve virtuální realitě - pojmenovány například ekvádorský endemický strom Blakea attenboroughi, masožravá rostlina Nepenthes attenboroughi z filipínského ostrova Palawan, zranitelný a překrásný "poloslimák" Attenborougharion rubicundus z Tasmánie či kriticky ohrožená (a možná již i vyhubená, doufejme však, že tomu tak není) paježura Attenboroughova (Zaglossus attenboroughi) z novoguinejských Kyklopských hor.


Je jisté, že počet živočichů i rostlin po něm pojmenovaných se v budoucnu ještě rozroste. Sir David Attenborough jistě ovlivnil svou úctyhodnou prací nás všechny, a tuto poctu si zaslouží!

Zdroje obrázků:

Zdroje informací:

neděle 31. října 2021

Ohrožení a vyhubení tuleni rodů Monachus a Neomonachus

V současné době čtu knížku 100 Heartbeats: The Race to Save Earth's Most Endangered Species od amerického televizního průvodce přírodou a producenta dokumentárních pořadů Jeffa Corwina. Jedná se o doplněk dvoudílného dokumentu Future Earth: 100 Heartbeats, který stejně jako knížka samotná vyšel v roce 2009. Tuto nádhernou publikaci jsem dostal k Vánocům 2020, avšak začal jsem ji číst až osmadvacátého října tohoto roku, a samozřejmě mě hned velmi zaujala. Pokud jste ji už četli nebo jste viděli onen dokument, pak samozřejmě víte, o čem pojednává. Jeff v ní čtenáře seznamuje s nejohroženějšími živočichy na Zemi a s problémy, se kterými se potýkají - a to kvůli působení jednoho druhu, toho našeho. Mezi ohroženými zvířaty, která Jeff popisuje v první kapitole, The Race Against Extinction, jsou tuleni, kteří byli v době vydání knihy klasifikováni jako zástupci rodu Monachus. Dnes je to s jejich taxonomií trošičku jinak - to se dozvíte později. Za námět pro napsání tohoto článku však vděčím právě Jeffově knížce, a ačkoliv se od doby, kdy ji napsal, spousta věcí na této planetě ještě víc zhoršila, doporučuji Vám si ji přečíst.

V angličtině jsou známí jako "monk seals". Podle webu BioLib se zase celá jejich podčeleď označuje jako tuleni šedí. Těmito "mnišskými tuleni" jsou tři druhy, z nichž dva jsou na Červeném seznamu IUCN vedeny jako ohrožené a jeden z nich už lidský druh stačil vyhubit. Dříve byli všichni tři klasifikováni jako zástupci rodu Monachus, popsaného v roce 1822 skotským zoologem a geologem Johnem Flemingem. V roce 2014 se to změnilo, a dva druhy byly přeřazeny do tehdy nově zavedeného rodu Neomonachus, popsaného Grahamem J. Slaterem a Kristoferem M. Helgenem. Jejich výzkum ukázal, že rod Monachus byl v podstatě parafyletický, a dnes je taxonem monotypickým - zahrnuje jen prvního z "mnišských tuleňů", tuleně středomořského (Monachus monachus), popsaného již Johannem Hermanem již roku 1779 (ten ho popsal jako zástupce rodu Phoca). O všech třech druzích, které si v tomto článku představíme, však platí, že patří do tribu Monachini - a ten skutečně zahrnuje jen rody Monachus a Neomonachus. Dalším stupínkem v taxonomickém systému těchto zvířat je podčeleď Monachinae, jež je součástí čeledi Phocidae, a která zahrnuje celkem tři triby - kromě Monachini také Miroungini (sem patří pouze rod Mirounga, zahrnující dva druhy rypoušů) a Lobodontini (do něj spadají tuleň krabožravý, tuleň leopardí, tuleň Rossův a tuleň Wedellův; každý z nich patří do svého vlastního, monotypického rodu). Tři zástupci rodu Monachini, které si popíšeme, mají jedno společné - jsou to jediní bezuší tuleni na Zemi, kteří žijí v tropech. 


Mají štíhlé tělo a jsou ve vodě velmi hbití. Jejich čenich je široký a plochý, nozdry jsou na něm postaveny poměrně vysoko. Na rozdíl od některých svých příbuzných nejsou tito tuleni schopní natáčet zadní ploutve pod tělo, a kromě toho (tak jako rypouši) každoročně shazují srst a vrchní vrstvu kůže. Jak již bylo zmíněno, nemají ušní boltce. U všech tří druhů se vyskytuje, příp. vyskytoval, pohlavní dimorfismus; samci jsou o něco větší než samice. Výjimku tvoří tuleň havajský (Neomonachus schauinslandi), kde jsou naopak samice větší než samci. Tribus Monachini zavedl v roce 1958 americký biolog Victor Blanchard Scheffer, autor publikace Seals, Sea Lions and Walruses: A Review of the Pinnepedia a pozitivně přijatých populárně naučných knížek o mořské biologii nesoucích názvy The Year of the Whale a The Year of the Seal.

Tuleň středomořský patří mezi nejznámější ohrožené ploutvonožce. V minulosti byl k nalezení po celém severozápadním pobřeží Afriky, v meditaránu a na březích Černého moře. Obýval Kanárské ostrovy, Madeiru, Ilhas Desertas, Porto Santo a dokonce i Azory. Nebylo výjimečné, že se některý z těchto tuleňů občas zatoulal až na pobřeží Gambie či ke Kapverdským ostrovům anebo k atlantským břehům Portugalska a Francie. Dnes přežívá pouze ve třech nebo čtyřech izolovaných populacích, a to na Madeiře, v Egejském moři a při březích poloostrova Ras Nouadhibou (španělsky Cabo Blanco), patřících Mauritánii a Západní Sahaře. V roce 2015 zbývalo pouhých 700 exemplářů, a mnozí se shodují v tom, že se tak jedná o nejvzácnějšího ploutvonožce na světě. Už od dob starých Římanů jeho vztah s lidmi nebyl jednoduchý. Na nešťastném osudu tohoto překrásného savce se podepsal komerční lov i znečištění jeho domovských vod. Mimoto byl dlouho zabíjen rybáři, kterým se zaplétal do sítí, a občas je i ničil - zvláště za to se mu tvrdě mstili. V Černém moři vyhynul v roce 1997.


Ve stejném roce zaútočila na populaci tuleňů středomořských v oblasti Cabo Blanco záhadná nemoc, a snížila její počty ze 310 na 70 až 130. Tamní politici bohužel nikdy nedali vědcům svolení nemocná zvířata zkoumat, a tak se ani nezjistilo, jaký virus (či snad bakterie) mohl být na vině. Na Sardinii byl poslední zástupce tohoto druhu spatřen v dubnu 2010. Na Pelagických ostrovech, mezi Maltou a Tunisem, byla celá populace těchto ploutvonožců zdecimována tamními rybáři. I tak má však tento ohrožený druh naději. V roce 2009 zbývalo jen nějakých 400 zvířat, dnes by jich mělo být minimálně o ty tři stovky více. Dle dat z roku 2016 přežívá 200 až 300 jedinců na území Řecka, asi stovka v Turecku, a zbytek žije na Madeiře, Ilhas Desertas a u poloostrova Ras Nouadhibou. Výzkumu těchto tvorů se věnuje Hellenic Society for the Study and Protection of the Monk Seal (zkráceně MOm), jejíž pracovníci tuleně středomořské dodnes monitorují. Ačkoliv Řecko do značné míry k ochraně těchto zvířat přispělo, například vytvořením National Marine Park of Alonissos Northern Sporades v Egejském moři, tuleni jsou na jeho území stále zabíjeni. 24. července tohoto roku MOm ohlásila, že byl na Kykládách zabit proslulý rehabilitovaný jedinec Kostis, který vyrostl v zajetí a byl vypuštěn do přírody. Byl jednou z hvězd pořadu BBC Blue Planet Live z roku 2019 - pojednával o něm předtočený segment vyprávěný Stevem Backshallem. Kostise ve druhé polovině letošního července někdo zastřelil, aniž by pro to měl dobrý důvod.

Protože počet tuleňů středomořských pomalu roste, změnil IUCN v roce 2015 jejich status z taxonu kriticky ohroženého na ohrožený. I to však pochopitelně znamená, že mu hrozí vyhynutí, a pokud se k němu budou lidé chovat tak, jako se zachovali ke Kostisovi, nebude se mu dobře dařit. Kromě výše zmíněných představuje velký problém pro tuleně středomořského také změna prostředí - do 20. století se tito ploutvonožci shromažďovali na otevřených plážích, kde nacházeli útočiště a jejich samice mohly rodit mláďata. Turismus a intenzivnější lov ryb v pobřežních vodách je z otevřených pláží vyhnaly, a tak se tento druh v současné době shromažďuje spíše v mořských jeskyních, mnohdy nepřístupných lidem. Tam se tuleni středomořští cítí v bezpečí. Bohužel však tyto jeskyně nemusí být stoprocentně bezpečné pro novorozená či kojená mláďata - jejich zatopování během mořských bouří zvyšuje mortalitu malých tuleňů. 


Hlavní potravou těchto diurnálních savců se stávají měkkýši, zvláště pak chobotnice, a ryby, z nichž mají nejradši úhoře a další holobřiché. Je známo, že tuleni středomořští se v pobřežních vodách za potravou potápějí až do hloubky 250 metrů. Nejraději loví v otevřených vodách s nepříliš velkým počtem skalisek. Jsou to chytří lovci; při lovu nenechají zvolenou kořist jen tak uniknout, a když se náhodou chová pod kámen na dně, čumákem ho obrátí a ukryté zvíře následně chytí mezi zuby. V dospělosti dosahuje tuleň středomořský průměrné délky 240 centimetrů. Samci mohou vážit až 320 kilogramů, samice v průměru o dvacet kilo méně. Podle údajů na webu MOm se mohou dožít i pětačtyřiceti roků, průměrná délka života se však pohybuje mezi dvaceti až pětadvaceti. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku čtyř let, o samotném rozmnožování těchto zvířat se toho však ví jen velmi málo. Předpokládá se, že jsou polygynní; samci se páří s více samicemi, které si udržují v jakémsi harému ve svém teritoriu. S ostatními samci se mohou v době páření tvrdě rvát. K největšímu množství porodů dochází v době od září do listopadu. Podle dat nasbíraných Natalie Martin a publikovaných v roce 2021 přežívá jen 29 % mláďat narozených od ledna do září. Nenalezne-li samice včas bezpečné místo k porodu, mládě potratí.

Jediný žijící zástupce rodu Neomonachus, tuleň havajský, se od svého středomořského bratránka liší mj. tím, že má nozdry umístěné poněkud více vpředu. Menší samci měří až 210 centimetrů a váží 140 až 180 kilogramů, o něco větší samice jsou až 240 centimetrů dlouhé a dosahují hmotnosti od 180 do 270 kilogramů. Zatímco mláďata tuleňů středomořských po narození měří 80 centimetrů, novorozenci tuleně havajského měří až metr, a přitom váží 14 až 18 kilogramů. Jak druhové jméno tohoto živočicha nasvědčuje, je endemitem Havajských ostrovů. Vzhledem k tomu, že jeho nejbližším žijícím příbuzným je tuleň středomořský, a jemu ještě příbuznější druh byl endemitem Karibiku, domnívají se někteří odborníci, že se tuleň havajský vyvinul v Atlantiku. Do Tichého oceánu mohl připlavat v době před 11 až 4 miliony let; poté se panamská šíje uzavřela vlivem střetnutí obou Amerik, a Neomonachus schauinslandi zůstal uvězněn v Pacifiku. K Havajským ostrovům dorazil dlouho předtím, než je dobyli Polynéšané.


Kořistí tuleně havajského se stávají ryby, korýši a hlavonožci. Naopak on samotný je součástí jídelníčku žraloků tygřích, bílých i galapážských (poslední jmenovaný se vyskytuje i ve vodách u Havajských ostrovů a na mnoha jiných místech planety v tropech a subtropech; není to galapážský endemit, jeho druhové jméno je matoucí). Při loveckých výpravách se tento druh tuleně potápí do hloubky až 550 metrů, a dokáže zadržet dech na 20 minut. Průměrné ponory však trvají "jen" 6 minut, a zvířata při nich dosahují hloubky asi šedesáti metrů. Nalezenou kořist uchvacují překvapivě silnými čelistmi, vybavenými osmi páry zubů. Druhové jméno N. schauinslandi je poctou německému zoologovi Hugovi Schauinslandovi, jenž v letech 1896 až 1897 prováděl výzkum tichomořských živočichů. Je po něm pojmenován třeba také písečník rudoskvrnný (Parapercis schauinslandi), ryba z čeledi písečníkovitých (Pinguipedidae).


Také tuleň havajský je klasifikován jako ohrožený. Podle dat NOAA Fisheries zbývalo v roce 2017 nějakých 1400 jedinců, to rozhodně také není moc, přestože je jich asi dvakrát víc, než tuleňů středomořských. Přežívání těchto savců není už od nátury ničím lehkým; vysokou mortalitu juvenilních jedinců způsobuje hladovění a zaplétání do mořských trosek, třeba vyplavených větví. Ovšem mnohem větší nebezpečí pro ně představuje člověk - v 19. a 20. století byli tito tuleni hojně loveni, čímž se podstatně zmenšila jejich genetická diverzita - mají ji nejnižší ze všech 18 přežívajících druhů ploutvonožců. Zatímco ve století devatenáctém lovili tuleně havajské hlavně velrybáři, a zabíjeli je pro tuk, kůži a maso, ve století dvacátém se jejich největšími nepřáteli stali američtí vojáci - a to tedy hlavně za 2. světové války, když sídlili na jinak neobydleném ostrově Laysan. Dále má na tyto tuleně vliv toxoplazmóza, jež v roce 2001 zabila minimálně jedenáct zástupců druhu, a neméně nebezpečnými jsou pro tato zvířata také rybářské sítě, do nichž se mohou snadno zamotat a následně se v nich po desítkách minut pod vodou udusit. Ochraně tuleňů havajských se věnuje celá řada společností; NOAA vycvičila skupiny dobrovolníků k obraně slunících se či kojících tuleňů, a dala velké peníze do výzkumu populačních dynamik v rámci tohoto druhu. Aby se zvýšilo povědomí o nebezpečích, do nichž byl tuleň havajský uvržen, byl 11. června 2008 prohlášen Státním savcem Havaje.


Nápomocným bylo také vyhlášení Hawaiian Islands Reservation americkým prezidentem a zároveň velkým ochráncem přírody Theodorem Rooseveltem roku 1909, v posledním roce jeho mandátu. Na největším atolu Severozápadních (Leewardových) Havajských ostrovů začal také v roce 1984 projekt na ochranu podvyživených samic tuleňů havajských. Byly odchovávány v zajetí a v prvním roce života vypouštěny do divočiny na Oceánském ostrově (Kure Atoll). Projektů a programů na ochranu tohoto zvířete však vzniklo více. Na závěr ještě uveďme, že se má za to, že agresivita samců tohoto druhu dlouhodobě stoupá kvůli chemickému znečištění vod, které obývají.

Posledním "mnišským tuleněm" z tribu Monachini je tuleň karibský (Neomonachus tropicalis). Ten byl naposledy zahlédnut na částečně zaplaveném útesu Serranilla Bank, 350 kilometrů severovýchodně od karibského břehu Nikaragui a 280 kilometrů jihozápadně od Jamajky, v roce 1952. Status "vyhynulý" mu náleží od roku 2008, a dali mu ho američtí vědci po intenzivním pětiletém hledání. Tomuto úžasnému zvířeti není věnována taková pozornost, jako dalším vyhubeným ikonám 20. století, třeba vakovlkovi. Přitom byl však neméně pozoruhodný. Poprvé se o něm zmínil už Kryštof Kolumbus - setkal se s ním na své druhé plavbě, když jeho loď v srpnu 1494 zakotvila na opuštěném ostrůvku Alto Velo jižně od Hispanioly. Jeho muži tehdy zabili osm karibských tuleňů, kteří si do té doby pohodlně hověli na pláži. Popis tohoto druhu uskutečnil John Edward Gray v roce 1850. Už tehdy na tom tuleni karibští nebyli početně dobře. V první polovině 20. století se postupně stávali větší a větší vzácností.


Podobně jako jeho výše popsaní příbuzní, i tuleň karibský původně rád obsazoval velké pláže. Obvykle se na nich válelo dvacet až čtyřicet zvířat, vzácněji však i stovka. Jednalo se o lovce ryb a korýšů. Mláďata měřila po narození asi metr a vážila šestnáct až osmnáct kilogramů, jako u tuleně havajského. Dospělá zvířata měřila až 240 centimetrů. Zajímavé je, že na život v nosní dutině tohoto ploutvonožce byl zcela specializován čmelíkovec Halarachne americana. Když tuleň karibský vyhynul, tento arachnid vymizel s ním. Přirozenými nepřáteli tuleně karibského byli žraloci. Důvodem, proč vyhynul, byl intenzivní lov lidmi - v 18. a 19. století byli tito savci po celém Karibiku zabíjeni kvůli tuku. H. Sloane ve svém záznamu z roku 1707 popisuje, jak skupina lovců na ostrově Barbados za jediný den zmasakrovala stovky těchto živočichů. Jelikož byl tuleň karibský na souši nemotorný - ostatně jako všichni tuleni - těžko se mu před lidmi, vybavenými mačetami, noži či střelnými zbraněmi, utíkalo. Navíc se ani lidí tolik nebál, neměl pro to ostatně ze začátku důvod. Na seznam ohrožených druhů byl umístěn až v roce 1967, patnáct let poté, co byl naposledy spatřen. Je ho obrovská škoda.

Tuleň karibský obýval nejen Karibik, ale také Mexický záliv a západní část Atlantiku. Preferoval atoly, a potravu hledal v lagunách či na korálových útesech. O jeho biologii je toho známo velmi málo. Přicházel o potravu, a jeho druh byl sám bez lístosti masakrován. Nelze popřít, že jeho osud máme na svědomí. Horší ovšem je, že si nikdo neuvědomil, že byl vyhuben, ještě řádku let po spatření onoho posledního jedince. Na fotografii pod tímto odstavcem se nachází tuleň karibský z New York Aquarium. Byl tam vyfotografován okolo roku 1910.


Musíme si dávat pozor, aby ostatní dva tuleni z tribu Monachini, tuleň středomořský a tuleň havajský, neskončili stejně, jako jejich karibský příbuzný. Ne všichni se bohužel chtějí poučit. Letošní smrt Kostise nám znovu, už po milionté, dokázala, že se mezi námi nacházejí lidé, kteří nechtějí ohrožené druhy chránit - které nezajímá, jak blízko hranici vyhynutí jsou. Zbývající dva druhy jsou skutečně unikátními ploutvonožci. Nemůžeme si dovolit je ztratit - jinak se vymažou desítky milionů let evoluce jedné velmi zajímavé vývojové větve tuleňovitých.

Zdroje obrázků:

Zdroje informací: 

pondělí 27. září 2021

Bezobratlí jako predátoři obratlovců

Dnešní večer se zdál být obyčejný. Večeře šla na pánev, po zahřátí začala na oleji syčet a prskat, a já si s ní pohrával pomocí servírovací lžíce. Po chvíli mě to však přestalo bavit. Kdo chce celé minuty hledět do pánve a soustředit se jen a pouze na smažící se večeři? Naštěstí jsem měl po ruce svůj mobil, a ten zabránil tomu, abych se u sporáku unudil. Pokrytí wi-fi je u nás obstojné, aplikace YouTube na mobilu fungovala, a já nějakým způsobem přešel od sledování nového videa o žralocích na kanálu BBC Earth k letošnímu Winterwatch, na který jsem se díval před mnoha a mnoha měsíci (no, v zimě). A když jsem na začátku druhé epizody znovu spatřil fotografii pavouka požírajícího ještěrku, poslanou do týmu z BBC Natural History Unit jedním fanouškem pořadu, v hlavě mi svitlo. Začal se v ní odvíjet ďábelský plán, a to sice napsat po téměř měsíci nový článek na Blogorgonopsid Diaries, pojednávající o bezobratlých, kteří loví obratlovce! Možná mě někdy v budoucnu mohlo napadnout napsat takový článek i jiným způsobem. Již navždy však můj myšlenkový proces k němu vedoucí zůstane na tomto blogu popsán právě takto. Get over it!

Náš svět patří bezobratlým. Někteří mají jen 50 mikrometrů, jiní dorůstají délek desítek centimetrů, a v našich mořích žijí i tací, kteří měří 10 metrů. Tvoří 97 % všech živočichů, a bylo jich už popsáno bohatě přes jeden a půl milionu druhů. Pro srovnání, popsaných obratlovců je asi 60 000. Je jisté, že z pohledu počtu druhů zvířata s páteří rozhodně vládci Země nejsou. A proto by ani nemělo být překvapivé, že existuje tolik bezobratlých, jež se obratlovci živí. Pomiňme však zjevné příklady, jako klíšťata sající krev plazů, ptáků a také nás, savců, nebo pro některé možná ještě nechutnější (ač naprosto fascinující a pro milovníky bezobratlých jistě nádherné) pijavice. Hovoříme tu o aktivní predaci - o bezobratlých, kteří loví a požírají obratlovce, a to ne pouze ve vzácných případech. V roce 2020 napsal německý biolog Jose W. Valdez z German Centre for Intergrative Biodiversity Research rozsáhlé review pro vědecký dvouměsíčník Global Ecology and Biogeography, v němž shrnul některé z nejpodstatnějších, ale také nejvíce přehlížených predačních vztahů mezi lovci z řad živočichů bez páteře a kořistí z řad těch, co jsou páteří vybaveni. Shrnul asi 1300 zaznamenaných případů z 89 zemí, kdy bezobratlí z 6 tříd a 83 čeledí ulovili nějakého obratlovce. Možná není příliš překvapivé, že pachateli celé poloviny těchto zdánlivě neobvykle působících případů byli pavouci.


Každý zájemce o přírodu moc dobře ví, že největší pavouk na světě je Theraphosa blondi z Jižní Ameriky. Jeho český název je skutečně příznačný - sklípkan největší. V angličtině se mu říká goliath bird-eating spider (anebo také zkráceně goliath birdeater), a ačkoliv ptáky příliš často nepožírá (jeho anglické obecné jméno bylo vlastně inspirováno rytinou německé přírodovědkyně Marie Sibylly Merian z 18. století, na níž tento pavouk požíral kolibříka), rád si smlsne na celé řadě jiných obratlovců, od hlodavců přes žáby a ještěry až po hady. Konkrétně pavoučí chutí na obojživelníky se zabýval výzkum Marcela Menina a Domingose de Jesuse Rodriguese, jehož výsledky byly v roce 2005 publikovány v periodiku Phyllomedusa: Journal of Herpetology. U velkých zástupců čeledi Theraphosidae opravdu není predace obojživelníků zase tak vzácná, dokonce i tehdy, když je obojživelník větší než pavouk sám. Menin a Rodrigues ve své studii zmínili volně žijící exemplář T. blondi o délce asi 8,4 centimetru, který požíral 9 centimetrů dlouhou ropuchu obrovskou (Bufo marinus) v Reserva Florestal Adolpho Ducke v brazilském státě Amazonas. 

Je také známo, že třeba jihoamerický Ancylometes rufus z čeledi Ctenidae loví ropuchy druhu Amazophrynella minuta, jež žijí od Venezuely až po Bolívii. V rámci svého výzkumu nalezli Menin a Rodrigues třícentimetrového pavouka tohoto druhu, který na pralesním podloží ulovil a následně sežral 2,2 centimetru dlouhou ropuchu. Příbuzný Ctenus villasboasi zase ve stejné rezervaci v několika dobře zdokumentovaných případech ukořistil dospělé i juvenilní samce a samice žáby Adenomera andreae z čeledi hvízdalkovitých (Leptodactylidae). V jednom případě dokonce 1,8 centimetru dlouhý pavouk ukořistil 2,1 centimetru dlouhého samce této žáby. Někteří pavouci se tedy nebojí zaútočit na kořist z řad obojživelných obratlovců, zvláště žab, třebaže je tato kořist velikostně větší. Ví se, že konkrétní amazonské pavoučí druhy z čeledí Pisauridae, Ctenidae, Theraphosidae, Lycosidae a Sparassidae loví dohromady přinejmenším 15 druhů žab ze čtyř čeledí. Ve vědecké literatuře však existují i zmínky o pavoucích lovících červory, beznohé obojživelníky trávící značnou část života pod zemí.


Netýká se to ovšem jen pavouků z Amazonie, a jejich obětí z řad obojživelníků, savců a velmi vzácně tedy i ptáků. Tento rok v červnu vyšla ve vědeckém časopisu American Journal of Arachnology velice zajímavá studie, založená na pozorování 319 případů, kdy pavouci ze všech kontinentů vyjma Antarktidy lovili hady. Většinou šlo samozřejmě o malé hadí druhy, nebo čerstvě vylíhlá mláďata. 80 % případů, jež výzkumníci Martin Nyffeler a J. Whitfield Gibbons v článku zmínili, bylo zaznamenáno ve Spojených státech amerických a v Austrálii, zbytek pak opravdu pocházel z různých dalších koutů světa. A zajímavost, kterou nyní lze díky jejich pečlivé práci prezentovat, by skutečně měla být napsána ve všech budoucích populárně naučných knížkách o pavoucích! Tihle osminozí predátoři jsou totiž schopni skolit hada desetkrát až třicetkrát většího, než jsou oni sami. Vědecký výzkum potvrdil, že T. blondi může ulovit křovináře (čeleď Viperidae, podčeleď Crotalinae) o délce 30 až 53 centimetrů a hmotnosti až 40 gramů (ona samotná váží asi 50 gramů). Některé velmi malé druhy se pak raději spokojí s šesticentimetrovými hádky, třeba s malými hrabavými slepany. Ovšem největší hady loví nefila chluponosá (Nephila pilipes) z východní a jihovýchodní Asie a Oceánie a nefila kyjonohá (Trichonephila clavipes) z amerického kontinentu, vyskytující se od USA po Argentinu.

Oba tyto druhy si staví obrovské sítě, které mají v průměru 50 až 150 centimetrů. Dle potvrzených případů v takových sítích skončili hadi o délce 40 až 100 centimetrů! Třeba v roce 2014 vyšel vědecký článek, v němž bylo zmíněno, že se v síti nefily chluponosé na Tchaj-wanu uchytil kikuchijský habu (Trimeresurus gracilis), vážící 60 gramů. Je ale důležité si uvědomit, že nefila, která do něj pak vpravila jed, zabila ho a následně vysála svou hadí polévku, nevážila víc než 7 gramů! Fotograf divoké přírody Ashwini Kumar Bhat zase kdysi vyfotografoval nefilu chluponosou, jež se na své síti vrhala na užovkovitého hada z rodu Dendrelaphis, který měřil 1 metr! Nefily jsou schopny podat skutečně úctyhodný lovecký i labužnický výkon. Tito beznozí šupinatí obratlovci jsou totiž opravdu mockrát větší, než ony samotné.


Říká se, že habu je had, který útočí i na stín. Možná jen kvůli nějakému výpadu po kolem prolétajícím netopýrovi se omylem dostal do tak zapeklité situace, jako na tomto obrázku z Tchaj-wanu? Kdo ví. Pavouci však hady loví rozhodně častěji, než si někteří lidé myslí. Průměrná délka jejich hadí kořisti se dle výše zmíněné studie rovná 26 centimetrům. V minulosti se také již zkoumalo, jaký dopad má envenomace proslulou černou vdovou (rod Latrodectus) na australské jedovaté hady z čeledi korálovcovitých (Elapidae). Stručně řečeno, jed černé vdovy je dokáže zabít celkem rychle. Před lety byla v americkém státě Georgia vyfotografována černá vdova druhu Latrodectus geometricus, rozšířená po celé planetě (pravděpodobně ovšem pocházející z Jižní Ameriky), jak pojídala užovku šarlatovou (Cemophora coccinea), kterou sama zabila svým jedovatým kousnutím a po vstříknutí trávicích enzymů do jejího těla část jeho obsahu vysála. Asi 30 % všech hadů, jež se stanou oběťmi pavouků, je vybaveno jedem, ale ten je před hbitými osminohými zabijáky jen málokdy uchrání. I pakobra východní (Pseudonaja textilis), jeden z nejjedovatějších hadů Austrálie a tedy i celé planety, se občas stává kořistí pavouků.


Ve většině zaznamenaných případů pavoučí predace šupinatých jsou však oběťmi ještěři. A asi polovina savců, které naši oblíbení osminozí kamarádi uloví, patří do řádu letounů. Pavouci ovšem nejsou jedinou skupinou bezobratlých, jejíž zástupci aktivně loví obratlovce. Pochopitelně zde musí být zmíněni jejich blízcí příbuzní z třídy Arachnida, a to štíři (Scorpiones). Podle Valdezova review až 10 % obratlovčí kořisti škorpiónů spadá opět mezi hady; štíři rádi loví háďata, často čerstvě vylíhnutá nebo narozená, protože ta jsou jejich neurotoxickým jedem zabita nejrychleji. 

Význačnými lovci obratlovců jsou také někteří zástupci zdaleka nejpočetnější třídy bezobratlých - třídy hmyzu (Insecta). Opět to není tolik překvapivé, vždyť o tom, jakými zuřivými predátory jsou třeba larvy vážek, ví každé malé dítě, které někdy projevilo zájem o život v rybníku. Velmi oblíbení jsou také mohutnatkovití (Belostomatidae), jež patří do řádu Hemiptera. V angličtině se jim někdy říká toe-biters, tedy "kousači prstů na nohou". Jedná o sladkovodní hmyz, jehož největším zástupcem je dvanáct centimetrů dlouhý Lethocerus. Mohutnatky a jejich příbuzní z této čeledi jsou známy tím, že loví ryby i obojživelníky (a mimo obratlovce si pak rádi smlsnou třeba i na plžích a korýších). Ve vzácnějších případech ulovily mohutnatky také želvy; jejich mandibuly jsou skutečně masivní, a lehce proniknou krkem takového plaza, pokud jej tedy želva včas nezatáhne do krunýře.


Pro nás belostomatidi nepředstavují nějaké velké nebezpečí, ač třeba v Indii občas někoho v nějaké bažině či v řece nepříjemně kousnou do nohy. V některých částech Asie se však stávají potravou lidí, vlastně jsou v některých zemích dokonce považováni za pochoutku. Kromě mohutnatek a larv vážek, opět často lovících obojživelníky a ryby, musí být samozřejmě zmíněny i kudlanky. Různé druhy kudlanek jsou známy tím, že útočí na mladá ptáčata. Mohou je přepadnout už krátce poté, co se mladí ptáčci opeří - někdy loví i ty, kteří byli zrovna vyvedeni z hnízda. Takový nezkušený pták se totiž může snadněji dostat do cesty kudlance, proto tedy ze všech věkových kategorií ptáků spadá mezi potravu kudlanek nejvíce těch mladých. Známý se stal také případ, kdy Tom Vaughan z Nového Mexika vyfotografoval kudlanku, jež požírala kolibříka! Ulovila jej klasicky z ptačího krmítka, kam si kolibřík přiletěl pochutnat na cukrové vodě. Zakousla se mu do hlavy a pustila se do požírání jeho mozku. Jeho úžasnou fotografii pak použil Martin Nyfeller ve svém vědeckém článku zabývajícím se útoky kudlanek na ptáky, který vyšel v roce 2017 ve Wilson Journal of Ornithology. Je libo ptačí mozeček?


Ryby se zase často stávají kořistí nejen vodního hmyzu, ale také korýšů, zvláště pak rakovců (Malacostraca), a mezi nimi hlavně krabů (Brachyura). V roce 1982 třeba B. G. Stevensovi a jeho kolegům vyšel článek v žurnále Marine Biology, ve kterém se zabývali potravními zvyklosti kraba druhu Cancer magister, který žije na západním pobřeží Severní Ameriky, od Aljašky po Kalifornský poloostrov (Baja California v Mexiku). Zjistili, že v prvním roce života se tito krabi živili hlavně bezobratlými, od mlžů po garnáty rodu Crangon, ve druhém ruce pak začali požírat kromě garnátů i ryby, a ve třetím roce života se skoro úplně přeorientovali na ryby, ačkoliv si přece jen ještě občas na garnátech pochutnali. Lovit ryby pro ně bylo mnohdy výhodnější, neboť jim poskytovaly větší množství energie. Ostatně to dává smysl, krabi totiž byli ve třetím roce života docela dost velcí, a potřebovali energii z větší kořisti. Zároveň tak nedocházelo ke konkurenci s kraby stejného druhu, kteří byli mladší a stále ještě primárně lovili bezobratlé.


Scolopendra gigantea, největší druh stonožky na naší planetě, jenž se vyskytuje v severní části Jižní Ameriky a na karibských ostrovech včetně Hispanioly (a tedy v Dominikánské republice a na Haiti), je také dobře známá jako lovec obratlovců. Loví ještěry, hady o délce až 25 centimetrů, ptáky, žáby o délce až 9,5 centimetru, myši a ostatní hlodavce a v neposlední řadě také netopýry. Je dlouhá až 30 centimetrů, není tedy překvapivé, že takto velkou kořist dokáže uchopit, zabít a postupně sežrat. Ve venezuelských jeskyních loví netopýry tak, že na ně číhá na stropě, a jakmile netopýr proletí kolem, pokusí se jej chytit. V mnoha případech není úspěšná, ale když se jí podaří zaklesnout své forcipule do netopýřího těla, znamená to pro nebohého letouna konec. Má docela silný jed - moc se toho o něm neví, ale je dost silný na to, aby zabil člověka. Ani Batman, který zpravidla vždycky vítězí, by se touhle netopýrožravou stonožkou nechtěl nechat chytit.


Kromě S. gigantea se netopýry živí také příbuzný druh S. viridicornis. Pro přesnost by však mělo být uvedeno, že do roku 2012, kdy byl tento údaj uveden ve vědeckém článku Any Caroliny Srbek-Araujo, byla konzumace netopýra touto stonožkou pozorována jen dvakrát. 

Žáby se podle Valdeze stávají nejčastější obratlovčí kořistí predátorů s vnější kostrou. Ze všech případů, jež pro své review z nalezených vědeckých prací nashromáždil, byla ve 40 procentech kořistí žába. Tito bezocasí obojživelníci jsou ostatně také nejčastější obratlovčí kořistí masožravých rostlin. Dá se to brát i jako takový suchý biologický vtípek, ale je dost pravdy na tom, že "prakticky cokoliv si rádo smlsne na žábě". Karnivorní bezobratlí nemají většinou s jejich zabitím problém; žáby mají měkkou kůži, a tou mohou snadno projet pavoučí chelicery nebo mandibuly vodního hmyzu. Akvatičtí bezobratlí často loví také pulce a čerstvé metamorfy. 


Pro mnohé bezobratlé jsou obratlovci výhodnou kořistí. Živočichové s vnitřní kostrou sice dominují ekosystémům naší planety, to ovšem neznamená, že by každý z nich byl v úplném bezpečí před lovci, jež mají pouze vnější kostru. V mořích vysoce inteligentní chobotnice loví ryby, na souši se ptáci stávají kořistí kudlanek a hadi nešťastně končí v pavoučích sítích. Snad to působí jako připomínka dob, kdy naši dávní předkové s šupinatou kůží podléhali v karbonských pralesích obřím pavoukům a štírům. Doba nebezpečí pro obratlovce ze strany bezobratlých ale ve skutečnosti nikdy neskončila. 

Zdroje informací:

úterý 31. srpna 2021

Psí plemeno s šesti prsty na každé noze

V neděli devětadvacátého srpna jsem od 21:30 do 22:00 středoevropského času sledoval online stream stanice BBC Two, kde se vysílala první z šesti epizod nového seriálu Chris and Meg's Wild Summer, provázeného Chrisem Packhamem a Megan McCubbin. Psal jsem o něm již minulý týden ve středu na svém hlavním blogu. Od chvíle, kdy jsem se o něm dozvěděl prostřednictvím Chrisova twitterového účtu - možná tak před dvěma týdny - chtěl jsem ho vidět. A opravdu to stálo za to! Už nikdy nebudu vnímat polehávání na pláži stejně. Thanks Chris! Byl to skvělý pořad, a velmi mě v něm zaujaly "top facts", které si nevlastní otec a dcera vyměnili při navštívení papuchalků na welšském ostrově Skokholm. Zase jsem se naučil něco nového - Chris se totiž rozpovídal o jednom podivuhodném psím plemenu. Co to mělo do činění s papuchalky? To se brzy dozvíte. Pokud se zajímáte o psy, tak to pro Vás určitě není žádná novinka. Já ale žiju spíše ve světě dinosaurů, hadů, ještěrů, ptáků a pavoukovců, takže to pro mě novinka je - a proto je tu tento článek!

Po více 400 let se na norském pobřeží používal k lovu zavalitých alkovitých - se zobákem v jednu část roku pestře zbarveným - norský lundehund. Řadí se mezi špice a primitivní plemena, jež zahrnují některé severské druhy, včetně malamutů nebo lajek. Lundehund nese všechny charakteristické znaky špiců, neboť je malého vzrůstu, je lehce stavěný a také neobyčejně hbitý. Jakožto psí plemeno vyšlechtěné pro lov papuchalků pochopitelně musí být mrštný a hbitý, a musí se být schopen vsoukat prakticky kamkoliv, i do malé díry v zemi, poněvadž tito ptáci hnízdí v dutinách v půdě, které si sami vyhrabali. Dnes je norský lundehund vzácným plemenem, a pokud jej někdo chová, tak jako společníka, nikoliv jako lovce papuchalků. Okolo roku 1900 žila většina lundehundů ve vesnici Måstad na jihu izolovaného norského ostrova Værøya. Tam se za 2. světové války rozšířila psinka a psy tohoto unikátního plemene takřka vybila. Na zbytky populace, včetně potomků těch málo lundehundů, kteří přežili, zaútočila stejná nemoc ještě jednou v roce 1963. Přežilo jen šest zvířat, přičemž jediný z nich pocházel z ostrova; dalších pět bylo z městečka Hamar na pevnině. Okolo roku 2010 však těchto psů žilo už okolo 1400, do Česka byl první lundehund dovezen v roce 2003 - ovšem ze Spojených států amerických.


Co tedy činí toto psí plemeno tak zvláštním? Jak už napovídá titulek tohoto článku, je norský lundehund mezi psy skutečným unikátem díky jednomu konkrétnímu znaku. Všichni zástupci tohoto plemena jsou totiž polydaktylové - toto je jediný pes s šesti prsty na každé končetině. S polydaktylií se můžeme setkat u všech různých živočichů, jež jsou vybaveni prsty, ovšem mezi psovitými šelmami zkrátka není druh ani populace některého druhu, jejíž zástupci by všichni měli šest prstů. Důvod, proč je tímto neobvyklým znakem vybaven norský lundehund, opět souvisí s jeho původním účelem. Jakožto lovec papuchalků potřeboval při lezení po strmých útesech na norském pobřeží speciální oporu, a tou se v průběhu šlechtění stal šestý prst, dodávající zvířeti rovnováhu na nebezpečných místech. 

Všechny prsty norského lundehunda jsou plně vyvinuté, skloubené a osvalené. Čas od času se může narodit štěně, které má méně než šest prstů, to však není norma - plemeno je skutečně vedeno jako šestiprsté, a menší počet prstů je genetickou odchylkou, která by neměla nastávat příliš často. To samozřejmě neznamená, že by lundehundi s menším počtem prstů byli nějak znevýhodnění - papuchalky už neloví, a s pěti prsty při chůzi a běhání po zahradě a lesích úplně vystačí. U většiny lundehundů, kteří skutečně mají všech šest prstů, směřují čtyři dopředu a dva dovnitř, tak jako palec na lidské ruce. Klouby spojující prsty jednoduše řečeno se zbytkem končetiny jsou velmi flexibilní.


U člověkem vyšlechtěných zvířecích plemen se polydaktylie vyskytuje velmi často také u kura domácího - konkrétně v případě hudánek (pocházejících z města Houdan poblíž Paříže), dorkinek (pojmenovaných po anglickém Dorkingu, ale vyšlechtěných ve starověku někde na území Římské říše) a hedvábniček (silkies). 

Přítomnost šesti prstů však není jediným výjimečným znakem norského lundehunda. Tito psi mají také neobyčejně pružný krk, a dokáží téměř úplně zaklonit hlavu na úrovni se svou páteří. S podobnou krční ohebností se setkáme ještě u pralesních (novoguinejských), bornejských a australských dingů. Díky volnějším vazům v ramenních kloubech jsou navíc lundehundi schopní rozpažit přední končetiny - v horizontálním úhlu s tělem až na 90°. Zatímco velká ohebnost krku je spjata s lovem papuchalků v jejich hnízdních norách (umožňovala psům popadnout ptáka v případě, že se prosoukal prostorem u jeho hlavy a zamířil ven z nory), roztažitost končetin souvisí tak jako polydaktylie s lezením po útesech (pes se díky ohebnějším předním končetinám mohl při případném pádu lépe zachytit nějaké skalní římsy).


Poslední anatomická zvláštnost norského lundehunda se týká jeho uší. Pes v nich dokáže vlastní vůlí při stažení uzavřít zvukovody. Umožňuje to lehce stažitelná chrupavka v ušním boltci. Opět je to adaptace na lov papuchalků v hnízdních norách - psi totiž museli často do úzkých nor pronikat tak, že tlačili hlavu vpřed našikmo, případně do nich vnikali plazíce se po boku. Do uší by se jim mohla zezdola i seshora dostat voda, hlína nebo bahno. Jednoduché uzavření zvukovodu je této nepříjemnosti a možného nebezpečí poškození sluchu zbavilo. 


Pro lov papuchalků bývalo toto plemeno naprosto ideální. Není to totiž žádný obr - lundehundi bývají vysocí 30 až 40 centimetrů a váží 6 až 7 kilogramů. Název plemena pochopitelně také odkazuje na papuchalky; norské slovo "lunde" je totiž označením pro tohoto alkovitého (ostatně proto bychom mohli třeba anglický ostrov Lundy nazvat "ostrovem papuchalků"). Srst lundehundů je silná a drsná, opět dokonalá k lezení do hnízdních nor. U samců vytváří charakteristický límec na krku.

Jedná se o přizpůsobivého a přátelského psa. Problémem, se kterým se lundehundi potýkají, je ovšem gastroenteropatie, na kterou jsou náchylní. Mají genetickou predispozici k problémům se zažíváním, jež vedou ke ztrátě schopnosti absorbovat živiny z potravy. Říká se tomu Lundehund syndrome (lundehundský syndrom), a projevuje se častými a závažnými průjmy, zvracením, nezdravou ztrátou tělesné hmotnosti a edémem. Výzkumu lundehundského syndromu se v roce 2016 věnovala Julia Metzger z Institutu molekulární genetiky Maxe Plancka v Německu. Bohužel je však konkrétní příčina této nemoci dosud neznámá. Existují (nebo existovaly) hypotézy o tom, že by nemoc mohla spustit přítomnost nějakého parazita, viru či bakterie. Symptomy nemoci se zhoršují v obdobích jako je březost či estrus. Zjevně se nedá úplně vyléčit, a vrací se v obdobích zvýšeného stresu. Nakonec může u některých lundehundů vést k perforaci žaludku, k rakovině střeva nebo ke vzniku lymfomy. Takto postižení psi bohužel umírají.


Po anatomické stránce je tento pes unikátem, je to jediné plemeno s šesti prsty, dokáže zavřít zvukovody, rozpažit přední končetiny a ohnout hlavu úplně dozadu. Bylo vyšlechtěno, aby zabíjelo papuchalky, pak téměř vyhynulo, ale nakonec se díky pečlivému šlechtění zachovalo. Norský lundehund je skutečně velice zajímavým plemenem, hned v několika ohledech výjimečným.

Zdroj obrázků: