Zobrazují se příspěvky se štítkemHmyz. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemHmyz. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 26. listopadu 2021

Pravěcí tvorové pojmenovaní po Siru Davidu Attenboroughovi

Listopad se pomalu blíží ke konci, poprvé u nás za posledních několik měsíců sněží, Vánoce se již také blíží, na což nás ze všeho nejvíce upozorňují reklamy před videi na YouTube... Ale jak mě napadlo napsat tento konkrétní článek? V úvodním odstavci to vždycky uvádím, ovšem abych řekl pravdu, tentokrát nemám žádný výjimečný, dechberoucí příběh o zrodu námětu na tento příspěvek. Zkrátka jsem chtěl do konce měsíce napsat nový článek na Blogorgonopsid Diaries, a tak jsem se včera odpoledne zamyslel, o čem bych chtěl, aby pojednával. Letos se skoro všechny články na tomto blogu věnovaly současné přírodě, několik z nich patřilo druhům vyhubeným člověkem či subfosilním lemurům, ale zatím tu nebyla žádná zvířata, která vyhynula před desítkami a desítkami milionů let. Nějak se mi to v mé bláznivé hlavě spojilo se Sirem Davidem Attenboroughem, bohem dokumentárních filmů o přírodě, a já se rozhodl napsat článek o prehistorických tvorech pojmenovaných na jeho počest hned následující den. Tak prostý byl tedy zrod námětu na tento článek.

Na světě snad není člověka, jehož domácnost je vybavena televizí, který by nespatřil tvář Sira Davida Attenborougha v některém z přírodovědných dokumentárních filmů a seriálů, které tento veteránský přírodovědec a hlasatel od počátku své televizní kariéry v 50. letech natočil. Již po sedmdesát let zprostředkovává divákům nejen ve Spojeném království, ale po celém světě pohled na svět přírody, od kterého se bohužel pomalu vzdalujeme. Jeho práce je úctyhodná. Od dokumentární kolekce Život (The Life Collection), jež započala revolučním třináctidílným dokumentem Život na Zemi (Life on Earth) v roce 1979 po jím vyprávěný desetidílný cyklus Život (Life) z roku 2009, od černobílé expediční série Zoo Quest a jejích pokračování v 50. letech až po enormně úspěšné vysokorozpočtové seriály posledních dvou desetiletí jako Planeta Země (Planet Earth), Planeta Země II (Planet Earth II) či Sedm světů, jedna planeta (Seven Worlds, One Planet), od série patnáctiminutových pořadů Natural Break z roku 1973 až po nadcházející hodinový snímek Attenborough a mamutí hřbitov (Attenborough and the Mammoth Graveyard), který má být uveden v dohledné době, David Attenborough nám za těch sedm desetiletí zanechal obrovské množství cenného materiálu, který umožňuje lidem všech generací zamilovat si přírodní svět a pustit se do jeho celoživotního zkoumání. Je také vášnivým ochráncem přírody, a zvláště v posledních letech se nahlas vyjadřuje k environmentálním problémům, od klimatické změny přes populační růst až po naši přílišnou konzumaci masa. Není pochyb, že také vědecká komunita k němu chová velký obdiv; najde se mnoho odborníků, kteří přiznali, že důvod, proč se rozhodli pracovat ve vědeckém světě, byly právě dokumenty Sira Davida. A není tedy divu, že na jeho počest pojmenovali již více než dvě desítky současných i vyhynulých živočichů. Tento článek se zaměřuje na ty fosilní taxony, jež svým jménem ctí jednu z nejvlivnějších postav v historii přírodovědného dokumentárního průmyslu, a jednoho z nejoblíbenějších a právem nejvíce uctívaných televizních přírodovědců.


Všeobecně se ví, že David Attenborough jako mladý rád lovil fosilie. Pátral po nich ve svém rodném okresu Leicestershire v East Midlands, a snad jen o vlásek mu unikl objev primitivního kambrického organismu rodu Charnia, který místo něj nalezl školák Roger Mason (dnes geolog na Univerzitě geověd v čínském Wuhanu), a to jen pár let poté, co oblast Charnwoodu samotný David navštívil. V první epizodě dvoudílného dokumentu Počátky života (First Life) z roku 2010 dokonce přiznal, že byl po Masonově nalezení charnie - objevené ve vrstvách, o kterých byl David přesvědčen, že byly příliš staré na to, aby obsahovaly fosilie živých organismů - smutný, neboť pokud by byl jejím objevitelem on sám, "byl by slavný". Tehdy jako student ještě nemohl vědět, že jednoho dne bude mít status britského národního pokladu, byť přiznává, že se mu toto označení nelíbí. Jistě však musí být poctěn tím, že tolik vědeckých odborníků pojmenovalo celou řadu druhů právě po něm. Pro člověka, který jako mladý rád hledal fosilie, to musí být nejvyšší pocta.

Už v roce 1993 byl na počest Sira Davida pojmenován jurský pliosaurid Attenborosaurus conybeari. Původně jej pod názvem Plesiosaurus conybeari popsal britský geolog a antropolog William Johnson Sollas, a to někdy kolem roku 1881. Typový exemplář tohoto druhu plesiosaura se našel ve vesnici Charnmouth v anglickém Dorsetu. Bohužel byl v listopadu 1940 zničen, a do dnešních dnů se zachovaly jen odlitky, v současnosti umístěné v Přírodovědném muzeu v Londýně. V roce 1993 se na ně zblízka podíval proslulý americký paleontolog Robert T. Bakker, jeden ze spouštěčů "dinosauří renesance", a zjistil, že Plesiosaurus conybeari vlastně Plesiosaurus vůbec nebyl. Vytvořil tedy pro zvíře zcela nový rod, a ten pojmenoval právě po Davidu Attenboroughovi. Shodou náhod právě v roce 1993 měl s prehistorickými živočichy co do činění i Davidův bratr, Lord Richard Attenborough, režisér mistrného a oceňovaného filmu Gándhí (1982), který hrál kapitalistického snílka Johna Hammonda ve Spielbergově Jurském parku. Attenborosaurus byl asi 5 metrů dlouhý "krátkokrký plesiosaur", a jeho potravou se stávaly ryby. Sir David v interview na BBC Radio 1 v roce 2018 s úsměvem odhalil, že se občas postaví ke zkamenělině attenborosaura v již zmíněném legendárním londýnském muzeu a čeká, až k němu uslyší nějakou poznámku. Prý si však nikdo nikdy nevšimne, že se dívá na svého mořského plaza. 


Když se Život na Zemi začal v lednu 1979 vysílat, okamžitě měnil představy laiků o světě přírody, a zaujal obrovské množství lidí jakéhokoliv věku. Davidův pozdější dlouhodobý spolupracovník, dnes již legendární producent přírodovědných dokumentů Alastair Fothergill dokonce přiznal, že si jako dítě vysnil kariéru tvůrce snímků o přírodě právě díky Životu na Zemi. Díky tomuto seriálu však mimojiné vzrostl zájem i o australské souvrství Gogo, nacházející se v regionu Kimberley v Západní Austrálii, neboť jej David Attenborough se svým štábem navštívil při natáčení epizody o rybách. Tamní vápence jsou plné fosilií rybovitých obratlovců, kteří žili v pozdním devonu, konkrétně během faunálního stupně frasn. Mezi nimi jsou to například Campbellodus, Harrytoombsia, Mcnamarapis, Tubonasus, Holodipterus, Diplocercides nebo Moythomasia. V roce 2008 pak John Long popsal další rod rybovitého obratlovce ze souvrství Gogo, tentokrát se jednalo o pacnířnatého (Placodermi) z čeledi Ptyctodontidae. Mezinárodní institut výzkumu druhů (International Institute of Species Exploration) jej na konci roku 2008 zařadil na seznam "top 10 nových druhů".

Jedná se o pancířnatce druhu Materpiscis attenboroughi. Sir David byl první, kdo mezi populizátory vědy na televizních obrazovkách hovořil o důležitosti souvrství Gogo. Díky němu se o tuto lokalitu zvýšil zájem. Materpiscis se rozhodně řadí mezi poněkud výjimečnější rybovité obratlovce nalezené v této oblasti; typový exemplář a zároveň jediný kdy nalezený exemplář této ryby byl zjevně samicí, jež měla uvnitř těla nenarozené embryo, fosilizované s velmi dobře zachovalou mineralizovanou strukturou, jež se nápadně podobala pupeční šňůře. Zatímco tedy druhový přívlastek ctí Sira Davida, rodové jméno Materpiscis znamená v překladu doslova "rybí matka". Embryo dosahovalo 25 % velikosti dospělce, po narození tedy mělo být mládě plně vyvinuté, což snižovalo riziko, že by bylo ohroženo predátory. V minulosti se již ve vědeckých kruzích diskutovalo o tom, že ptyctodontidi se mohli rozmnožovat vnitřním oplozením, ale potvrdil to teprve nález materpiscise. Z nálezů ostatních taxonů pancířnatců z této čeledi víme, že samci a samice se od sebe výrazně odlišovali (pohlavní dimorfismus). 


Zatímco Materpiscis attenboroughi je nejstarším živočichem, u něhož docházelo k vnitřnímu oplození, malý "vačnatý lev" Microleo attenboroughi, též z Austrálie, je zase nejbazálnějším dosud popsaným thylacoleonidem. Tento primitivní vakolev, zástupce úspěšné skupiny karnivorních vačnatců žijících od oligocénu po pleistocén, byl popsán na základě zlomené patrové kosti a dvou fragmentů čelisti, nalezených v oblasti Riversleigh na severozápadě Queenslandu. Právě Sir David patřil mezi osobnosti, jež se zasazovaly o umístění Riversleigh na seznam území Světového dědictví UNESCO. Microlea popsali v roce 2016 Anna K. Gillespie, Mike Archer a Suzanne J. Hand. Jeho fosilie jsou staré přibližně 18 milionů let, pocházejí z raně miocénních hornin. Velikostně byl srovnatelný s possumy rodu Pseudocheirus, nebyl to tedy žádný obr. Anna Gillespie ho popsala jako "zuřivé koťátko mezi thylacoleonidy". Alespoň částečně žil v korunách stromů, kde lovil ještěrky, ptáky a hmyz, a držel se daleko od čelistí svých větších příbuzných, jako byl Wakaleo


Moc dobře si pamatuji, když byl popis microlea vydán. Ostatně jsem o něm v poslední srpnový den roku 2016 napsal článek na Blogorgonopsid, a navždy mi tak utkvěl v paměti. A zrovna tak si velmi dobře vzpomínám na ohlášení vydání popisu jiného zajímavého živočicha pojmenovaného po Siru Davidovi, který jej však ctí poněkud svéráznějším způsobem, byť též odkazuje na jeho jméno. Psal jsem o něm na začátku dubna 2017, je to Cascolus ravitis. Na první pohled se nemusí zdát, že by měl s Davidem Attenboroughem něco společného, ale zdání může klamat. Slovo "castrum" znamená v překladu z latiny "pevnost", "colus" zase "obydlí" či "přebývat". A teď schválně, jestli to pochopíte. Staroanglické "atten", v moderní angličtině "at the", a "burgh", dnes v podstatě přeložitelné jako "a fortified place", rovná se Attenborough. Cascolus je překladem staroanglického ekvivalentu k příjmení Attenborough, respektive překladem doslovného významu tohoto příjmení. Druhový přívlastek ravitis vychází ze slova Ratae, což byl římský název pro Leicester v době, kdy značná část ostrova Británie patřila Římskému impériu. Chytré, že?

Takže Cascolus ravitis je v podstatě "Attenborough z Leicesteru"! Není to prostě parádně bláznivý název? Fosilie tohoto primitivního korýše z řádu dvojchlopňovců (Leptostraca) byla nalezena v anglickém Herefordshire, v silurských vrstvách Wenlock Series. David J. Siveter a jeho kolegové, kteří tohoto živočicha popsali, však pracují na Univerzitě v Leicesteru - proto tedy ono druhové jméno a spojení se Sirem Davidem, jenž na kampusu této univerzity vyrostl (jeho otec Frederick tam býval ředitelem). Cascolus žil před 430 miliony let, měl protáhlé tělo, výrazný hlavový štít, pět párů končetin na cephalonu, devět segmentů se stejným počtem končetinových párů na thoraxu a apodní (beznohý) abdomen (poslední, zadní část těla). 


Jeden fosilní taxon jsem záměrně přeskočil, byť byl popsán před microleem i cascolem, a to konkrétně v roce 2014. Nemohu ho však vynechat, protože je neméně fascinující. Electrotettix attenboroughi je druhem sarančete z čeledi maršovitých (Tetrigidae) a podčeledi Cladonotinae, který byl objeven v dominikánském jantaru starém 18 až 20 milionů let. Tento raně miocénní rovnokřídlý hmyz je znám z jediného exempláře, tedy exempláře typového, nalezeného v 50. letech minulého století entomologem Miltonem Sandersonem. Popsali jej Sam W. Heads, Jared M. Thomas a Yinan Wang. Zajímavé je, že tahle pravěká marše měla pozůstatky křídel (vestigiální, "zbytková" křídla), které již současné marše nemají - tento znak se během jejich vývoje ztratil někde mezi oněmi raně miocénními zástupci skupiny, jako byla Electrotettix, a těmi současnými. Potravou "Attenboroughova sarančete z jantaru", jak můžeme celé jeho binomické jméno přeložit, se stávaly řasy, houby a mechy. Nalezený exemplář byl samicí s výrazným kladélkem. Její celková délka se rovná pouze 8 milimetrům.


V červenci tohoto roku přibyl na seznam fosilních taxonů pojmenovaných na počest Sira Davida také jeden druh ostrorepa z období triasu - i o něm jsem tehdy psal na svůj první blog. Popsali ho Russel B. C. Bicknell a Dmitry E. Shchebarkov, a dali mu jméno Attenborolimus superspinosus. Patřil do čeledi Austrolimulidae, jediné ze dvou čeledí ostrorepů, které ještě přežívaly v triasu (tato čeleď pak na konci křídy úplně mizí z fosilního záznamu, a zůstává jediná čeleď ostrorepů Limulidae, existující od středního triasu do dnešních dnů). Nejlépe zachovalý exemplář attenborolima byl dlouhý 32 centimetrů. Žil na území Ruska; fosilie několika jedinců pocházejí z uralského souvrství Petropavlovka, kde byly odkryty v letech 2018 a 2019.


Abych řekl pravdu, doufám, že jsem na žádného z prehistorických živočichů pojmenovaných po Siru Davidovi nezapomněl. Pokud by tomu tak náhodou bylo, klidně se, milí čtenáři, ozvěte! Z živoucích druhů byli na počest legendárního popularizátora - jediného televizního moderátora držícího cenu BAFTA za černobílé, barevné, HD a 3D filmy a seriály plus za tvorbu ve virtuální realitě - pojmenovány například ekvádorský endemický strom Blakea attenboroughi, masožravá rostlina Nepenthes attenboroughi z filipínského ostrova Palawan, zranitelný a překrásný "poloslimák" Attenborougharion rubicundus z Tasmánie či kriticky ohrožená (a možná již i vyhubená, doufejme však, že tomu tak není) paježura Attenboroughova (Zaglossus attenboroughi) z novoguinejských Kyklopských hor.


Je jisté, že počet živočichů i rostlin po něm pojmenovaných se v budoucnu ještě rozroste. Sir David Attenborough jistě ovlivnil svou úctyhodnou prací nás všechny, a tuto poctu si zaslouží!

Zdroje obrázků:

Zdroje informací:

pondělí 27. září 2021

Bezobratlí jako predátoři obratlovců

Dnešní večer se zdál být obyčejný. Večeře šla na pánev, po zahřátí začala na oleji syčet a prskat, a já si s ní pohrával pomocí servírovací lžíce. Po chvíli mě to však přestalo bavit. Kdo chce celé minuty hledět do pánve a soustředit se jen a pouze na smažící se večeři? Naštěstí jsem měl po ruce svůj mobil, a ten zabránil tomu, abych se u sporáku unudil. Pokrytí wi-fi je u nás obstojné, aplikace YouTube na mobilu fungovala, a já nějakým způsobem přešel od sledování nového videa o žralocích na kanálu BBC Earth k letošnímu Winterwatch, na který jsem se díval před mnoha a mnoha měsíci (no, v zimě). A když jsem na začátku druhé epizody znovu spatřil fotografii pavouka požírajícího ještěrku, poslanou do týmu z BBC Natural History Unit jedním fanouškem pořadu, v hlavě mi svitlo. Začal se v ní odvíjet ďábelský plán, a to sice napsat po téměř měsíci nový článek na Blogorgonopsid Diaries, pojednávající o bezobratlých, kteří loví obratlovce! Možná mě někdy v budoucnu mohlo napadnout napsat takový článek i jiným způsobem. Již navždy však můj myšlenkový proces k němu vedoucí zůstane na tomto blogu popsán právě takto. Get over it!

Náš svět patří bezobratlým. Někteří mají jen 50 mikrometrů, jiní dorůstají délek desítek centimetrů, a v našich mořích žijí i tací, kteří měří 10 metrů. Tvoří 97 % všech živočichů, a bylo jich už popsáno bohatě přes jeden a půl milionu druhů. Pro srovnání, popsaných obratlovců je asi 60 000. Je jisté, že z pohledu počtu druhů zvířata s páteří rozhodně vládci Země nejsou. A proto by ani nemělo být překvapivé, že existuje tolik bezobratlých, jež se obratlovci živí. Pomiňme však zjevné příklady, jako klíšťata sající krev plazů, ptáků a také nás, savců, nebo pro některé možná ještě nechutnější (ač naprosto fascinující a pro milovníky bezobratlých jistě nádherné) pijavice. Hovoříme tu o aktivní predaci - o bezobratlých, kteří loví a požírají obratlovce, a to ne pouze ve vzácných případech. V roce 2020 napsal německý biolog Jose W. Valdez z German Centre for Intergrative Biodiversity Research rozsáhlé review pro vědecký dvouměsíčník Global Ecology and Biogeography, v němž shrnul některé z nejpodstatnějších, ale také nejvíce přehlížených predačních vztahů mezi lovci z řad živočichů bez páteře a kořistí z řad těch, co jsou páteří vybaveni. Shrnul asi 1300 zaznamenaných případů z 89 zemí, kdy bezobratlí z 6 tříd a 83 čeledí ulovili nějakého obratlovce. Možná není příliš překvapivé, že pachateli celé poloviny těchto zdánlivě neobvykle působících případů byli pavouci.


Každý zájemce o přírodu moc dobře ví, že největší pavouk na světě je Theraphosa blondi z Jižní Ameriky. Jeho český název je skutečně příznačný - sklípkan největší. V angličtině se mu říká goliath bird-eating spider (anebo také zkráceně goliath birdeater), a ačkoliv ptáky příliš často nepožírá (jeho anglické obecné jméno bylo vlastně inspirováno rytinou německé přírodovědkyně Marie Sibylly Merian z 18. století, na níž tento pavouk požíral kolibříka), rád si smlsne na celé řadě jiných obratlovců, od hlodavců přes žáby a ještěry až po hady. Konkrétně pavoučí chutí na obojživelníky se zabýval výzkum Marcela Menina a Domingose de Jesuse Rodriguese, jehož výsledky byly v roce 2005 publikovány v periodiku Phyllomedusa: Journal of Herpetology. U velkých zástupců čeledi Theraphosidae opravdu není predace obojživelníků zase tak vzácná, dokonce i tehdy, když je obojživelník větší než pavouk sám. Menin a Rodrigues ve své studii zmínili volně žijící exemplář T. blondi o délce asi 8,4 centimetru, který požíral 9 centimetrů dlouhou ropuchu obrovskou (Bufo marinus) v Reserva Florestal Adolpho Ducke v brazilském státě Amazonas. 

Je také známo, že třeba jihoamerický Ancylometes rufus z čeledi Ctenidae loví ropuchy druhu Amazophrynella minuta, jež žijí od Venezuely až po Bolívii. V rámci svého výzkumu nalezli Menin a Rodrigues třícentimetrového pavouka tohoto druhu, který na pralesním podloží ulovil a následně sežral 2,2 centimetru dlouhou ropuchu. Příbuzný Ctenus villasboasi zase ve stejné rezervaci v několika dobře zdokumentovaných případech ukořistil dospělé i juvenilní samce a samice žáby Adenomera andreae z čeledi hvízdalkovitých (Leptodactylidae). V jednom případě dokonce 1,8 centimetru dlouhý pavouk ukořistil 2,1 centimetru dlouhého samce této žáby. Někteří pavouci se tedy nebojí zaútočit na kořist z řad obojživelných obratlovců, zvláště žab, třebaže je tato kořist velikostně větší. Ví se, že konkrétní amazonské pavoučí druhy z čeledí Pisauridae, Ctenidae, Theraphosidae, Lycosidae a Sparassidae loví dohromady přinejmenším 15 druhů žab ze čtyř čeledí. Ve vědecké literatuře však existují i zmínky o pavoucích lovících červory, beznohé obojživelníky trávící značnou část života pod zemí.


Netýká se to ovšem jen pavouků z Amazonie, a jejich obětí z řad obojživelníků, savců a velmi vzácně tedy i ptáků. Tento rok v červnu vyšla ve vědeckém časopisu American Journal of Arachnology velice zajímavá studie, založená na pozorování 319 případů, kdy pavouci ze všech kontinentů vyjma Antarktidy lovili hady. Většinou šlo samozřejmě o malé hadí druhy, nebo čerstvě vylíhlá mláďata. 80 % případů, jež výzkumníci Martin Nyffeler a J. Whitfield Gibbons v článku zmínili, bylo zaznamenáno ve Spojených státech amerických a v Austrálii, zbytek pak opravdu pocházel z různých dalších koutů světa. A zajímavost, kterou nyní lze díky jejich pečlivé práci prezentovat, by skutečně měla být napsána ve všech budoucích populárně naučných knížkách o pavoucích! Tihle osminozí predátoři jsou totiž schopni skolit hada desetkrát až třicetkrát většího, než jsou oni sami. Vědecký výzkum potvrdil, že T. blondi může ulovit křovináře (čeleď Viperidae, podčeleď Crotalinae) o délce 30 až 53 centimetrů a hmotnosti až 40 gramů (ona samotná váží asi 50 gramů). Některé velmi malé druhy se pak raději spokojí s šesticentimetrovými hádky, třeba s malými hrabavými slepany. Ovšem největší hady loví nefila chluponosá (Nephila pilipes) z východní a jihovýchodní Asie a Oceánie a nefila kyjonohá (Trichonephila clavipes) z amerického kontinentu, vyskytující se od USA po Argentinu.

Oba tyto druhy si staví obrovské sítě, které mají v průměru 50 až 150 centimetrů. Dle potvrzených případů v takových sítích skončili hadi o délce 40 až 100 centimetrů! Třeba v roce 2014 vyšel vědecký článek, v němž bylo zmíněno, že se v síti nefily chluponosé na Tchaj-wanu uchytil kikuchijský habu (Trimeresurus gracilis), vážící 60 gramů. Je ale důležité si uvědomit, že nefila, která do něj pak vpravila jed, zabila ho a následně vysála svou hadí polévku, nevážila víc než 7 gramů! Fotograf divoké přírody Ashwini Kumar Bhat zase kdysi vyfotografoval nefilu chluponosou, jež se na své síti vrhala na užovkovitého hada z rodu Dendrelaphis, který měřil 1 metr! Nefily jsou schopny podat skutečně úctyhodný lovecký i labužnický výkon. Tito beznozí šupinatí obratlovci jsou totiž opravdu mockrát větší, než ony samotné.


Říká se, že habu je had, který útočí i na stín. Možná jen kvůli nějakému výpadu po kolem prolétajícím netopýrovi se omylem dostal do tak zapeklité situace, jako na tomto obrázku z Tchaj-wanu? Kdo ví. Pavouci však hady loví rozhodně častěji, než si někteří lidé myslí. Průměrná délka jejich hadí kořisti se dle výše zmíněné studie rovná 26 centimetrům. V minulosti se také již zkoumalo, jaký dopad má envenomace proslulou černou vdovou (rod Latrodectus) na australské jedovaté hady z čeledi korálovcovitých (Elapidae). Stručně řečeno, jed černé vdovy je dokáže zabít celkem rychle. Před lety byla v americkém státě Georgia vyfotografována černá vdova druhu Latrodectus geometricus, rozšířená po celé planetě (pravděpodobně ovšem pocházející z Jižní Ameriky), jak pojídala užovku šarlatovou (Cemophora coccinea), kterou sama zabila svým jedovatým kousnutím a po vstříknutí trávicích enzymů do jejího těla část jeho obsahu vysála. Asi 30 % všech hadů, jež se stanou oběťmi pavouků, je vybaveno jedem, ale ten je před hbitými osminohými zabijáky jen málokdy uchrání. I pakobra východní (Pseudonaja textilis), jeden z nejjedovatějších hadů Austrálie a tedy i celé planety, se občas stává kořistí pavouků.


Ve většině zaznamenaných případů pavoučí predace šupinatých jsou však oběťmi ještěři. A asi polovina savců, které naši oblíbení osminozí kamarádi uloví, patří do řádu letounů. Pavouci ovšem nejsou jedinou skupinou bezobratlých, jejíž zástupci aktivně loví obratlovce. Pochopitelně zde musí být zmíněni jejich blízcí příbuzní z třídy Arachnida, a to štíři (Scorpiones). Podle Valdezova review až 10 % obratlovčí kořisti škorpiónů spadá opět mezi hady; štíři rádi loví háďata, často čerstvě vylíhnutá nebo narozená, protože ta jsou jejich neurotoxickým jedem zabita nejrychleji. 

Význačnými lovci obratlovců jsou také někteří zástupci zdaleka nejpočetnější třídy bezobratlých - třídy hmyzu (Insecta). Opět to není tolik překvapivé, vždyť o tom, jakými zuřivými predátory jsou třeba larvy vážek, ví každé malé dítě, které někdy projevilo zájem o život v rybníku. Velmi oblíbení jsou také mohutnatkovití (Belostomatidae), jež patří do řádu Hemiptera. V angličtině se jim někdy říká toe-biters, tedy "kousači prstů na nohou". Jedná o sladkovodní hmyz, jehož největším zástupcem je dvanáct centimetrů dlouhý Lethocerus. Mohutnatky a jejich příbuzní z této čeledi jsou známy tím, že loví ryby i obojživelníky (a mimo obratlovce si pak rádi smlsnou třeba i na plžích a korýších). Ve vzácnějších případech ulovily mohutnatky také želvy; jejich mandibuly jsou skutečně masivní, a lehce proniknou krkem takového plaza, pokud jej tedy želva včas nezatáhne do krunýře.


Pro nás belostomatidi nepředstavují nějaké velké nebezpečí, ač třeba v Indii občas někoho v nějaké bažině či v řece nepříjemně kousnou do nohy. V některých částech Asie se však stávají potravou lidí, vlastně jsou v některých zemích dokonce považováni za pochoutku. Kromě mohutnatek a larv vážek, opět často lovících obojživelníky a ryby, musí být samozřejmě zmíněny i kudlanky. Různé druhy kudlanek jsou známy tím, že útočí na mladá ptáčata. Mohou je přepadnout už krátce poté, co se mladí ptáčci opeří - někdy loví i ty, kteří byli zrovna vyvedeni z hnízda. Takový nezkušený pták se totiž může snadněji dostat do cesty kudlance, proto tedy ze všech věkových kategorií ptáků spadá mezi potravu kudlanek nejvíce těch mladých. Známý se stal také případ, kdy Tom Vaughan z Nového Mexika vyfotografoval kudlanku, jež požírala kolibříka! Ulovila jej klasicky z ptačího krmítka, kam si kolibřík přiletěl pochutnat na cukrové vodě. Zakousla se mu do hlavy a pustila se do požírání jeho mozku. Jeho úžasnou fotografii pak použil Martin Nyfeller ve svém vědeckém článku zabývajícím se útoky kudlanek na ptáky, který vyšel v roce 2017 ve Wilson Journal of Ornithology. Je libo ptačí mozeček?


Ryby se zase často stávají kořistí nejen vodního hmyzu, ale také korýšů, zvláště pak rakovců (Malacostraca), a mezi nimi hlavně krabů (Brachyura). V roce 1982 třeba B. G. Stevensovi a jeho kolegům vyšel článek v žurnále Marine Biology, ve kterém se zabývali potravními zvyklosti kraba druhu Cancer magister, který žije na západním pobřeží Severní Ameriky, od Aljašky po Kalifornský poloostrov (Baja California v Mexiku). Zjistili, že v prvním roce života se tito krabi živili hlavně bezobratlými, od mlžů po garnáty rodu Crangon, ve druhém ruce pak začali požírat kromě garnátů i ryby, a ve třetím roce života se skoro úplně přeorientovali na ryby, ačkoliv si přece jen ještě občas na garnátech pochutnali. Lovit ryby pro ně bylo mnohdy výhodnější, neboť jim poskytovaly větší množství energie. Ostatně to dává smysl, krabi totiž byli ve třetím roce života docela dost velcí, a potřebovali energii z větší kořisti. Zároveň tak nedocházelo ke konkurenci s kraby stejného druhu, kteří byli mladší a stále ještě primárně lovili bezobratlé.


Scolopendra gigantea, největší druh stonožky na naší planetě, jenž se vyskytuje v severní části Jižní Ameriky a na karibských ostrovech včetně Hispanioly (a tedy v Dominikánské republice a na Haiti), je také dobře známá jako lovec obratlovců. Loví ještěry, hady o délce až 25 centimetrů, ptáky, žáby o délce až 9,5 centimetru, myši a ostatní hlodavce a v neposlední řadě také netopýry. Je dlouhá až 30 centimetrů, není tedy překvapivé, že takto velkou kořist dokáže uchopit, zabít a postupně sežrat. Ve venezuelských jeskyních loví netopýry tak, že na ně číhá na stropě, a jakmile netopýr proletí kolem, pokusí se jej chytit. V mnoha případech není úspěšná, ale když se jí podaří zaklesnout své forcipule do netopýřího těla, znamená to pro nebohého letouna konec. Má docela silný jed - moc se toho o něm neví, ale je dost silný na to, aby zabil člověka. Ani Batman, který zpravidla vždycky vítězí, by se touhle netopýrožravou stonožkou nechtěl nechat chytit.


Kromě S. gigantea se netopýry živí také příbuzný druh S. viridicornis. Pro přesnost by však mělo být uvedeno, že do roku 2012, kdy byl tento údaj uveden ve vědeckém článku Any Caroliny Srbek-Araujo, byla konzumace netopýra touto stonožkou pozorována jen dvakrát. 

Žáby se podle Valdeze stávají nejčastější obratlovčí kořistí predátorů s vnější kostrou. Ze všech případů, jež pro své review z nalezených vědeckých prací nashromáždil, byla ve 40 procentech kořistí žába. Tito bezocasí obojživelníci jsou ostatně také nejčastější obratlovčí kořistí masožravých rostlin. Dá se to brát i jako takový suchý biologický vtípek, ale je dost pravdy na tom, že "prakticky cokoliv si rádo smlsne na žábě". Karnivorní bezobratlí nemají většinou s jejich zabitím problém; žáby mají měkkou kůži, a tou mohou snadno projet pavoučí chelicery nebo mandibuly vodního hmyzu. Akvatičtí bezobratlí často loví také pulce a čerstvé metamorfy. 


Pro mnohé bezobratlé jsou obratlovci výhodnou kořistí. Živočichové s vnitřní kostrou sice dominují ekosystémům naší planety, to ovšem neznamená, že by každý z nich byl v úplném bezpečí před lovci, jež mají pouze vnější kostru. V mořích vysoce inteligentní chobotnice loví ryby, na souši se ptáci stávají kořistí kudlanek a hadi nešťastně končí v pavoučích sítích. Snad to působí jako připomínka dob, kdy naši dávní předkové s šupinatou kůží podléhali v karbonských pralesích obřím pavoukům a štírům. Doba nebezpečí pro obratlovce ze strany bezobratlých ale ve skutečnosti nikdy neskončila. 

Zdroje informací:

čtvrtek 17. září 2020

Pelonoska hluchavková, časně jarní druh včely

Včera večer jsem si pustil 11. epizodu letošní série Springwatch, ze které momentálně na svůj hlavní blog Blogorgonopsid přidávám dle mého ty nejlepší útržky. Dnes ráno jsem se zase po dlouhé době podíval na 1. epizodu pořadu Springwatch z roku 2017, a při jejím sledování mě napadlo, o čem bych tak mohl konečně po několikaměsíční pauze na Blogorgonopsid Diaries (uznejte však, že jsem v posledních měsících psal spoustu článků na Blogorgonopsid; v srpnu 2020 to bylo přes padesát příspěvků!) napsat. Shodou okolností se totiž v obou epizodách nacházel segment věnující se včelám, a zvláště pak jednomu zajímavému druhu, který mají jistě rádi všichni, jež se po dlouhé a většinou deštivé zimě těší na jaro! Zatímco v letošní sérii o něm hovořil Iolo Williams, před třemi lety se mu věnovali Michaela Strachan a Martin Hughes-Games... Nyní přijměte mé pozvání do světa pelonosky hluchavkové!

Jednou z prvních včel, které se po skončení zimního období vynořují ze svých úkrytů, je pelonoska hluchavková (Anthophora plumipes). Setkat se s ní můžeme už v březnu, a aktivní je až do června. Naopak v létě je už naprostou vzácností, sem tam se možná může vyskytnout ojedinělá samice, jinak však zahradách, otevřené lesnaté krajině a v pobřežních oblastech Evropy a Asie, kde žije, již její bzučení neuslyšíme. Jedná se o hojně rozšířený druh, od britských ostrovů po Čínu a Japonsko, a žije i na Blízkém východě a na severu Afriky. Byla také vypuštěna do Spojených států amerických, kde se jí celkově daří, a svou přítomností tamní původní přírodu ovlivňuje spíše pozitivně než negativně, už jen proto, že se samozřejmě jedná o důležitého opylovače.

Na rozdíl od mnoha ostatních včelích druhů pelonosky nevytvářejí kolonie. Jsou to samotářské včely, a jejich samci jsou striktně teritoriální. Po probuzení v březnu, tři týdny předtím, než se proberou samičky, začínají patrolovat své malé území, jež oblétávají v kruhu a značkují ho feromony. Vyskytne-li se v samečkově teritoriu rival, je okamžitě vyhnán. Samci pelonosek zároveň odhánějí i další hmyz, kupříkladu čmeláky, kteří jsou mnohem větší. Pro srovnání, dospělá pelonoska hluchavková měří 13 až 15 milimetrů, kdežto takový čmelák luční (Bombus pratorum), také jeden z prvních jarních apidů - probouzející se už v únoru - může měřit 15 až 17 milimetrů, jedná-li se o královnu, a 17 milimetrů mají i dělnice (tedy jedinci, se kterými se pelonosky mohou setkat mnohem častěji) nechvalně proslulého čmeláka zemního (Bombus terrestris).


V rámci svého areálu rozšíření mají pelonosky různé zbarvení. Vždy však platí, že samci mají jiné zbarvení než samice; pelonosky vykazují pohlavní dimorfismus. Samci jsou mnohem světlejší, většinou jsou světle šedí, a líhnou se z kukly v šedohnědé barvě, a mají světlý proužek na hlavě, samičky bývají zase černé. Čas od času se ale může vyskytnout i hnědošedá samička. Důležitým poznávacím znakem jsou však sběráčky na končetinách; u samic bývají rudé až rezavě hnědé. Samci mají jinak výrazně prodloužené končetiny. Při páření je používají ke zklidnění samiček. Nožkama jim plácají po hlavě a zřejmě je tak uvádějí do stavu tonické imobility, čímž zabraňují možnému náhlému odletu samičky. Samice pelonosek se páří jen jednou.

Samice následně vytváří plodovou komůrku z rozkousané, kašovité směsi hlíny, případně jílu, a slin, stmelené sekretem produkovaným Dufourovou žlázou (patrně nejznámější jednotlivou žlázou, kterou včely disponují). Komůrka je pak uzavřena mokrou zeminou, chodba v ní je zpevněna sekretem zádových žláz matky. Uvnitř vytvoří samička drobné buňky, a do každé z nich naklade jedno vajíčko. Buňky vyplní a nektarem a pylem, potravou pro potomstvo. Larvy pelonosek rostou velmi rychle, a z kukel se líhnou v létě, nicméně v komůrce zůstávají až do příštího jara, kdy, jak už víme, vylétají poměrně brzy, jde-li tedy zvláště o samce.

V přírodě si pelonosky staví svá vlastní hnízdečka (či své vlastní příbytky) pod převisy skal. Jinak využívají lidských obydlí; často se zabydlují ve skulinkách ve zdech. Často se na jedné hlinité stěně může zabydlet hned několik pelonosek, to však neznamená, že by vytvářely kolonii. Životem si jde každá za sebe.


Svůj anglický název "hairy footed flower bee" si tato včela vysloužila díky výraznému, hustému ochlupení, které při pohledu zblízka (třeba na fotografii pořízené fotoaparátem s makroobjektivem) může zdánlivě připomínat ptačí pera. Jedná se o adaptaci ke sběru pylu. "Chlupy" jsou nejdelší na konci končetin. Jsou to právě samci, kteří je zase uplatňují při onom zvláštním rozmnožovacím rituálu.

Pelonosky hluchavkové se neživí jen nektarem hluchavkovitých, ale také prvosenkovitých, brutnákovitých a makovitých rostlin. Zajímavé je, že se tyto včely rády vydávají na průzkum komínů, a samičky se často rozhodnou zahnízdit v puklinkách mezi cihlami, jež ho tvoří. Někdy jsou pak k nalezení v krbu - prolétávají komínem jako Santa! Jinak jde tedy o univoltinní hmyz, tzn. rozmnožuje se jen jednou v roce, a to na jaře. 

Rod Anthophora zahrnuje celkem asi 450 druhů ve 14 podrodech. Pelonosky jakožto rod obývají takřka celou holarktickou oblast, a hojně se vyskytují také na africkém kontinentu. Rod popsal francouzský zoolog Pierre André Latreille v roce 1803, popis pelonosky hluchavkové (jen s jiným rodovým názvem) však před ním zhotovil už pruský zoolog Peter Simon Pallas v roce 1772.


Zdroje obrázků: