Blogorgonopsid Diaries: Pelonoska hluchavková, časně jarní druh včely

Včera večer jsem si pustil 11. epizodu letošní série Springwatch, ze které momentálně na svůj hlavní blog Blogorgonopsid přidávám dle mého ty nejlepší útržky. Dnes ráno jsem se zase po dlouhé době podíval na 1. epizodu pořadu Springwatch z roku 2017, a při jejím sledování mě napadlo, o čem bych tak mohl konečně po několikaměsíční pauze na Blogorgonopsid Diaries (uznejte však, že jsem v posledních měsících psal spoustu článků na Blogorgonopsid; v srpnu 2020 to bylo přes padesát příspěvků!) napsat. Shodou okolností se totiž v obou epizodách nacházel segment věnující se včelám, a zvláště pak jednomu zajímavému druhu, který mají jistě rádi všichni, jež se po dlouhé a většinou deštivé zimě těší na jaro! Zatímco v letošní sérii o něm hovořil Iolo Williams, před třemi lety se mu věnovali Michaela Strachan a Martin Hughes-Games... Nyní přijměte mé pozvání do světa pelonosky hluchavkové!

Jednou z prvních včel, které se po skončení zimního období vynořují ze svých úkrytů, je pelonoska hluchavková (Anthophora plumipes). Setkat se s ní můžeme už v březnu, a aktivní je až do června. Naopak v létě je už naprostou vzácností, sem tam se možná může vyskytnout ojedinělá samice, jinak však zahradách, otevřené lesnaté krajině a v pobřežních oblastech Evropy a Asie, kde žije, již její bzučení neuslyšíme. Jedná se o hojně rozšířený druh, od britských ostrovů po Čínu a Japonsko, a žije i na Blízkém východě a na severu Afriky. Byla také vypuštěna do Spojených států amerických, kde se jí celkově daří, a svou přítomností tamní původní přírodu ovlivňuje spíše pozitivně než negativně, už jen proto, že se samozřejmě jedná o důležitého opylovače.

Na rozdíl od mnoha ostatních včelích druhů pelonosky nevytvářejí kolonie. Jsou to samotářské včely, a jejich samci jsou striktně teritoriální. Po probuzení v březnu, tři týdny předtím, než se proberou samičky, začínají patrolovat své malé území, jež oblétávají v kruhu a značkují ho feromony. Vyskytne-li se v samečkově teritoriu rival, je okamžitě vyhnán. Samci pelonosek zároveň odhánějí i další hmyz, kupříkladu čmeláky, kteří jsou mnohem větší. Pro srovnání, dospělá pelonoska hluchavková měří 13 až 15 milimetrů, kdežto takový čmelák luční (Bombus pratorum), také jeden z prvních jarních apidů - probouzející se už v únoru - může měřit 15 až 17 milimetrů, jedná-li se o královnu, a 17 milimetrů mají i dělnice (tedy jedinci, se kterými se pelonosky mohou setkat mnohem častěji) nechvalně proslulého čmeláka zemního (Bombus terrestris).

V rámci svého areálu rozšíření mají pelonosky různé zbarvení. Vždy však platí, že samci mají jiné zbarvení než samice; pelonosky vykazují pohlavní dimorfismus. Samci jsou mnohem světlejší, většinou jsou světle šedí, a líhnou se z kukly v šedohnědé barvě, a mají světlý proužek na hlavě, samičky bývají zase černé. Čas od času se ale může vyskytnout i hnědošedá samička. Důležitým poznávacím znakem jsou však sběráčky na končetinách; u samic bývají rudé až rezavě hnědé. Samci mají jinak výrazně prodloužené končetiny. Při páření je používají ke zklidnění samiček. Nožkama jim plácají po hlavě a zřejmě je tak uvádějí do stavu tonické imobility, čímž zabraňují možnému náhlému odletu samičky. Samice pelonosek se páří jen jednou.

Samice následně vytváří plodovou komůrku z rozkousané, kašovité směsi hlíny, případně jílu, a slin, stmelené sekretem produkovaným Dufourovou žlázou (patrně nejznámější jednotlivou žlázou, kterou včely disponují). Komůrka je pak uzavřena mokrou zeminou, chodba v ní je zpevněna sekretem zádových žláz matky. Uvnitř vytvoří samička drobné buňky, a do každé z nich naklade jedno vajíčko. Buňky vyplní a nektarem a pylem, potravou pro potomstvo. Larvy pelonosek rostou velmi rychle, a z kukel se líhnou v létě, nicméně v komůrce zůstávají až do příštího jara, kdy, jak už víme, vylétají poměrně brzy, jde-li tedy zvláště o samce.

V přírodě si pelonosky staví svá vlastní hnízdečka (či své vlastní příbytky) pod převisy skal. Jinak využívají lidských obydlí; často se zabydlují ve skulinkách ve zdech. Často se na jedné hlinité stěně může zabydlet hned několik pelonosek, to však neznamená, že by vytvářely kolonii. Životem si jde každá za sebe.

Svůj anglický název "hairy footed flower bee" si tato včela vysloužila díky výraznému, hustému ochlupení, které při pohledu zblízka (třeba na fotografii pořízené fotoaparátem s makroobjektivem) může zdánlivě připomínat ptačí pera. Jedná se o adaptaci ke sběru pylu. "Chlupy" jsou nejdelší na konci končetin. Jsou to právě samci, kteří je zase uplatňují při onom zvláštním rozmnožovacím rituálu.

Pelonosky hluchavkové se neživí jen nektarem hluchavkovitých, ale také prvosenkovitých, brutnákovitých a makovitých rostlin. Zajímavé je, že se tyto včely rády vydávají na průzkum komínů, a samičky se často rozhodnou zahnízdit v puklinkách mezi cihlami, jež ho tvoří. Někdy jsou pak k nalezení v krbu - prolétávají komínem jako Santa! Jinak jde tedy o univoltinní hmyz, tzn. rozmnožuje se jen jednou v roce, a to na jaře.

Rod Anthophora zahrnuje celkem asi 450 druhů ve 14 podrodech. Pelonosky jakožto rod obývají takřka celou holarktickou oblast, a hojně se vyskytují také na africkém kontinentu. Rod popsal francouzský zoolog Pierre André Latreille v roce 1803, popis pelonosky hluchavkové (jen s jiným rodovým názvem) však před ním zhotovil už pruský zoolog Peter Simon Pallas v roce 1772.