Dnes odpoledne jsem se pohodlně usadil, vydechl se po napsání článku o pantanalských požárech, který jsem napsal pro Blogorgonopsid, a udělal jsem si chvilku na jeden z mých oblíbených rádiových pořadů. Mluvím konkrétně o sérii Tweet of the Day, kterou už od roku 2013 vysílá BBC Radio 4. Na oficiální stránce tohoto pořadu jsem už nějakou dobu nebyl, a dnes jsem se rozhodl dohnat své malé spoždění. V neděli 18. října se ráno na BBC Radio 4 vysílala prodloužená pětiminutová verze jako součást projektu Tweet Take 5. Nechal jsem se unést zvuky ptáků, jež byli předmětem jeho zájmu, a nádherným vyprávěním moderátorů BBC Davida Attenborougha a Martina Hughese-Gamese a také umělkyně Kathy Hinde. Tato epizoda pojednávala o zástupcích řádu bahňáků, zvláště pak o jednom docela dost dobře známém členu této skupiny - jespáku rezavém. A nápad pro článek na Blogorgonopsid Diaries byl na světě! Je na čase rozepsat se o tomto úžasném ptáku a jeho předchůdcích...
Jespák rezavý, vědeckým pojmenováním Calidris canutus, je středně velký bahňák s poměrně širokým rozšířením. Zahrnuje celkem šest poddruhů; s poddruhem C. c. roselaari se setkáme na severu Venezuely a Kolumbie, rozmnožuje se však na Aljašce, poddruh C. c. rufa je zase po většinu roku rezidentem jižní části Jižní Ameriky, ale rozmnožuje se v Kanadském arktickém souostroví, C. c. islandica je typicky k vidění ve Spojeném království, ve Francii a v západní Evropě vůbec a hnízdí v Grónsku a též na některých ostrovech Kanadského arktického souostroví, pak tu máme čtvrtý poddruh, C. c. canutus, kterého mimo období hnízdění zastihneme na západních a jižních březích afrického kontinentu, a naopak v období hnízdění na Sibiři, C. c. piersmani putuje ze západního pobřeží Austrálie též na Sibiř, aby hnízdil, a C. c. rogersi z východního pobřeží Austrálie a ze Severního ostrova Nového Zélandu za stejným účelem na ruský Dálný východ, na Čukotku. Jinak řečeno, pro jespáka rezavého jako druh je typické to, že hnízdí v arktické tundře arktické Kanady a Aljašky, Skandinávského poloostrova a Ruska.
Jedná se o druhého největšího zástupce rodu Calidris; větší je jen jespák velký (Calidris tenuirostris). Velikost samozřejmě závisí na poddruhu, C. c. piersmani je ze všech šesti nejmenší. Dospělý jespák rezavý váží asi 100 až 200 gramů a na délku má 23 až 26 centimetrů. Rozpětí jeho křídel zaujímá 47 až 53 centimetrů. Je vybaven malou hlavou, relativně malýma očima a středně dlouhým, tenkým zobákem. Samci i samice jsou podobně zbarvení. Zimní opeření je uniformní, a je šedé. V období rozmnožování se ale zbarvení mění; jespáci rezaví se stávají strakatými, a jejich krk, prsa a břicho jsou cihlově červené - odtud český název rezavý (stejně jako anglický název "red knot").
Jespák rezavý je společenský, jeho hejna jsou při migracích tvořena desítkami tisíc jedinců. Poddruh C. c. rufa za jediný rok urazí více než 14 000 kilometrů. Tito ptáci jsou neskutečně houževnatí. Zdržují se většinou při pobřeží. Zimující ptáci ze západní Afriky byli důkladně studováni, a ornitologové, kteří jejich výzkum prováděli, zjistili, že jespáci se přes den pohybovali na území 2 až 16 čtverečních kilometrů v přílivové zóně. Po celé měsíce svého pobytu na západě Afriky hřadovala tato populace na jediném místě. Vypadá to tedy, že mimo období hnízdění zase tak velkými cestovateli nejsou, a celé hejno si vystačí na poměrně malém území, kde jednotliví ptáci loví malé kraby, plže, mlže nebo též pavouky. Jejich oblíbenou pochoutkou v Delaware Bay na severovýchodě Spojených států, kam přilétají při cestě z Jižní Ameriky do Arktidy, jsou vajíčka ostrorepů. Mimo období rozmnožování je oblast, ve které loví, malá, jakmile však začnou v Arktidě s hnízděním a následným krmením mláďat, vzroste za jediný týden jejich "lovecká oblast" na 800 kilometrů čtverečních.
Vypadá to, že jespáci rezaví jsou schopni dožít se mnoha let. Skutečnou celebritou byl v rámci tohoto druhu, alespoň tedy pro odborníky, kteří jej studovali, samec jespáka nesoucí označení B95. V květnu 2014, kdy byl zřejmě naposledy studován, byl alespoň 20 let starý. Bohužel se však přesně neví, kolika let se jespáci rezaví obvykle dožívají. B95 byl pochopitelně divokým ptákem, a proslavil se svou přezdívkou Moonbird - "měsíční pták". Proč? No, odpověď je docela jednoduchá; za svůj život nalétal tolik kilometrů, že v podstatě překročil vzdálenost mezi Zemí a Měsícem. Samozřejmě se jednalo o exemplář poddruhu C. c. rufa, tudíž každoročně létal z Tierra del Fuego v Argentině do kanadské Arktidy a zase zpět. Právě B95 se stal slavným ještě z jednoho důvodu; byl to právě on, a vlastně i ostatní ptáci z jeho hejna, u něhož byly v 90. letech pozorovány jarní hody na vajíčkách ostrorep v Delaware Bay. Ukázalo se, že zastávka na tomto území kvůli ostrorepím vajíčkům je pro jespáky rezavé zřejmě dosti důležitá; právě v 90. letech počet jespáků klesal, zřejmě kvůli lovu ostrorepů člověkem. Proto byla v platnost uvedena nařízení, jež omezovala lov ostrorepů - populace jespáků se pak začala zotavovat. B95 ukázal vědcům, co je nutné pro záchranu druhu učinit - chránit svět, ve kterém žijí, včetně tvorů, které loví. Pro ochránce pobřežního ptactva se stal ikonou. Byl to úžasný pták!
Avšak velkým nebezpečím, se kterým se poddruh C. c. rufa potýká, je také lov ze strany komerčních střelců. Na konci 19. století se pro některé Američany lov jespáků stal jakýmsi bizarním, krutým sportem. V roce 2014 byl jespák rezavý vyřazen ze seznamu ohrožených, zákonem chráněných druhů v United States Endangered Species Act, což způsobilo vlnu nepokoje mezi ochránci přírody. Tento druh, ne pouze jeden či dva jeho poddruhy, je celkově v potenciálním ohrožení, už jen z důvodu klimatických změn, jež nenávratně mění jeho hnízdiště v Arktidě. Degradaci habitatu či ztrátu potravy v určitých oblastech, v minulosti například v Delaware Bay, ani není nutno zmiňovat. Populace jespáků částečně se vyskytujících ve Spojených státech se od 80. let minulého století snížila o 75 %. IUCN klasifikuje jespáka rezavého jako téměř zranitelný druh.
Vzpomínám si, že v roce 2016 byla v žurnále Science uvedena studie, jež dokázala, že klimatické změny dramaticky ovlivňující arktickou oblast způsobují u mladých jespáků rezavých podvýživu, což má dopad na jejich tělesný vzhled v dospělosti. Kvůli horší výživě spojené s úbytkem členovců v pobřežních vodách u hnízdišť rostou jespáci tak trochu jinak; jsou celkově menší a mají i menší zobák. A kratší zobák pak po prvním příletu do zimovišť nejsou schopni strkat dostatečně hluboko do pobřežního písku, aby z něj vylovili kupříkladu mlže. Změna klimatu má tedy přímý dopad na míru přežití jedinců v rámci druhu.
Hnízdo si jespák rezavý staví z listí, lišejníků a mechu. Stavbu mají na starost samci, s prací začínají, jakmile přiletí samice. Ta do něj pak naklade tři nebo čtyři vejce, jež spolu se samcem následně inkubuje. Mláďata se líhnou po 22 dnech. Poté, co malí jespáci opustí hnízdo, musí se o sebe postarat sami. Při migraci na jih se už o ně rodiče vůbec nestarají, jsou samostatní.
Mitochondriální sekvenční studie byly provedeny zvláště v letech 2005 a 2006. Výsledky těchto studií byly velice zajímavé; vypadá to, že C. c. canutus, tedy cestovatel ze západní Afriky na Sibiř, je nejbazálnějším poddruhem ze všech. K separaci jednotlivých poddruhů docházelo v období před 20 000 lety po dobu před 12 000 lety, případně 3500 lety.
Jespák rezavý patří do čeledi slukovitých (Scolopacidae). Její první zástupci se ve fosilním záznamu objevují na začátku oligocénu, poslední epochy paleogénu, starších třetihor. Bohužel je toho o vývoji této skupiny známo jen poměrně velmi málo. Někteří paleontologové a ornitologové mají za to, že slukovití existovali už na konci křídového období, a přežili vymírání K-T. Nicméně nejstarším dosud nalezeným slukovitým by měl být Paractitis z raného oligocénu kanadského Saskatchewanu.
Na obrázku vidíte fragmenty zadních končetin paractitise. Dalším prehistorickým slukovitým v pořadí je miocénní rod Mirolia z Německa. Fosilie jakéhosi vyhynulého zástupce této čeledi však byly nalezeny i na území České republiky, konkrétně poblíž Františkových Lázní. Jsou středně miocénního stáří. V pozdním miocénu zase žila sluka pocházející z rakouského Kohfidische. A jiný druh, alespoň to tak vypadá, žil zase na konci pliocénu v Severní Americe. Mezi slukovité mohl patřit i Totanus teruelensis (zařazení do rodu je nicméně sporné), dle některých odborníků však mohlo jít spíše o rackovitého (Laridae) - ti jsou ostatně též zástupci řádu Charadriiformes - fosilních pozůstatků je však málo.
Dlouhokřídlí se jako řád ve fosilním záznamu objevují už před 75 miliony let. Za jednoho z nejstarších zástupců tohoto řádu byl dříve považován Laornis z pozdně křídového New Jersey; nyní je nicméně klasifikován jako jediný člen vlastní čeledi Laornithidae. Dlouhokřídlým by však mohl být Graculavus z Texasu z doby před 68 miliony let. Láme však paleontologům hlavu - není lehké jej správně zařadit! Dobrým kandidátem pro raného zástupce dlouhokřídlých se zdál být i 66 milionů let starý Palintropus z Wyomingu, nicméně i jeho zařazení je sporné. Snad jisté by měl mít zařazení do tohoto řádu rod Elorius z francouzského miocénu. Každopádně dlouhokřídlí ze starších třetihor nebo konce druhohor jsou nesmírně vzácní.
Více se o dlouhokřídlých a jejich vývoji můžete dozvědět v tomto článku, který jsem napsal před šesti lety na Blogorgonopsid.
Zdroje obrázků:
Žádné komentáře:
Okomentovat