Tanystropheus a jeho příbuzní

Letošní Vánoce byly nádherné. A jedním z dárků, které jsem letos dostal, je knížka Sea Monsters, napsaná Nigelem Marvenem a Jasperem Jamesem, sloužící jako doplněk ke stejnojmennému seriálu (do češtiny přeloženému jako Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů) z dílny společnosti Impossible Pictures pro BBC z roku 2003. Je to naprosto úžasná publikace, kterou jsem jakožto fanoušek série Putování s... a jednotlivých děl Nigela Marvena (Prehistoric Park, Arctic Exposure, Ten Deadliest Snakes) a Jaspera Jamese (Tomorrow's World, Future Fantastic, March of the Dinosaurs) vskutku nadšen.

Právě při prohlížení si nové knížky mne zaujala jedna z menších hvězd první epizody seriálu, a tvor, kterého Nigel popisuje ve třetí kapitole knihy, jež se věnuje nebezpečným mořím období Triasu. Při svém fiktivním setkání s tímto podivným plazem se Nigel přesvědčil, že současní ještěři nejsou jedinými zvířaty, která predátorům v nebezpečí ponechají ocas, aby se zachránila (autotomie).

Při vzpomínce na Tanystrophea jsem si však uvědomil, že zvláštních, dlouhokrkých plazů, dokonale přizpůsobených k životu ve vodě a patrně nemotorných na triasské souši, žilo před oněmi 247 až 201 miliony let mnohem víc. Tanystropheus je totiž jen jedním z celé řady rodů tvořících čeleď Tanystropheidae. Tito plazi patřili spolu s drepanosaury, tzv. "opičími ještěry", o kterých jsem před třemi a půl roku na svůj blog Blogorgonopsid napsal příběh, a rhynchosaury, zastoupenými kupříkladu bizarním noteosuchem, do kladu Archosauromorpha. Tito diapsidní plazi mají z vývojového hlediska blíže k archosaurům (dinosaurům, a tedy i ptákům, a krokodýlům) než k lepidosaurům (želvám, hateriím a šupinatým).

Tanystropheidi jsou známi ze Severní i Jižní Ameriky a z Eurasie, a to jak z různých států Evropy, tak různých zemí Asie. Vypadá to, že v období Triasu žili tito převážně mořští plazi na pobřeží slavného moře Tethys.

Ne všichni Tanystropheidi byli však vodními živočichy. Někteří z nich žili i na souši, o čemž vypovídají některé pozoruhodné fosilní nálezy ze Severní Ameriky, Evropy a Asie.

Rybožravý Tanystropheus, jehož fosilie jsou známy z hornin o stáří 245 a 228 milionů let z Itálie a Číny, je nejznámějším zástupcem čeledi. Na délku měřil 6 metrů, avšak celou polovinu této hodnoty zabíral jeho extrémně dlouhý krk - měl 3 metry. Skládal se z 12 nebo 13 výjimečně protažených obratlů. V minulosti byl zobrazován jako suchozemský plaz, strkající krk do vody za účelem chytání ryb. V posedních desetiletích je ovšem považován za vodního či částečně vodního plaza. Většina fosilií nalezených v okolí těch jeho patřila též živočichům, kteří trávili přinejmenším část života ve vodě. V Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů byl Tanystropheus zobrazen jako dobrý plavec. Zda byl však schopen autotomie, to není jisté.

To Macrocnemus byl úplně jiný. Tento plaz, též známý z období mezi 245 až 228 miliony let, z Itálie, Švýcarska a Číny, měl kratší krk, přestože byl stále poněkud výrazný. Na rozdíl od Tanystrophea byl zřejmě dokonce schopen bipedního pohybu. Naznačuje to struktura jeho končetin. Zřejmě se ani nezdržoval ve vodě. Vypadá to, že byl takřka výhradně terestrický.

Zvláště pro české nadšence do světa paleontologie je velice důležitý rod Augustaburiania! Tento velice zajímavý rod tanystropheida, ctící svým jménem českého paleontologa Josefa Augustu a jeho častého spolupracovníka umělce Zdeňka Buriana, byl popsán v roce 2011 na základě fosilie nalezené na březích řeky Don v evropské části Ruska. Ačkoliv se toho o Augustaburianii příliš neví, a z nekompletních zkamenělých pozůstatků nelze ani přesně určit její velikost, jedná se o rod velice důležitý. A to sice proto, že Augustaburiania je dosud nejstarším objeveným tanystropheidem vůbec. Žila před 250 miliony lety. Možná, že dokonce přežila velké permské vymírání, při němž vyhynulo 90 % všech druhů této planety.

Dalším krátkokrkým tanystropheidem byl Tanytrachelos, popsaný Paulem E. Olsenem roku 1979. Tento archosauromorf je znám ze stovek exemplářů, nalezených v lokalitě Solite Quarry poblíž Cascade v americkém státě Virginia. Některé z těchto exemplářů, starých okolo 230 milionů let, jsou natolik dobře zachovalé, že je na nich možné nalézt i zbytky měkké tkáně. Právě to činí rod Tanytrachelos dalším výjimečným zástupcem čeledi Tanystropheidae.

Až 3,5 metru dlouhý čínský "ještěr" Dinocephalosaurus je posledním tanystropheidem, jehož si v tomto článku představíme. Podobně jako Tanystropheus byl i Dinocephalosaurus vybaven extrémně dlouhým krkem. Pravděpodobně též nebyl schopen fungovat v terestrickém prostředí, proto trávil svůj život ve vodě. Lovil v ní ryby. Byl však zcela neschopen návratu na suchou zem. Je tedy možné, že rodil živá mláďata? Přesně tak! V roce 2008 byla v Číně nalezena fosilie dospělého Dinocephalosaura, uvnitř jehož těla se nacházelo půlmetrové mládě. Zprvu si odborníci mysleli, že malého dinocefalosaurka dospělec pozřel, ale jak se ukázalo, šlo ve skutečnosti o plod v těle matky. Je možné, že i ostatní tanystropheidi, tedy alespoň ti žijící ve vodě a neschopní vyškrábat se na souš za účelem nakladení vajec, rodili živá mláďata... O tomto objevu jsem na Blogorgonopsid psal v době, kdy zaplavil anglojazyčné weby s tematikou paleontologie: http://blogorgonopsid.blog.cz/1702/dinocephalosauri-rodili-ziva-mladata.

Tanystropheidi byli neskutečně zajímaví. Ale stále skrývají tajemství. Kde přesně hledat jejich původ? Ze které konkrétní skupiny plazů se vyhynuli? A přesně proč na konci Triasu vyhynuli? Ano, víme mnohé o velkém vymírání na konci Triasu, ale jak přesně postihlo právě tuto skupinu plazů? To jsou otázky, na které možná odpoví nová, přicházející generace paleontologů...

Zdroje obrázků:
1. https://prehistoric-earth-a-natural-history.fandom.com/wiki/Tanystropheus
2. http://forusrakos.blog.cz/1012/tanystropheus
3. https://www.flickr.com/photos/paleoartist/5493398056
4. https://prehistoric-world7.webnode.cz/news/augustaburiania/
5. https://alchetron.com/Tanytrachelos
6. https://en.wikipedia.org/wiki/Dinocephalosaurus

Halloweenské ryby - ďasové

Halloween se rychle blíží - děti se slovy "Trick and treat" zaútočí na domy svých sousedů v anglojazyčných zemích již tento čtvrtek, tedy 31. října. Kdybych si já měl vybrat, za co bych na Halloween šel, asi bych se dlouho nerozmýšlel. Koupil bych si na Amazonu cosplay uniformu Wolverina z původní trilogie X-Men, a s adamantiovými drápy a divokými kotletami bych pak vybíral sladkosti, peníze, nebo prostě jen strašil ty malé uličníky... ne, to radši ne. Žádné strašení dětí!

Ovšem co se týká zvířat, která bych oslavoval o Halloweenu, a za která bych asi ven do ulic opravdu vyjít nemohl, přijde mi, že úplně nejlepším kandidátem by byl ďas. Ďasové jsou vskutku pozoruhodnými rybami, a abych řekl pravdu, když jsem byl malý a prohlížel jsem si encyklopedie o zvířatech, vždycky mi při pohledu na fotografie ďasů v sekcích o rybách běhal mráz po zádech. Dnes mi přijdou nikoliv strašidelní, ale spíše fascinující. Je to však ta dětská vzpomínka na to, jak na mne ďas zapůsobil, jak se mne skutečně pokusil vyděsit svým neobvyklým vzezřením, co mě přimělo napsat o něm tento krátký halloweenský speciál na Blogorgopsid Diaries.

Takže jsou to vlastně ďasové? Jsou to ryby tvořící vlastní řád, latinsky nazývaný Lophiiformes, do něhož se řadí 16 až 18 čeledí (informace se liší, taxonomie se neustále mění). Všechny jsou masožravé, a obvykle jsou vybaveny masivními tlamami, schopnými pohltit mnohdy velkou kořist. Druhy žijící na písečném dně mělkých moří většinou loví ze zálohy, skryjí se například v písku, a pak zkrátka jen čekají na proplouvající rybky či korýše, a jakmile se tak stane, vystřelí ze svého úkrytu a svou kořist lapí. Jejich tlama je plná dlouhých, ostrých zubů, podobajících se jedovým zubům. U většiny druhů tlama zabírá většinu přední části jejich těla, respektive hlavy. Dále jsou ďasové schopni roztáhnout nejen své čelisti, ale také samotný žaludek. Díky tomu jsou schopni pozřít potravu, která se velikostně blíží jejich vlastní velikosti. Neděsí vás to? Tak počkejte na další fakta...

Samice mnohých hlubinných druhů ďasů jsou vybaveny luminiscenčním orgánem, jenž v podstatě představuje modifikovanou hřbetní ploutev. Říká se mu esca. S pomocí této svítící anténky, majáčku produkujícího světlo v neuvěřitelně temných, smutných hlubinách oceánů, lákají samce, jsou-li připraveny k páření. Ještě častěji však tento orgán využívají k lákání kořisti. A je obecně známo, že menší organismy jsou jejich světlem lákány právě proto, že je světlo v takových hloubkách opravdu vzácné. Zdrojem luminiscence jsou bakterie, které jsou, řekněme, uvězněny v krystalovém reflektoru, jenž zřejmě tvoří guanin. Je pravděpodobné, že bakterie žijí s ďasy v symbióze.

Jelikož je luminiscenční orgán otevřen, mohou do něj bakterie jednoduše vplout v mořské vodě, a pak se v něm usadit. Při laboratorních experimentech se prokázalo, že bakterie uměle vložené do luminiscenčního orgánu nemusejí vždy produkovat světlo. Záleží tedy na určitých okolnostech v přírodě, aby k tomu docházelo. V orgánu se samozřejmě hladina pH ani tonicita slané vody nemění, což napomáhá bakteriím přežít po velmi dlouhou dobu. Jaký má tento vztah význam pro ďasy jsme si již vysvětlili.

Mezi nejznámější ďasy se řadí například hltavec Wedlův (Bufoceratias wedli), žijící v zóně šera oceánů v hloubce 300 až 1750 metrů. Na zádech nemá jeden, ale hned dva orgány k lákání kořisti. Vskutku pozoruhodný je také velkotlamec východopacifický (Melanocetus eustalus), který žije ve zhruba stejné hloubce na při tichomořském pobřeží Mexika. Podivuhodný je ale i břichatec druhu Thaumatichthys binghami, jehož výskyt byl zaznamenán v hloubce 2532 metrů na západě centrální části Atlantského oceánu. Jeho esca je v některých případech tvořena dvěma, v jiných hned třemi laloky, přičemž jeden z nich připomíná tvarem lidský prst.

Zajímavé jsou také tykadlovky, například slavná tykadlovka Couesova (Cryptopsaras couesii), známá v angličtině pod obecným názvem Triplewart seadevil. Setkáme se s ní v Tichém oceánu. Samice měří 20 až 30 centimetrů, ale samci jsou dlouzí jen 1 až 3 centimetry! Dalo by se říci, že spolu s anakondami je tento druh ryby nejroztodivnějším příkladem pohlavního dimorfismu mezi žijícími tvory. Trpasličí samečci parazitují na samicích, v některých případech je pro samce najít samici tak obtížné, že když se jim to konečně poštěstí, přisají se k jejím šupinám po zbytek svého života. Speciálně uzpůsobenými čelistmi se samci napojí na krevní oběh samice, a v případě, že s ní opravdu žijí jakožto paraziti po zbytek života, jsou plně závislí na živinách obsažených v její krvi. Zajímavé také je, že samci nejsou schopni najít samici podle feromonů; místo toho je evoluce vybavila velkýma očima a takřka dokonalým zrakem, s jehož pomocí jsou schopni samici v temnotě nalézt. Samice nemají příliš dobrý zrak. Také je pravda, že samice tykadlovek přijímají samce již ve velmi raném věku, a zdá se, že jim jejich přítomnost, někdy i po celý život, příliš nevadí...

Ďasové jsou skutečně pozoruhodnými rybami. Myslím, že to není jen jejich vzhled, ale i některé aspekty jejich života, jež jim vysloužily tento příhodný název...

Zdroje obrázků:
1. https://www.nationalgeographic.com/animals/fish/group/anglerfish/
2. https://news.cornell.edu/stories/2018/07/genetics-shed-light-symbiosis-anglerfish-and-glowing-bacteria
3. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:BMC_-_Ceratiidae-Cryptopsaras.couesii.jpg

Tibetští vlci

Včera večer jsem se díval na třetí díl seriálu Expedition with Steve Backshall, který se premiérově vysílal na britském kanálu Dave v létě tohoto roku. Bylo zajímavé sledovat jednoho z mých hrdinů, jak sjíždí dosud nezmapovanou řeku v Bhútánu - v jednu chvíli mu dokonce hrozila smrt! V tomto pořadu se neobjevilo příliš mnoho zvířat, ale co mne zaujalo byla krátká scéna s tibetskými vlky, kteří se náhle objevili na břehu řeky... A tak jsem si řekl, že o nich napíši na Blogorgonopsid Diaries krátký článek...

Vlk tibetský (Canis lupus filchneri) je poddruh vlka, žijící na Tibetské náhorní plošině, na hranicích Tibetu, Bhútánu a Nepálu, a také v čínských provinciích Kan-su a Čching-chaj. Mezi lety 2005 a 2008 byl také pozorován na alpinských plošinách indického národního parku Nanda Devi v podhůří Himálaje. Údajně může vystoupat až do nadmořské výšky 3500 metrů nad mořem, i když častěji se s ním setkáme pod úrovní 3000 metrů nad mořem, a je to poměrně houževnatá, i když štíhlá šelma. O tibetských vlcích se v roce 1900 zmínil už britský přírodovědec Richard Lydekker. Poddruh byl pak popsán německým zoologem Paulem Matschiem v roce 1907.

V roce 2003 prý zbývalo pouze 12 500 jedinců na území Číny, v roce 2015 bylo zvíře umístěno na Červený seznam čínských obratlovců. Je to vzácnost, ale v Číně je tato šelma chráněná, a není tedy možné ji lovit. I tak se čas od času může objevit nějaký ilegální lovec, totiž pytlák, který to riskne a získanou vlčí kožešinu prodá na černém trhu. Nutno však podotknout, že vlčí kůže, kosti či orgány nemají v tradiční čínské medicíně takový význam, jako prášek z tygřích kostí, nosorožčí rohy nebo "pancíř" luskounů.

Podle výzkumů DNA je vlk tibetský blízce příbuzný vlku eurasijskému. Výzkum z roku 2016 ukázal, že tibetská populace této šelmy se snižovala přirozeně v průběhu posledních 25 000 let, kdežto populaci z čínské provincie Čching-chaj se dařilo mnohem lépe. Zřejmě za to mohlo zalednění během posledního glaciálního maxima v pleistocénu. Tibetská populace byla také poněkud izolována od populace žijící v Čching-chaji, a v Kan-su. Tamní tibetští vlci jsou v současnosti výsledkem jakéhosi genetického toku, do kterého se v posledních tisíciletích vložili psi.

Ovšem teď se dostáváme k další zajímavosti. Genetický tok tibetské populace obsahuje ze 2 % genom psa dingo. To dokazuje, že předci obou šelem pocházejí z Eurasie - není to překvapivé, ale každý důkaz se počítá.

Nejčastější kořistí tibetského vlka se stávají domestikované kozy (ze 32%), ovce (30%), jakové (15%) a koně (13%). Nutno podotknout, že ze všech predátorů žijících na Tibetské náhorní plošině a v podhůří Himálaje stojí vlk tibetský za největším počtem zabitých domácích zvířat. Množství koz a koní zabitých sněžnými levharty a rysy ostrovidy není ani zdaleka tak velké. Vlk tibetský stojí za ulovením v průměru 60% obětí z řad dobytka.

Je to však nádherná šelma, a plná ochrana jí (alespoň v Číně) náležitě patří!

Zdroje obrázků:
1. https://www.tripadvisor.co.za/LocationPhotoDirectLink-g659796-d1903809-i194660581-Himalayan_Zoological_Park-Gangtok_East_Sikkim_Sikkim.html
2. https://www.flickr.com/photos/srimoy___b/15235211214
3. http://www.wild-facts.com/2012/wild-fact-281-the-original-best-friend-tibetan-wolf/

Málo známý somálský poddruh zmije útočné

Dnes okolo jedné hodiny odpolední jsem četl již čtvrtou kapitoly knihy The Last Snake Man, kterou napsal můj hrdina Austin Stevens, proslulý televizními pořady "Austin Stevens - Pán hadů" (Austin Stevens: Snakemaster) a "Dobrodružství Austina Stevense" (Austin Stevens Adventures) z minulého desetiletí. Konečně jsem se dostal k detailnímu popisu jeho rekordu; rekordu, o kterém jsem věděl již od doby, co jsem se stal Austinovým fanouškem, a o kterém asi ví většina lidí zajímající se o hady a o dobrodružné lidi, kteří se jimi zabývají. Austin strávil na počátku 90. let celkem 107 dní v průhledné kleci v hadím parku v Hartbeesportu, kde léta pracoval po těžkých letech ve válce (jih Afriky nebyl ve druhé polovině minulého století klidný; Angolská válka, Namibijská válka za nezávislost...). Jedním z druhů hadů, se kterými byl nucen tuto dobu žít, byla i slavná zmije útočná. Had, který ho už předtím kousl, a Austin kvůli cytotoxickému, tkáň rozkládajícímu jedu téměř přišel o ruku - stalo se to právě při válce. Své útrapy popsal už v předchozí kapitole této výtečné knihy.

Možná to bylo právě mnoho vět o zmijích útočných z této zajímavé publikace, co mě přimělo opět si o jednom z nejslavnějších afrických hadů něco najít. Zmije útočná je klasika, a mohl bych o ní z paměti napsal velice dlouhý článek (ačkoliv by nebylo od věci se potom raději někam kouknout, a všechno si hezky ověřit). Ale přesto jsem se o ní chtěl na Blogorgonopsid Diaries zmínit... Ovšem, chtěl jsem napsat o něčem "novém", o něčem, co jsem o tomto druhu ještě nevěděl...

A pak mne napadlo... Není náhodou zmijí útočnou, kterou znám, o které jsem toho tolik četl a viděl v dokumentech, jen ten poddruh Bitis arietans arietans? Ano! Ale co ten druhý, Bitis arietans somalica? Vždyť o něm se skoro nikde nepíše! Dokonce ani na internetu o něm toho tolik nedohledáte... Ne že by se tak dramaticky lišil od B. a. arietans, ale přece jen... A tak se zrodil nápad na tento článek.

Somálský poddruh zmije útočné skutečně není tak moc známý. Může za to především jeho areál rozšíření; vyskytuje se pouze na Somálském poloostrově. Obývá Somálsko (včetně ostrova Coiama), východ Etiopie a sever Keni. Žije v místech, kam se herpetologové nevydávají ve velkém množství... Popsal ho anglický zoolog Hampton Wildman Parker v roce 1949; 129 let poté, co jediný další poddruh, již zmíněný B. a. arietans, popsal (v podstatě celkově jako druh B. arietans) německý přírodovědec Blasius Merrem. Místo, odkud pocházel exemplář, na základě kterého tento poddruh popsal, zmínil Parker jako "Bohodle, 640 metrů nad mořem, Somálsko".

Zástupci tohoto poddruhu mohou být dosti velcí. Maximální délka, které můžou dosáhnout, se rovná 1,9 metru. Takto velcí jedinci se údajně vyskytují hlavně na severu Keni. Největší jedinci druhého poddruhu přitom obvykle dosahují délky okolo metru i více, případně 1,5 metru. To ale neznamená, že by somálský poddruh byl větší. Právě jedinci ze Somálska se velikostně celkem rovnají svým více rozšířenějším příbuzným ze zbytku kontinentu.

Co se týká jedu a jeho účinnosti, není zde velký rozdíl; vlastně žádný. Zmije útočná má masivní jedové žlázy, které dodávají její hlavě trojúhelníkovitý tvar, ostatně jako u většiny zmijovitých. Jedové aparáty umístěné v přední části horní čelisti může vyrotovat vpřed, pokud útočí na kořist nebo na nepřítele. Jed není jen cytotoxický, ale také hemotoxický, a způsobuje mimojiné vnitřní krvácení. Uštknutí může být smrtelné, ale v některých případech zmije útočná uštkne a nevypustí do rány jed; říká se tomu "dry bite". Had si tak jednoduše ponechává jed pro svou kořist; důkaz pro všechny, že jed u hadů funguje primárně k zneškodnění kořisti, a až sekundárně může být užit v sebeobraně.

Jed zmije útočné, včetně té somálské, patří mezi nejtoxičtější jedy mezi zmijovitými. Myš může zabít během pár vteřin už 0,35 miligramu na kilogram, což je opravdu malinké množství.

Somálský poddruh charakterizuje jeho zbarvení; kůže většiny jedinců je temnější. Samozřejmě je zde jakási variabilita, stejně jako u druhého poddruhu, ale tento fakt přece jen platí. Zástupci B. a. arietans jsou většinou světleji zbarveni. Některí somálští jedinci, jako např. ten vyobrazený na prvním obrázku, mohou být až tmavě modří.

Zde srovnání:

B. a. somalica

B. a. arietans

Toto samozřejmě není pravidlem; existují i světlí zástupci B. a. somalica, a tmaví B. a. arietans. 

Nejvíce se však B. a. somalica od druhého poddruhu liší subkaudálními šupinami. Charakterizuje je kýl; tzn. středem každé šupiny probíhá znatelný výběžek (na dotyk jsou tyto šupiny hrubé). Česky se subkaudálním šupinám říká také podocasové šupiny.

Zdroje obrázků:

1. https://cz.pinterest.com/pin/336714509631406318/?lp=true

2. https://www.flickr.com/photos/blacklizard/4805891744

3. http://www.reptiles4all.com/media/775ce9a0-d796-4e28-873c-56d57994e2a9-somali-puff-adder-bitis-arietans-somalica

4. https://www.africansnakebiteinstitute.com/snake/puff-adder/

Gigantičtí oviraptorosauři

Jen jsem tak procházel internet, když tu náhle spatřil jsem několik zpráv o dinosauřích objevech v roce 2017. Jeden z nich také zmiňoval prvního zde uvedeného oviraptorosaura... Napadlo mě, proč takhle nenapsat článek o gigantických oviraptorosaurech? A tak je tu...

Oviraptorosauři byli skupinou dinosaurů, která existovala po zhruba 80 milionů let - od konce Jury před 145 miliony let až po konec Křídového období, kdy dinosauři (s výjimkou ptáků, samozřejmě) vyhynuli. Mnoho oviraptorosaurů byli malí až středně velcí bipední dinosauři, a většinou se jednalo o všežravce nebo masožravce. Typický byl pro ně většinou bezzubý zobák.

Několik oviraptorosaurů však dorůstalo gigantických velikostí, a řadili se mezi vůbec největší teropody žijící v určité době na určitém místě. Jako prvního můžu uvést Beibelonga, který byl popsán až v roce 2017. Tento údajně až 8 metrů dlouhý oviraptorosaur žil na území provincie Che-nan v Číně v pozdní Křídě, před 90 miliony let. Bylo nalezeno jen mládě, ale i díky němu si paleontologové mohou udělat obrázek o tom, jak velký byl dospělec. Ten tedy měřil 8 metrů na délku, 3,5 metru na výšku a mohl vážit klidně i 3 tuny, čímž se docela dosti dobře rovnal takovým masožravcům, jako byli Ceratosaurus nebo Allosaurus (ti pochopitelně žili mnohem dříve na severoamerickém kontinentu). Jeden oviraptorosaur byl ale zřejmě ještě větší...

Šlo o Gigantoraptora. Ten byl ironicky popsán deset let před popsáním Beibelonga, tedy roku 2007. Opět žil v Číně, avšak mnohem později - před 75 miliony let. Dosahoval délky až 8,6 metru, ale nebyl zřejmě tak těžký, jako Beibelong. Spíše vážil 1,5 až 2 tuny, i když odhady se různí.

Předtím, než se Gigantoraptor stal největším oviraptorosaurem, byl držitelem tohoto rekordu Citipati. Ten byl popsán v roce 2001 na základě fosilií nalezených v Mongolsku. Měřil až 2,7 metru.

Jen pro srovnání, slavný "zloděj vajec" Oviraptor (který vlastně nebyl tak úplně zlodějem vajec) měřil na délku 1,6 metru a vážil jen okolo dvaceti kilogramů, tedy tolik co pětileté dítě.

Zdroje obrázků:
1. https://pressfrom.info/us/news/science-and-technology/-47447-new-dinosaur-species-identified-from-china.html
2. http://dinosaurpictures.org/Gigantoraptor-pictures
3. https://www.youtube.com/watch?v=XsOVhPpcsoY
4. https://www.mediastorehouse.com/uig/drawings/dinosaurs/illustration-oviraptor-9568975.html

Lokiho (Medúsina) rohatá tvář

Loki. Prince of Asgard. Odinson. The rightful king of the Jotunheim. God of mischief.

Kdo by neměl rád Lokiho z pestrobarevného světa Marvelu? V komiksech (i ve starých norských mýtech vzniklých dříve, než byl první komiks kdy napsán) byl vždy genderfluid a nosil svou slavnou přilbu se zatočenými rohy. Ve filmech z franšízy Marvel Cinematic Universe ho naprosto skvěle stvárnil úžasný britský herec Tom Hiddleston. A ano, Loki je i mou oblíbenou postavu. Řekněte mi, je snad někdo, kdo s ním necítí? Hrdý, možná trochu pyšný, zlomený, toužící po pomstě, toužící vládnout... Podobně jako Magneto patří k nejlepším antihrdinům; nepochopená postava, kterou někteří hrdinové vidí jako "zločince", čímž však opravdu není.

Loki je prostě úžasný. Každý to ví. Včetně paleontologů. Už v roce 2010, rok předtím, než si Tom Hiddleston poprvé zahrál Lokiho po boku Chrise Hemswortha ve filmu Thor režírovaném Kennethem Branaghem (shakespearovským hercem, který mimochodem v originále vyprávěl seriál BBC Putování s dinosaury), popsali paleontologové Michael J. Ryan, Anthony P. Russell a Scott Hartman dinosaura, jehož se rozhodli pojmenovat právě po Lokim.

Pravdou však je, že trojice paleontologů myslela spíše na staré mýty, když zvíře pojmenovala. Ceratopsidní dinosaurus Medusaceratops lokii byl pojmenován po Medúse z řeckých mýtů a po Lokim - konkrétněji po Lokim ze starých norských mýtů. Ovšem kdo ví, třeba někdo z této trojice náhodou narazil na novinovém stánku či v knihkupectví na slavný komiks Loki z roku 2004, vydaný nakladatelstvím Marvel Comics.

Loki vždycky dělal potíže. A stejně tak tento dinosaurus dělal potíže vědcům, jež se ho snažili popsat. Po celá léta měli tolik taxonomických nejasností. Fosilie Medusaceratopse byly nalezeny v Hill County v americké Montaně už v roce 1993. Objevitelé těchto zkamenělin však identifikovali ostatky jako Styracosaurus albertensis; zkrátka si mysleli, že patřily proslulému styrakosaurovi. V první polovině minulého desetiletí byl pak Medusaceratops zaměňován s Albertaceratopsem. Až v roce 2010 se konečně přišlo na to, že to byl samostatný rod.

Aby nikdo nikdy nezapomněl na všechen ten zmatek, rozhodla se trojice paleontologů "Medúsina rohatého ještěra" pojmenovat po Lokim - ve formě druhového jména.

Je ovšem přesto zajímavé, že rohatý dinosaurus nese jméno po bohu klamu. Jeho helma se zatočenými rohy již byla zmíněna výše.

Medusaceratops lokii žil ve svrchní křídě stupně kampán před 77,5 miliony let. Jako zástupce podčeledi Centrosaurinae patřil do blízkého příbuzenstva rodů Xenoceratops, Monoclonius, Centrosaurus nebo Albertaceratops. Vzhledem k tomu, že vše, co se z Medusaceratopse našlo, jsou dva fragmenty týlního štítu a několik dalších ostatků, nelze s jistotou určit jeho velikost. Lze však odhadovat, že měřil přibližně 6 metrů na délku a jeho hmotnost se pohybovala okolo dvou tun.

Samozřejmě šlo o kvadrupedního býložravce spásajícího nízko rostoucí vegetaci, kterou ukusoval svým zobákem. Byl to docela neškodný vegetarián, nebyl-li překvapen predátorem. Na obranu měl pár poměrně krátkých nadočnicových rohů. Keratinový nástavec na nich však mohl být mnohem delší. V případě nutnosti mohl tyto ostré rohy jednoduše zabodnout do břicha svého nepřítele, byl-li jím nějaký tyrannosaurid, kupříkladu Albertosaurus, který žil ve stejné době na stejném místě.

Před 77,5 miliony let spolu kanadská provincie Alberta a americký stát Montana rozhodně sousedily, ostatně jako dnes. Rozdělení Severní Ameriky na tři samostatné ostrovy od sebe tyto dvě lokace nijak neoddělovalo. Společně se nacházely na západním ostrovním kontinentu Laramidie. Byla k nim připojena také Aljaška a vůbec celý americký západ. V této době se dinosaurům ještě stále skvěle dařilo. Rohatí dinosauři byli hojně rozšířeni, o čemž koneckonců svědčí jejich značná druhová rozmanitost, která je pro tuto část období křídy charakteristická.

Někoho by možná mohlo napadnout, proč jsem se v tomto článku také více nezmínil o části jména tohoto ceratopsida, jež odkazuje na Medúsu. Hned tak učiním. Bear in mind, the cause of it was simply being a Loki fangirl.

Rohy umístěné na týlním kanýru se trochu zaoblují směrem dolů, malinko jako hadi na hlavě Medúsy, smrtelné příšery z trojice Gorgon v řecké mytologii.

I když název tohoto dinosaura odkazuje spíše na mytologii než na moderní příběhy, stále si říkám, že by přece jen mohl být tím prvním pravým marveláckým dinosaurem. Podle Saurona z Pána prstenů byl již pojmenován teropod Sauroniops, druhové jméno pachycefalosaurida Dracorex hogwartsia zase odkazuje na Školu čar a kouzel v Bradavicích ze světa Harryho Pottera. Tak proč nepojmenovat nějakého toho pravěkého tvora i podle postavy z Marvelova vesmíru? Příště by někdo mohl nový druh inteligentního dromaeosauridního dinosaura pojmenovat "Deinoraptor tonystarkii" nebo nějakému velmi silnému dinosaurovi by mohlo být dáno jméno "Tyrannoraptor caroldanversii"... Teď bych chtěl článek zakončit slovy "Make Mine Marvel", ale cítím, že se to sem nehodí.

Just a geek.

Zdroje:
1. https://giphy.com/explore/loki
2. https://fsmedia.imgix.net/d8/ac/f7/55/abde/41ee/b43e/dc326366c3bf/loki-goes-into-battle-in-thor-ragnarok.jpeg?rect=266%2C51%2C1196%2C597&auto=format%2Ccompress&dpr=2&w=650
3. https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/87/Medusaceratops_NT.jpg
4. https://img2.cgtrader.com/items/896019/bb2688a5ea/medusaceratops-jurassic-dinosaur-3d-model-low-poly-animated-rigged-obj-fbx-blend.jpg

Toxicofera - Vyskytuje se jed u více plazů, než se dříve předpokládalo?

Není žádným tajemstvím, že mou nejoblíbenější skupinou plazů jsou hadi. Připadají mi perfektní; dokáží svou kořist chytit bez nohou s drápy, dokáží ji zabít buďto jedovatým kousnutím, tedy uštknutím, nebo škrcením, případně ji mohou sežrat celou zaživa, anebo po jejím usmrcení... Dozvídáme se nové poznatky o jejich evoluci a o jejich původu. V souvislosti s tím si hned vzpomínám, jak jsem v roce 2015 napsal na Blogorgonopsid článek o objevu anglického jurského hada druhu Eophis woodi, který si stále drží titul nejstaršího zástupce kladu Ophidia, a jehož objev byl právě tehdy poprvé oznámen. O vývoji hadů a šupinatých plazů celkově toho stále víme docela málo... Ale ne tak málo jako před několika desítkami let.

Dnes jsem se znovu, abych řekl pravdu, po roce, díval na epizodu "Search for the Silent Fate" ("Hledání němé sudičky") ze seriálu "Austin Stevens: Snakemaster" (Austin Stevens: Pán hadů), který vyrobila společnost Tigress Productions pro Discovery/Animal Planet v roce 2005. Je to jedna z mých nejoblíbenějších epizod tohoto nestárnoucího akčního dokumentu, který se zabývá Austinovými cestami za vyfotografováním převážně vzácných, velkých či něčím jiným zajímavých plazů. Předmětem jeho zájmu v tomto dokumentu byl had nazvaný Lachesis muta, nebo též bushmaster - křovinář němý. Jeden z mých oblíbených chřestýšovitých hadů, největší zástupce této podčeledi zmijovitých, a zároveň největší zmijovitý na světě, též držící rekord největšího jedovatého hada západní polokoule. Mohl bych o něm napsat celý článek, ale neudělám to... Po zhlédnutí dokumentu jsem si něco málo četl o bushmasterovi na internetu, a tak jsem se postupně dostal zpět k článkům o chřestýšovitých, a pak o jedovatých hadech obecně. A narazil jsem na název Toxicofera. Rozhodl jsem se, že o tomto pojmu napíši na Blogorgonopsid Diaries, neboť mne velice zaujal. Vzpomínám si teď na vystoupení oblíbeného britského televizního průvodce přírodou Chrise Packhama v americké talk show The Tonight Show Starring Jimmy Fallon v roce 2015. Druhým zvířetem, které Chris Jimmymu ve studiu ukázal, byl pravděpodobně druhý největší ještěr naší planety, varan skvrnitý, a Chris se zmínil o jeho jedovatých slinách. A také o tom, že pravý jed má více druhů ještěrů, než se dříve odborníci domnívali. Mohla by to být pravda, a vzpomínka na Chrisův brilantní, poučný výstup mne také přiměl k napsání tohoto článku. Teď již dost úvodu, přejděme k samotnému tématu.

Toxicofera znamená v překladu z řečtiny "ti, kteří jsou vybaveni jedem". To ale neznamená, že by do tohoto kladu plazů, popsaného a představeného vědecké komunitě v roce 2005, patřili jen a pouze jedovatí plazi. Mají se do něj řadit i druhy nejedovaté, nicméně jedovatým druhům blízce příbuzné. Ne všichni odborníci tento klad uznávají, zvláště pro svou rozmanitost a zdánlivou nepříbuznost mezi některými jeho skupinami. Do kladu Toxicofera by mělo patřit 60 % všech současných druhů plazů; to je okolo 4600 jednotlivých specií. Byli do něj zařazeni všichni hadi, tedy podtřída Serpentes, infratřída Anguimorpha zahrnující aligátorovce, jedovaté korovce a varany, a infratřída Iguanomorpha, do které patří leguáni a jejich příbuzní (včetně anolisů), agamidi a chameleoni. Klad má tedy poněkud široké zastoupení.

Asi 600 druhů hadů na této planetě je doslova vyzbrojeno jedem, který v případě potřeby proteče jejich jedovými zuby umístěnými v přední části čelistí - těmito hady jsou zástupci čeledí korálovcovitých (Elapidae) a zmijovitých (Viperidae). Avšak řada druhů hadů, mezi nimiž jsou i někteří užovkovití (Colubridae) a Lamprophiidae (nemá český ekvivalent), je též vybavena jedem. Někteří, například zemězmijové z čeledi Lamprohiidae, mají docela silný jed, jiní, například bojgy (rod Boiga) mají zadní, plné (nikoliv duté) jedové zuby a síla jejich jedu se u jednotlivých druhů liší, jed nicméně obvykle nepředstavuje pro člověka nebezpečí.

Jde-li o ještěry, dlouho se předpokládalo, že jedinými jedovatými ještěry jsou korovci. Oba druhy žijí na severoamerickém kontinentu; jeden na západě Spojených států amerických, druhý v Mexiku. Jsou známi tím, že estivují (opak hibernace), tudíž u nich v nejteplejších měsících roku probíhá "letní spánek". Ve starší literatuře se s pojmem "jedovatý ještěr" setkáme pouze u korovců. Pak bylo v roce 2010 prokázáno, že i varan komodský (Varanus komodoensis), největší ještěr na světě, vyskytující se na několika malých ostrovech v Indonésii, včetně slavného ostrova Komodo, je také vybaven jedovými žlázami, a že kořist v podobě vodních buvolů nezabíjí bakterie z jeho tlamy, jak se dříve odborníci domnívali, ale skutečný a nefalšovaný jed. Postupně začalo vyplouvat na povrch, že i další druhy varanů jsou samozřejmě jedovaté. U některých snad jed pomáhá jen k rozložení tkání oběti předtím, než ji pozřou - jakási obdoba vnějšího trávení... A pak se začalo ukazovat, že k jedu mají blízko i sliny takových ještěrů, jakými jsou zástupci čeledi slepýšovitých (Anguidae), do které se neřadí jen naši evropští slepýši, "beznohé ještěrky", ale také američtí aligátorovci, kteří na rozdíl od slepýšů jsou končetinami vybaveni a někteří dokonce šplhají po stromech.

Jsou si všichni nějak příbuzní? Je jed nebo předpoklady k jeho tvorbě čímsi, co zdědili?

V minulosti se spekulovalo, že jed se u hadů objevil zhruba v období oligocénu, v době před zhruba 25 miliony let. Pozdější výzkumy ovšem prokázaly, že předpoklady k tvorbě jedu se objevují i u hadů nejedovatých, a evolučně starších. Kupříkladu u krajt, které by nikdo za jedovaté nepovažoval. Ovšem v krajtích slinách se objevuje jakýsi náznak toxinu - snad pozůstatek doby, kdy všichni hadi byli jedovatí? Nebo jen památka po společném předku všech hadů, jenž byl jedovatý? Podle některých výzkumníků byli jedovatí i předchůdci hadů a ještěrů, kterými jsou varani, a kteří mohou být s hady příbuzensky spřízněni. Jedovatí předci těchto skupin plazů žili před 200 miliony let.

Je zde však také možnost, že se jed u hadů, zvláště u těch skutečně "jedovatých" (tedy těch, jež jsou vybaveni předními jedovými zuby), objevil jako výsledek paralelní evoluce (při ní se určitý znak vyvine u nepříbuzných druhů; nejedná se však zřejmě o konvergentní evoluci).

Právě paralelní evoluce by vysvětlovala, proč někteří nejedovatí hadi ztratili schopnost produkovat jed, ale stále disponují pseudogeny, které mají předpoklad k vytváření jedu.

Jeden z největších odborníků na plazí jed, Bryan Grieg Fry, uvedl, že jeho tým během výzkumu izoloval ze slin asijské užovky druhu Coelognathus radiatus, se kterou se člověk může běžně setkat v obchodech s domácími mazlíčky, látku, která se až podivuhodně ve své struktuře podobá neurotoxinu kober. Dokonce se mu blíží svou silou. To však neznamená, že je tato užovka nebezpečná. Nicméně už v roce 2003 byly vydány výsledky studie, která dokázala výskyt jedu u hadů, jež dříve vůbec nebyli považováni za jedovaté.

To samé se týká i ještěrů. Slavná agama vousatá z východní Austrálie, další oblíbený domácí mazlíček, by též mohla být považována za jedovatou. Jednoduše se dá uvést, že její sliny mají k jedu docela dosti blízko.

Všechny již vyjmenované skupiny šupinatých plazů (Squamata) by tedy mohly tvořit tento klad, Toxicofera. Ne každý však s touto myšlenkou souhlasí. Podle některých toxikologů či biologů je nazvání všech těchto plazů jedovatými velice zavádějící. Jed slouží hadům či jedovatým ještěrům například k zabití kořisti (v případě pravých jedovatých hadů je to přece primární důvod, proč jed mají, a maximálně sekundárně jej užijí v sebeobraně). Avšak například vyobrazená agama vousatá jed k zabíjení kořisti vůbec nepotřebuje, a obecně řečeno, pravým jedem ani není vybavena. Má tedy smysl udělat ze všech těchto šupinatých plazů jednu velkou hroudu a nazval ji Toxicofera?

Myslím si, že přinejmenším otázka vzniku jedu u šupinatých je velice fascinující, a hypotéza, že všichni tito plazi sdílejí společného předka, který byl jedovatý, je velice zajímavá a nutí k zamyšlení.

Zdroje obrázků:
1. https://snake-facts.weebly.com/bushmaster.html
2. https://www.quora.com/Is-a-lizard%E2%80%99s-saliva-poisonous-to-humans
3. http://liveitoutloud.com/post/2014/05/12/The-hiss-of-the-gila-monster-and-the-rattle-of-the-snake.aspx
4. https://en.wikipedia.org/wiki/Eastern_bearded_dragon#/media/File:Eastern_Bearded_Dragon_defence.JPG

Mihule mořská ve Velkých jezerech

Včera večer jsem si četl knížku "Nigel Marven's Animal Vampires", kterou jsem dostal k Vánocům. Rozhodně ji mohu doporučit - má 96 stránek a přečte se velmi rychle. Nigel je dobrý vypravěč a rozhodně dokáže uvést zajímavé informace. Také můžu doporučit dokument "Bloodsuckers" (též "The Vampire Hunter with Nigel Marven") z roku 2000, jehož doplňkem je právě tato kniha... Při čtení mne velmi zaujala část o mořských mihulích. A jak ukazuje i jmenovaný dokument, mořská mihule se kromě severního a západního Atlantského oceánu vyskytuje i ve Velkých jezerech (Hořejší, Huronské, Michiganské, Erijské a Ontarijské), jež tvoří přirozenou hranici USA s Kanadou.

Jak se mořská mihule, která původně žila v Atlantiku, rozšířila do největších amerických jezer, jež obsahují 20 % vší sladké vody na povrchu Země?

Mihule mořská, v dospělosti dorůstající až 120 centimetrů a vážící i 2,3 kilogramy, se samozřejmě do Velkých jezer nedostala sama. S pomocí člověka, ale bez jeho záměru, se do Velkých jezer dostala až v 80. letech 19. století. Z oceánu se do jezer rozšířila člověkem vytvořenými kanály. Zprvu měly mihule mořské cestu volnou pouze do Ontarijského jezera. Osídlit ostatní jim bránily mocné Niagarské vodopády. Jenže pak roku 1919 došlo ke zdokonalení kanálu Welland. Cesta do ostatních jezer už byla možná. A mihule této příležitosti využily. Ve 30. letech už žily ve všech pěti Velkých jezerech a začaly výrazně decimovat stavy zdejších původních rybích druhů. Všichni ti pstruzi a další ryby, tak důležité pro zdejší ekonomiku, byly náhle zabíjeny mihulemi. Jejich populace doslova explodovala; ve 40. letech už byla Velká jezera domovem přinejmenším milionu mihulí.

Před invazí mihulí bylo z jezer vyloveno 33 000 000 kilogramů pstruhů. Poté, co byla jezera obydlena nevítaným krev sajícím návštěvníkem, snížil se jejich počet na pouhých 66 000 kilogramů. Lovit ryby ve Velkých jezerech se přestalo vyplácet. V době, kdy v jezerech žilo nejvíce mihulí, bylo alespoň 85 % ryb, které nebyly mihulemi zabity, nějak poznamenány jejich útokem. Stovky tisíc lidí přišly o práci...

Mihule mořská je parazitem živícím se sáním krve. Živí se převážně krví ryb. Životním stylem se podobají lososům; vylíhnou se v řece, kde žijí 3 až 17 let a s pomocí štětin v tlamě pouze filtrují vodu. Až když dosáhnou dospělosti, stávají se z nich "rybí vampíři". Toto stádium života trvá jen 12 až 20 měsíců. V moři se obvykle živí krví ryb a paryb velikosti větších žraloků a jen málokdy je zabíjejí. Poté, co se nasají krve, svého hostitele jednoduše opustí. Ve Velkých jezerech však nežijí žádné velké ryby, které by parazitické útoky mihulí přečkaly. Proto většina ryb jimi postižených umírá.

V boji proti invazivním mihulím byly nasazeny prostředky jako sterilizace samců, jed lampricid TFM, který zabíjí pouze mihule, nikoliv však další vodní obyvatele jezer, nebo sběr ammocoet, tedy nedospělých mihulí, a jejich následné zabíjení. V posledních desetiletích se s pomocí těchto a dalších prostředků podařilo dosti zredukovat počty mihulí ve Velkých jezer.

Na původní ekosystém měli tito "rybí vampíři" negativní dopad. Živočišným druhem jsou však velmi zajímavým; ve své původní oceánské domovině se potápějí do hloubky i 4000 metrů a dokáží žít ve vodě o teplotě mezi 1°C až 20°C, což z nich činí poměrně přizpůsobivé tvory. Mají jen jednu velkou černou nozdru. Nemají čelisti, ale uvnitř kruhovité tlamy, kterou se přisávají na své hostitele, mají prstence ostrých zubů. Mihule žijí na naší planetě už alespoň 340 milionů let, i když fosilie raných zástupců řádu Petromyzontiformes se objevily ve fosilním záznamu už v pozdním Devonu, asi před 360 miliony let. Na Zemi žije v současnosti 38 druhů mihulí, z nichž 18, včetně mihule mořské, jsou masožravé.

Zdroje obrázků:
1. https://www.hakaimagazine.com/news/sea-lamprey-love-that-new-baby-smell/
2. http://www.invadingspecies.com/sea-lamprey/

Úžasný chřestýšovec McGregorův z Batanských ostrovů

Dnes odpoledne jsem se podruhé díval na 1. epizodu seriálu Divoké Filipíny s Nigelem Marvenem (Wild Philippines with Nigel Marven), který byl natočen v roce 2017. Poprvé jsem ji mimochodem zhlédl o Velikonočních prázdninách minulý rok, kdy se seriál premiérově v češtině vysílal na kanálu Viasat Nature. Jednou z mých oblíbených scén je setkání s vůbec prvním zvířetem, které Nigel v dokumentu potká... A tak jsem se rozhodl, že o tomto nádherném tvorovi napíši článek.

V prvním segmentu dokumentu Nigel zavítá na Batanské ostrovy, konkrétně na ostrov Batan, který je 2. největším ostrovem tohoto souostroví rozkládajícího se v Jihočínském moři. Ostrovy jsou blíže Tchaj-wanu než Filipínám samotným, a prosluly překrásnou krajinou, která by se dala připodobnit k ošlehanému pobřeží anglického Cornwallu. Právě Batan je typovou lokací unikátního hada, se kterým se Nigel setkal v tunelu Dipnaysupuan, jenž byl vyhlouben ostrovany jakožto úkryt před Japonci, kteří souostroví okupovali za 2. světové války. Podobná místa vždy lákají nejen pavouky a hmyz, ale i herpetofaunu, zvláště ještěry a hady. A Nigelovi bylo navíc řečeno, že tunel obývá jeden velký chřestýšovec... Chcete-li scénu vidět, podívejte se na 1. díl Divokých Filipín, rozhodně doporučuji.

Tím hadem, o kterého jsem se hned začal zajímat, je nádherný Trimeresurus flavomaculatus mcgregori. Nemá oficiálně český ekvivalent, ale já mu budu říkat chřestýšovec McGregorův. Název chřestýšovec se platně užívá pro chřestýšovité z rodu Trimeresurus. Chřestýšovití (Crotalinae) byli vždy mou nejoblíbenější ze čtyř podčeledí zmijovitých (Viperidae), kteří jsou asi mou nejoblíbenější rodinou (či čeledí) hadů. Jsou to evolučně nejmladší hadi - anglický název "pit viper" neodkazuje na to, že by žili v jámách (pits), ale na jejich tepločivné jamky (heat-sensing pits). Na každé tváři mají jednu. Jsou to orgány, s jejichž pomocí vidí své okolí podobně, jako by měli na očích termovizi. Tepločivné jamky chřestýšovitých jsou mnohem vyvinutější než retní tepločivné jamky hroznýšovitých (Boidae) a krajtovitých (Pythonidae). 

Chřestýšovec McGregorův byl popsán herpetologem, rodákem z amerického Missouri, Edwardem Harrisonem Taylorem v roce 1919 právě na Batanu. Zatímco většina chřestýšovců rodu Trimeresurus je vybavena zelenými šupinami (odtud anglický název green tree pit vipers), chřestýšovci McGregorovi mohou být bílí nebo růžoví, i když nejčastěji bývají žlutí. Všechny ostatní filipínské druhy chřestýšovců jsou nicméně zelené. Mezi chřestýšovci rodu Trimeresurus žijícími v jiných částech jihovýchodní Asie se ale také vyskytují nezelené druhy; například druhy hnědé.

Jed tohoto druhu je poměrně toxický, ale jelikož nejde o agresivního hada, neznamená pro nikoho velké nebezpečí. Jako každý had zaútočí jen, pokud je k tomu vyprovokován. Pokud chřestýšovce nebo jakéhokoliv jiného jedovatého hada chytíte a budete si s ním nezodpovědně hrát, pak jistě čekejte jedovaté uštknutí a následný zápas o život v nemocnici.

IUCN bohužel nemá ke klasifikaci chřestýšovce McGregorova mezi ohroženými či zranitelnými druhy dostatek informací. Zdá se však, že jde o druh, který na tom nemusí být zrovna nejlépe. Není se čemu divit; je to endemit provincie Batanských ostrovů, nežije nikde jinde na Filipínách. Podle webu Reptile Database je tento druh hada dokonce jedním z 30 nejohroženějších druhů zmijovitých na Zemi (dle informací o počtech jednotlivých sledovaných druhů, získaných roku 2016). 

Odborníci si nejsou zcela jisti, zda je T. flavomaculatus mcgregori poddruhem druhu T. flavomaculatus (opět nemá český ekvivalent) nebo zda je dokonce samostatným druhem T. mcgregori. Víme však, že samice chřestýšovců McGregorových bývají mnohem větší než samci.

Zdroje obrázků:

1. Wild Philippines with Nigel Marven - Episode 1 - Luzon: The Volcanic North (The Northern Islands) - screenshot

2. https://en.wikipedia.org/wiki/Trimeresurus_mcgregori

3. https://www.flickr.com/photos/hghjim/2225539677