Doslova pár minut před psaním tohoto článku jsem se znovu, už asi podesáté, jen tak ze zájmu vrátil k 71. epizodě živých vysílání Self-Isolating Bird Club, prezentovaných Chrisem Packhamem a Megan McCubbin, s Iolem Williamsem coby hostem. A náhle mne napadlo, o čem bych chtěl ke konci roku 2020 napsat na Blogorgonopsid Diaries. Iolo totiž zmínil svůj názor na to, proč je vydra říční, které se několik minut epizody věnovalo, v určitých částech svého areálu denní a v jiných zase noční. Námět na článek byl na světě, a já Vám ho nyní předkládám. Takže jak to říká titulek. Je vydra říční nočním tvorem kvůli pronásledování?
Vydra říční (Lutra lutra) je nejrozšířenějším druhem vydry (podčeleď Lutrinae) na naší planetě. Přirozeně se vyskytuje prakticky po celé Evropě, od severu po jih, v severozápadní Africe, v severní, střední a východní Asii, na jihu indického subkontinentu a na Srí Lance a také na indonéském ostrově Sumatra. Tento mnohými nadšenci do světa přírody obdivovaný druh lasicovité šelmy (Mustelidae) měří obvykle 57 až 95 centimetrů na délku, přičemž ocas mu na délce dává dalších 35 až 45 centimetrů, a váží průměrně 7 až 12 kilogramů. Vydra říční loví hlavně ryby, ve chladnější části svého areálu však v zimě požírá i hibernující obojživelníky a korýše, ale také ptáky nebo dokonce mláďata bobrů. Jsou to teritoriální zvířata, většinou se ale nesnášejí pouze se zvířaty opačného pohlaví, tudíž jedno území může být rozděleno mezi samce i samici. K páření dochází ve vodě. Ve vodě ale vydry také loví, což je koneckonců jasné. Testy prokázaly, že pod vodou zřejmě kořist zaznamenávají také pomocí čichu - dříve se předpokládalo, že k lovu užívají pouze zrakový a hmatový smysl.
Bohužel se v minulosti vydry netěšily takové lásce ze strany lidí, jakou jim dnes dopřávají ochránci přírody. Pronásledování těchto savců, ať už jakožto kompetitorů lidských rybářů nebo lov pro jejich srst, zanechaly ve vzhledu vydří populace znatelné jizvy. Japonský poddruh Lutra lutra whiteleyi vyhynul zřejmě na konci 70. let minulého století; v roce 1979 byl po desetiletích rychle se snižující populace viděn naposledy v Prefektuře Kóči na ostrově Šikoku. Od roku 2012 jej japonské ministerstvo životního prostředí klasifikuje jako vyhynulý druh. A ačkoliv byla v roce 2017 v Prefektuře Nagasaki na Kjúšú z dálky natočena jakási vydra, je velmi nepravděpodobné, že by šlo o zástupce tohoto unikátního poddruhu. V průběhu tisíciletí byly japonské vydry loveny pro svůj kožich, ve 20. století se však na vyhynutí poddruhu podepsalo zvláště znečištění řek, které je připravilo o kořist a donutilo je stěhovat se blíže k civilizaci, kde jejich lov neustával.
Lov vytlačil vydry také z většiny území Indie. Dnes jsou k nalezení pouze na severu země, v podhůří Himálaje, a pak na samém jihu poloostrova, přičemž se dále vyskytují také na Cejlonu a tudíž na území Srí Lanky. Jinak však byly vydry říční z jižní Asie prakticky vyhnány. Populace žijící v Jižní Koreji je klasifikována jako ohrožená. A co se evropských států týče, byla tato šelma zřejmě vyhubena i na území Švýcarska a Lichtenštejnska. Vydra říční je na Červeném seznamu IUCN od roku 2015 vedena jako téměř ohrožený druh, přičemž její počty stále klesají. V některých částech Evropy sice zažívá comeback, kupříkladu ve Spojeném království, kde se rozšířila zpět do Anglie po desetiletích izolace v severní části země, hlavně na Shetlandách nebo na skotském ostrově Mull. Nejstabilnější evropskou populací vyder se zase může pochlubit Irsko. V České republice je podle údajů z roku 2011 nejčastější příčinou smrti vyder buď střetnutí s dopravními prostředky nebo přímo pytláctví. A to i přesto, že je vydra říční v ČR chráněná, a její lov je tedy zakázán, stejně jako její prodej. Někteří rybáři stále nemají vydry rádi, a proto se jich pokoušejí zbavit. Stát jim ale jakékoliv ztráty na rybích úlovcích platí, zbavovat vydry životů tedy vůbec není nutné. Celkově v Evropě i v Asii dochází i nadále k fragmentaci přirozeného habitatu těchto elegantních vodních šelem. O populačním trendu vyder říčních na území Maroka je toho dosud známo jen velmi málo.
Vraťme se však k tomu pronásledování, pytláctví a zabíjení vyder. Může mít právě to souvislost s jejich noční aktivitou? Vezměme v potaz, že na Shetlandách, jež byly v minulosti, jak už bylo zmíněno výše, jedním z posledních skutečných útočišť vyder na území Spojeného království, jsou dodnes aktivní ve dne. Ano, výzkum H. Kruuka v 90. letech minulého století prokázal, že shetlandské vydry jsou zcela diurnální, a v noci spí. Přitom je však obecně známým faktem, že vydry jsou aktivní po setmění. Začínají být čilé za soumraku, a v noci jsou schopny urazit na zemi poměrně velké vzdálenosti, k jejichž překonání by se za dne vůbec neodvážily. Je však nutné si uvědomit, že ostatními aspekty svého života nespadají vydry úplně mezi typické nokturnální živočichy, zvláště pak tedy noční savce. Panuje dokonce názor, že pro ně během jejich vývoje zkrátka nikdy nebylo nutné, aby byly nočními živočichy. A denní aktivita shetlandských vyder to dokazuje. Populace, která byla jako jedna z mála v západní Evropě více či méně nedotčena, se neadaptovala k nočnímu stylu života, ale zůstala zcela diurnální. Byly tedy vydry dříve, než je člověk začal lovit a vytlačovat z jejich původní domoviny, v celém svém areálu rozšíření aktivní ve dne?
Na tuto otázku už jsme si vlastně stejně odpověděli. Aby přežily, adaptovaly se v průběhu několika málo tisíců nebo stovek let k noční aktivitě. Ve Velké Británii dnes příliš perzekuovány nejsou, a tak začínají být znovu aktivní za denního světla i v Anglii a ve Walesu. Tam přitom v období od 50. do 70. let minulého století vůbec nežily; vytlačilo je odtamtud znečištění řek způsobené organochlorinovými pesticidy, podobnými DDT, a polychlorovanými bifenyly. Po zákazu těchto látek se nakonec mezi lety 1994 až 2002 počet oblastí obývanými vydrami zvýšil o 55 %, jinými slovy vrátily se do své staré domoviny a mnohdy znovu osídlily lokace, jež obývaly v první polovině minulého století. Lov vyder byl v Anglii a ve Walesu úplně zakázán v roce 1979, ve Skotsku pak o tři roky později. I tak se ale dodnes ještě nevrátily na samý jih Anglie. Jejich zvyšující se denní aktivita v severní části země nebo i na území Walesu však jasně dokazuje, že se pomalu vracejí ke svému starému způsobu života.
Pravdou je, že s diurnálními vydrami říčními se jinak ještě častěji setkáme na pobřeží, třeba na atlantském pobřeží Francie nebo na již výše zmíněných Shetlandách a na březích skotské pevniny. Denní aktivita má co do činění s přílivem a odlivem. Vydry rády hledají potravu zvláště při odlivu. I tehdy se jim často vyplatí být aktivní za denního světla. To však neznamená, že se nesetkáme i s nočními pobřežními vydrami.
Pokud budou vydry nadále chráněny a budou čím dál méně pronásledovány ve všech oblastech svého výskytu, možná se začnou vracet k aktivitě za denního světla. Jen čas ale ukáže, zda jim to náš druh dovolí nebo zda i tak zůstanou nočními tvory, k čemuž jsme je zřejmě během stovek a stovek let dotlačili.
Zdroje obrázků:
