Český název šírotlamka pelikánovitá naprosto skvěle prozrazuje, čeho je tento živočich schopen. Pod spodní čelistí má výrazný vak, který dokáže rozevřít, a chytá do něj kořist. Když tak ve své hlubinné mořské domovině učiní, podobá se trochu pelikánovi. Dále je vybavena roztažitelným žaludkem. Tyto dvě adaptace ji umožňují pozřít potravu mnohem větší, než je ona sama. Právě v tom tkví její úspěch; najít si potravu v mořských hlubinách není zase tak jednoduché, jak se to může zdát. A šírotlamka zmaximalizovala své naděje na přežití tak, že se přizpůsobila na pozření potravy takřka jakékoliv velikosti - tedy téměř, protože si rozhodně netroufne na nějakého hlubbiného žraloka. Vždyť šírotlamka měří průměrně jen 75 centimetrů!
Typickou potravou pelikáního úhoře jsou různé druhy korýšů, hlavonožců a rybek. Sami jsou naopak kořistí dlouhonosů. Šírotlamky nejsou pouze lovci ze zálohy, jak se dlouho myslelo. Vědecké výzkumy provedené před několika lety prokázaly, že svou kořist také aktivně pronásledují.
Když šírotlamka polyká svou kořist, a doslova ji rve do své vakovité tlamy, voda z ní pomalu odchází skrze žábry. Pozoruhodné je, že spodní čelist se skutečně drží těla zvířete, jako by na něm byla jen zavěšena. Čelisti šírotlamky jsou vybaveny drobnými a ostrými zoubky, které si jednoduše s potravou poradí.
Kromě nepřirozeně velké hlavy, tvořící jednu čtvrtinu celkové délky, je na šírotlamce nápadný i dlouhý bičovitý ocas. Skutečně zajímavé je, že jedinci vynesení nad hladinu v rybářských sítích měli ocas několikrát zauzlovaný. Těžko říci, proč.
Na konci ocasu šírotlamky se nachází světélkující orgán, kterým k sobě zvíře láká svou kořist. V minulosti byli tito tvorové většinou pozorováni při lovu kořisti jen tehdy, když světélkovali ocasem a čekali na místě na svou kořist, proto se dlouho nevědělo, že jsou i aktivními lovci. Světlo, které orgán vydává, je růžové, případně červené barvy. Ve chvíli, kdy se ke konci ocasu přiblíží potenciální kořist, šírotlamka sebou mrskne, otočí se, a chytí ji do svých čelistí. Dalším zvláštním znakem pelikáního úhoře je nezvykle stavěná postranní čára, pravděpodobně trochu citlivější než u většiny ostatních ryb.
Oči šírotlamky jsou malé, zakrnělé, neboť žije ve velkých hloubkách, kam nedopadá denní světlo. Nepotřebuje dobře vidět. Přinejmenším od 70. let byly šírotlamky vždy považovány za hlubinné živočichy (žijí v hloubce 1 až dokonce 7 kilometrů pod hladinou), v posledních letech však narůstají počty případů, kdy jsou jich spousty vylovovány v rybářských sítích blíže mořské hladině. Dochází k tomu hlavně v Atlantském oceánu (ač šírotlamky žijí v teplých mořích a oceánech po celé planetě). Tito odchycení jedinci jsou výtečným zdrojem informací o druhu, který se jinak kvůli svému přizpůsobení na hloubku těžce studuje.
V období dospívání procházejí samci šírotlamek radikální změnou. Aby v temných hlubinách nalezli samice vydávající feromony, zvětší se jejich čichové ústrojí na úkor čelistí a zubů, jež jsou výsledkem této změny ponechány značně zdegenerované. Samice se příliš neliší od pohlavně nedospělých jedinců.
Zdroje obrázků:
Žádné komentáře:
Okomentovat