Dnešní večer se zdál být obyčejný. Večeře šla na pánev, po zahřátí začala na oleji syčet a prskat, a já si s ní pohrával pomocí servírovací lžíce. Po chvíli mě to však přestalo bavit. Kdo chce celé minuty hledět do pánve a soustředit se jen a pouze na smažící se večeři? Naštěstí jsem měl po ruce svůj mobil, a ten zabránil tomu, abych se u sporáku unudil. Pokrytí wi-fi je u nás obstojné, aplikace YouTube na mobilu fungovala, a já nějakým způsobem přešel od sledování nového videa o žralocích na kanálu BBC Earth k letošnímu Winterwatch, na který jsem se díval před mnoha a mnoha měsíci (no, v zimě). A když jsem na začátku druhé epizody znovu spatřil fotografii pavouka požírajícího ještěrku, poslanou do týmu z BBC Natural History Unit jedním fanouškem pořadu, v hlavě mi svitlo. Začal se v ní odvíjet ďábelský plán, a to sice napsat po téměř měsíci nový článek na Blogorgonopsid Diaries, pojednávající o bezobratlých, kteří loví obratlovce! Možná mě někdy v budoucnu mohlo napadnout napsat takový článek i jiným způsobem. Již navždy však můj myšlenkový proces k němu vedoucí zůstane na tomto blogu popsán právě takto. Get over it!
Náš svět patří bezobratlým. Někteří mají jen 50 mikrometrů, jiní dorůstají délek desítek centimetrů, a v našich mořích žijí i tací, kteří měří 10 metrů. Tvoří 97 % všech živočichů, a bylo jich už popsáno bohatě přes jeden a půl milionu druhů. Pro srovnání, popsaných obratlovců je asi 60 000. Je jisté, že z pohledu počtu druhů zvířata s páteří rozhodně vládci Země nejsou. A proto by ani nemělo být překvapivé, že existuje tolik bezobratlých, jež se obratlovci živí. Pomiňme však zjevné příklady, jako klíšťata sající krev plazů, ptáků a také nás, savců, nebo pro některé možná ještě nechutnější (ač naprosto fascinující a pro milovníky bezobratlých jistě nádherné) pijavice. Hovoříme tu o aktivní predaci - o bezobratlých, kteří loví a požírají obratlovce, a to ne pouze ve vzácných případech. V roce 2020 napsal německý biolog Jose W. Valdez z German Centre for Intergrative Biodiversity Research rozsáhlé review pro vědecký dvouměsíčník Global Ecology and Biogeography, v němž shrnul některé z nejpodstatnějších, ale také nejvíce přehlížených predačních vztahů mezi lovci z řad živočichů bez páteře a kořistí z řad těch, co jsou páteří vybaveni. Shrnul asi 1300 zaznamenaných případů z 89 zemí, kdy bezobratlí z 6 tříd a 83 čeledí ulovili nějakého obratlovce. Možná není příliš překvapivé, že pachateli celé poloviny těchto zdánlivě neobvykle působících případů byli pavouci.
Každý zájemce o přírodu moc dobře ví, že největší pavouk na světě je Theraphosa blondi z Jižní Ameriky. Jeho český název je skutečně příznačný - sklípkan největší. V angličtině se mu říká goliath bird-eating spider (anebo také zkráceně goliath birdeater), a ačkoliv ptáky příliš často nepožírá (jeho anglické obecné jméno bylo vlastně inspirováno rytinou německé přírodovědkyně Marie Sibylly Merian z 18. století, na níž tento pavouk požíral kolibříka), rád si smlsne na celé řadě jiných obratlovců, od hlodavců přes žáby a ještěry až po hady. Konkrétně pavoučí chutí na obojživelníky se zabýval výzkum Marcela Menina a Domingose de Jesuse Rodriguese, jehož výsledky byly v roce 2005 publikovány v periodiku Phyllomedusa: Journal of Herpetology. U velkých zástupců čeledi Theraphosidae opravdu není predace obojživelníků zase tak vzácná, dokonce i tehdy, když je obojživelník větší než pavouk sám. Menin a Rodrigues ve své studii zmínili volně žijící exemplář T. blondi o délce asi 8,4 centimetru, který požíral 9 centimetrů dlouhou ropuchu obrovskou (Bufo marinus) v Reserva Florestal Adolpho Ducke v brazilském státě Amazonas.
Je také známo, že třeba jihoamerický Ancylometes rufus z čeledi Ctenidae loví ropuchy druhu Amazophrynella minuta, jež žijí od Venezuely až po Bolívii. V rámci svého výzkumu nalezli Menin a Rodrigues třícentimetrového pavouka tohoto druhu, který na pralesním podloží ulovil a následně sežral 2,2 centimetru dlouhou ropuchu. Příbuzný Ctenus villasboasi zase ve stejné rezervaci v několika dobře zdokumentovaných případech ukořistil dospělé i juvenilní samce a samice žáby Adenomera andreae z čeledi hvízdalkovitých (Leptodactylidae). V jednom případě dokonce 1,8 centimetru dlouhý pavouk ukořistil 2,1 centimetru dlouhého samce této žáby. Někteří pavouci se tedy nebojí zaútočit na kořist z řad obojživelných obratlovců, zvláště žab, třebaže je tato kořist velikostně větší. Ví se, že konkrétní amazonské pavoučí druhy z čeledí Pisauridae, Ctenidae, Theraphosidae, Lycosidae a Sparassidae loví dohromady přinejmenším 15 druhů žab ze čtyř čeledí. Ve vědecké literatuře však existují i zmínky o pavoucích lovících červory, beznohé obojživelníky trávící značnou část života pod zemí.
Netýká se to ovšem jen pavouků z Amazonie, a jejich obětí z řad obojživelníků, savců a velmi vzácně tedy i ptáků. Tento rok v červnu vyšla ve vědeckém časopisu American Journal of Arachnology velice zajímavá studie, založená na pozorování 319 případů, kdy pavouci ze všech kontinentů vyjma Antarktidy lovili hady. Většinou šlo samozřejmě o malé hadí druhy, nebo čerstvě vylíhlá mláďata. 80 % případů, jež výzkumníci Martin Nyffeler a J. Whitfield Gibbons v článku zmínili, bylo zaznamenáno ve Spojených státech amerických a v Austrálii, zbytek pak opravdu pocházel z různých dalších koutů světa. A zajímavost, kterou nyní lze díky jejich pečlivé práci prezentovat, by skutečně měla být napsána ve všech budoucích populárně naučných knížkách o pavoucích! Tihle osminozí predátoři jsou totiž schopni skolit hada desetkrát až třicetkrát většího, než jsou oni sami. Vědecký výzkum potvrdil, že T. blondi může ulovit křovináře (čeleď Viperidae, podčeleď Crotalinae) o délce 30 až 53 centimetrů a hmotnosti až 40 gramů (ona samotná váží asi 50 gramů). Některé velmi malé druhy se pak raději spokojí s šesticentimetrovými hádky, třeba s malými hrabavými slepany. Ovšem největší hady loví nefila chluponosá (Nephila pilipes) z východní a jihovýchodní Asie a Oceánie a nefila kyjonohá (Trichonephila clavipes) z amerického kontinentu, vyskytující se od USA po Argentinu.
Oba tyto druhy si staví obrovské sítě, které mají v průměru 50 až 150 centimetrů. Dle potvrzených případů v takových sítích skončili hadi o délce 40 až 100 centimetrů! Třeba v roce 2014 vyšel vědecký článek, v němž bylo zmíněno, že se v síti nefily chluponosé na Tchaj-wanu uchytil kikuchijský habu (Trimeresurus gracilis), vážící 60 gramů. Je ale důležité si uvědomit, že nefila, která do něj pak vpravila jed, zabila ho a následně vysála svou hadí polévku, nevážila víc než 7 gramů! Fotograf divoké přírody Ashwini Kumar Bhat zase kdysi vyfotografoval nefilu chluponosou, jež se na své síti vrhala na užovkovitého hada z rodu Dendrelaphis, který měřil 1 metr! Nefily jsou schopny podat skutečně úctyhodný lovecký i labužnický výkon. Tito beznozí šupinatí obratlovci jsou totiž opravdu mockrát větší, než ony samotné.
Říká se, že habu je had, který útočí i na stín. Možná jen kvůli nějakému výpadu po kolem prolétajícím netopýrovi se omylem dostal do tak zapeklité situace, jako na tomto obrázku z Tchaj-wanu? Kdo ví. Pavouci však hady loví rozhodně častěji, než si někteří lidé myslí. Průměrná délka jejich hadí kořisti se dle výše zmíněné studie rovná 26 centimetrům. V minulosti se také již zkoumalo, jaký dopad má envenomace proslulou černou vdovou (rod Latrodectus) na australské jedovaté hady z čeledi korálovcovitých (Elapidae). Stručně řečeno, jed černé vdovy je dokáže zabít celkem rychle. Před lety byla v americkém státě Georgia vyfotografována černá vdova druhu Latrodectus geometricus, rozšířená po celé planetě (pravděpodobně ovšem pocházející z Jižní Ameriky), jak pojídala užovku šarlatovou (Cemophora coccinea), kterou sama zabila svým jedovatým kousnutím a po vstříknutí trávicích enzymů do jejího těla část jeho obsahu vysála. Asi 30 % všech hadů, jež se stanou oběťmi pavouků, je vybaveno jedem, ale ten je před hbitými osminohými zabijáky jen málokdy uchrání. I pakobra východní (Pseudonaja textilis), jeden z nejjedovatějších hadů Austrálie a tedy i celé planety, se občas stává kořistí pavouků.
Ve většině zaznamenaných případů pavoučí predace šupinatých jsou však oběťmi ještěři. A asi polovina savců, které naši oblíbení osminozí kamarádi uloví, patří do řádu letounů. Pavouci ovšem nejsou jedinou skupinou bezobratlých, jejíž zástupci aktivně loví obratlovce. Pochopitelně zde musí být zmíněni jejich blízcí příbuzní z třídy Arachnida, a to štíři (Scorpiones). Podle Valdezova review až 10 % obratlovčí kořisti škorpiónů spadá opět mezi hady; štíři rádi loví háďata, často čerstvě vylíhnutá nebo narozená, protože ta jsou jejich neurotoxickým jedem zabita nejrychleji.
Význačnými lovci obratlovců jsou také někteří zástupci zdaleka nejpočetnější třídy bezobratlých - třídy hmyzu (Insecta). Opět to není tolik překvapivé, vždyť o tom, jakými zuřivými predátory jsou třeba larvy vážek, ví každé malé dítě, které někdy projevilo zájem o život v rybníku. Velmi oblíbení jsou také mohutnatkovití (Belostomatidae), jež patří do řádu Hemiptera. V angličtině se jim někdy říká toe-biters, tedy "kousači prstů na nohou". Jedná o sladkovodní hmyz, jehož největším zástupcem je dvanáct centimetrů dlouhý Lethocerus. Mohutnatky a jejich příbuzní z této čeledi jsou známy tím, že loví ryby i obojživelníky (a mimo obratlovce si pak rádi smlsnou třeba i na plžích a korýších). Ve vzácnějších případech ulovily mohutnatky také želvy; jejich mandibuly jsou skutečně masivní, a lehce proniknou krkem takového plaza, pokud jej tedy želva včas nezatáhne do krunýře.
Pro nás belostomatidi nepředstavují nějaké velké nebezpečí, ač třeba v Indii občas někoho v nějaké bažině či v řece nepříjemně kousnou do nohy. V některých částech Asie se však stávají potravou lidí, vlastně jsou v některých zemích dokonce považováni za pochoutku. Kromě mohutnatek a larv vážek, opět často lovících obojživelníky a ryby, musí být samozřejmě zmíněny i kudlanky. Různé druhy kudlanek jsou známy tím, že útočí na mladá ptáčata. Mohou je přepadnout už krátce poté, co se mladí ptáčci opeří - někdy loví i ty, kteří byli zrovna vyvedeni z hnízda. Takový nezkušený pták se totiž může snadněji dostat do cesty kudlance, proto tedy ze všech věkových kategorií ptáků spadá mezi potravu kudlanek nejvíce těch mladých. Známý se stal také případ, kdy Tom Vaughan z Nového Mexika vyfotografoval kudlanku, jež požírala kolibříka! Ulovila jej klasicky z ptačího krmítka, kam si kolibřík přiletěl pochutnat na cukrové vodě. Zakousla se mu do hlavy a pustila se do požírání jeho mozku. Jeho úžasnou fotografii pak použil Martin Nyfeller ve svém vědeckém článku zabývajícím se útoky kudlanek na ptáky, který vyšel v roce 2017 ve Wilson Journal of Ornithology. Je libo ptačí mozeček?
Ryby se zase často stávají kořistí nejen vodního hmyzu, ale také korýšů, zvláště pak rakovců (Malacostraca), a mezi nimi hlavně krabů (Brachyura). V roce 1982 třeba B. G. Stevensovi a jeho kolegům vyšel článek v žurnále Marine Biology, ve kterém se zabývali potravními zvyklosti kraba druhu Cancer magister, který žije na západním pobřeží Severní Ameriky, od Aljašky po Kalifornský poloostrov (Baja California v Mexiku). Zjistili, že v prvním roce života se tito krabi živili hlavně bezobratlými, od mlžů po garnáty rodu Crangon, ve druhém ruce pak začali požírat kromě garnátů i ryby, a ve třetím roce života se skoro úplně přeorientovali na ryby, ačkoliv si přece jen ještě občas na garnátech pochutnali. Lovit ryby pro ně bylo mnohdy výhodnější, neboť jim poskytovaly větší množství energie. Ostatně to dává smysl, krabi totiž byli ve třetím roce života docela dost velcí, a potřebovali energii z větší kořisti. Zároveň tak nedocházelo ke konkurenci s kraby stejného druhu, kteří byli mladší a stále ještě primárně lovili bezobratlé.
Scolopendra gigantea, největší druh stonožky na naší planetě, jenž se vyskytuje v severní části Jižní Ameriky a na karibských ostrovech včetně Hispanioly (a tedy v Dominikánské republice a na Haiti), je také dobře známá jako lovec obratlovců. Loví ještěry, hady o délce až 25 centimetrů, ptáky, žáby o délce až 9,5 centimetru, myši a ostatní hlodavce a v neposlední řadě také netopýry. Je dlouhá až 30 centimetrů, není tedy překvapivé, že takto velkou kořist dokáže uchopit, zabít a postupně sežrat. Ve venezuelských jeskyních loví netopýry tak, že na ně číhá na stropě, a jakmile netopýr proletí kolem, pokusí se jej chytit. V mnoha případech není úspěšná, ale když se jí podaří zaklesnout své forcipule do netopýřího těla, znamená to pro nebohého letouna konec. Má docela silný jed - moc se toho o něm neví, ale je dost silný na to, aby zabil člověka. Ani Batman, který zpravidla vždycky vítězí, by se touhle netopýrožravou stonožkou nechtěl nechat chytit.
Kromě S. gigantea se netopýry živí také příbuzný druh S. viridicornis. Pro přesnost by však mělo být uvedeno, že do roku 2012, kdy byl tento údaj uveden ve vědeckém článku Any Caroliny Srbek-Araujo, byla konzumace netopýra touto stonožkou pozorována jen dvakrát.
Žáby se podle Valdeze stávají nejčastější obratlovčí kořistí predátorů s vnější kostrou. Ze všech případů, jež pro své review z nalezených vědeckých prací nashromáždil, byla ve 40 procentech kořistí žába. Tito bezocasí obojživelníci jsou ostatně také nejčastější obratlovčí kořistí masožravých rostlin. Dá se to brát i jako takový suchý biologický vtípek, ale je dost pravdy na tom, že "prakticky cokoliv si rádo smlsne na žábě". Karnivorní bezobratlí nemají většinou s jejich zabitím problém; žáby mají měkkou kůži, a tou mohou snadno projet pavoučí chelicery nebo mandibuly vodního hmyzu. Akvatičtí bezobratlí často loví také pulce a čerstvé metamorfy.
Pro mnohé bezobratlé jsou obratlovci výhodnou kořistí. Živočichové s vnitřní kostrou sice dominují ekosystémům naší planety, to ovšem neznamená, že by každý z nich byl v úplném bezpečí před lovci, jež mají pouze vnější kostru. V mořích vysoce inteligentní chobotnice loví ryby, na souši se ptáci stávají kořistí kudlanek a hadi nešťastně končí v pavoučích sítích. Snad to působí jako připomínka dob, kdy naši dávní předkové s šupinatou kůží podléhali v karbonských pralesích obřím pavoukům a štírům. Doba nebezpečí pro obratlovce ze strany bezobratlých ale ve skutečnosti nikdy neskončila.
6. https://www.nationalgeographic.com/animals/article/mantis-hummingbirds-predation-photograph-animals
Zdroje informací:
