V neděli devětadvacátého srpna jsem od 21:30 do 22:00 středoevropského času sledoval online stream stanice BBC Two, kde se vysílala první z šesti epizod nového seriálu Chris and Meg's Wild Summer, provázeného Chrisem Packhamem a Megan McCubbin. Psal jsem o něm již minulý týden ve středu na svém hlavním blogu. Od chvíle, kdy jsem se o něm dozvěděl prostřednictvím Chrisova twitterového účtu - možná tak před dvěma týdny - chtěl jsem ho vidět. A opravdu to stálo za to! Už nikdy nebudu vnímat polehávání na pláži stejně. Thanks Chris! Byl to skvělý pořad, a velmi mě v něm zaujaly "top facts", které si nevlastní otec a dcera vyměnili při navštívení papuchalků na welšském ostrově Skokholm. Zase jsem se naučil něco nového - Chris se totiž rozpovídal o jednom podivuhodném psím plemenu. Co to mělo do činění s papuchalky? To se brzy dozvíte. Pokud se zajímáte o psy, tak to pro Vás určitě není žádná novinka. Já ale žiju spíše ve světě dinosaurů, hadů, ještěrů, ptáků a pavoukovců, takže to pro mě novinka je - a proto je tu tento článek!
Po více 400 let se na norském pobřeží používal k lovu zavalitých alkovitých - se zobákem v jednu část roku pestře zbarveným - norský lundehund. Řadí se mezi špice a primitivní plemena, jež zahrnují některé severské druhy, včetně malamutů nebo lajek. Lundehund nese všechny charakteristické znaky špiců, neboť je malého vzrůstu, je lehce stavěný a také neobyčejně hbitý. Jakožto psí plemeno vyšlechtěné pro lov papuchalků pochopitelně musí být mrštný a hbitý, a musí se být schopen vsoukat prakticky kamkoliv, i do malé díry v zemi, poněvadž tito ptáci hnízdí v dutinách v půdě, které si sami vyhrabali. Dnes je norský lundehund vzácným plemenem, a pokud jej někdo chová, tak jako společníka, nikoliv jako lovce papuchalků. Okolo roku 1900 žila většina lundehundů ve vesnici Måstad na jihu izolovaného norského ostrova Værøya. Tam se za 2. světové války rozšířila psinka a psy tohoto unikátního plemene takřka vybila. Na zbytky populace, včetně potomků těch málo lundehundů, kteří přežili, zaútočila stejná nemoc ještě jednou v roce 1963. Přežilo jen šest zvířat, přičemž jediný z nich pocházel z ostrova; dalších pět bylo z městečka Hamar na pevnině. Okolo roku 2010 však těchto psů žilo už okolo 1400, do Česka byl první lundehund dovezen v roce 2003 - ovšem ze Spojených států amerických.
Co tedy činí toto psí plemeno tak zvláštním? Jak už napovídá titulek tohoto článku, je norský lundehund mezi psy skutečným unikátem díky jednomu konkrétnímu znaku. Všichni zástupci tohoto plemena jsou totiž polydaktylové - toto je jediný pes s šesti prsty na každé končetině. S polydaktylií se můžeme setkat u všech různých živočichů, jež jsou vybaveni prsty, ovšem mezi psovitými šelmami zkrátka není druh ani populace některého druhu, jejíž zástupci by všichni měli šest prstů. Důvod, proč je tímto neobvyklým znakem vybaven norský lundehund, opět souvisí s jeho původním účelem. Jakožto lovec papuchalků potřeboval při lezení po strmých útesech na norském pobřeží speciální oporu, a tou se v průběhu šlechtění stal šestý prst, dodávající zvířeti rovnováhu na nebezpečných místech.
Všechny prsty norského lundehunda jsou plně vyvinuté, skloubené a osvalené. Čas od času se může narodit štěně, které má méně než šest prstů, to však není norma - plemeno je skutečně vedeno jako šestiprsté, a menší počet prstů je genetickou odchylkou, která by neměla nastávat příliš často. To samozřejmě neznamená, že by lundehundi s menším počtem prstů byli nějak znevýhodnění - papuchalky už neloví, a s pěti prsty při chůzi a běhání po zahradě a lesích úplně vystačí. U většiny lundehundů, kteří skutečně mají všech šest prstů, směřují čtyři dopředu a dva dovnitř, tak jako palec na lidské ruce. Klouby spojující prsty jednoduše řečeno se zbytkem končetiny jsou velmi flexibilní.
U člověkem vyšlechtěných zvířecích plemen se polydaktylie vyskytuje velmi často také u kura domácího - konkrétně v případě hudánek (pocházejících z města Houdan poblíž Paříže), dorkinek (pojmenovaných po anglickém Dorkingu, ale vyšlechtěných ve starověku někde na území Římské říše) a hedvábniček (silkies).
Přítomnost šesti prstů však není jediným výjimečným znakem norského lundehunda. Tito psi mají také neobyčejně pružný krk, a dokáží téměř úplně zaklonit hlavu na úrovni se svou páteří. S podobnou krční ohebností se setkáme ještě u pralesních (novoguinejských), bornejských a australských dingů. Díky volnějším vazům v ramenních kloubech jsou navíc lundehundi schopní rozpažit přední končetiny - v horizontálním úhlu s tělem až na 90°. Zatímco velká ohebnost krku je spjata s lovem papuchalků v jejich hnízdních norách (umožňovala psům popadnout ptáka v případě, že se prosoukal prostorem u jeho hlavy a zamířil ven z nory), roztažitost končetin souvisí tak jako polydaktylie s lezením po útesech (pes se díky ohebnějším předním končetinám mohl při případném pádu lépe zachytit nějaké skalní římsy).
Poslední anatomická zvláštnost norského lundehunda se týká jeho uší. Pes v nich dokáže vlastní vůlí při stažení uzavřít zvukovody. Umožňuje to lehce stažitelná chrupavka v ušním boltci. Opět je to adaptace na lov papuchalků v hnízdních norách - psi totiž museli často do úzkých nor pronikat tak, že tlačili hlavu vpřed našikmo, případně do nich vnikali plazíce se po boku. Do uší by se jim mohla zezdola i seshora dostat voda, hlína nebo bahno. Jednoduché uzavření zvukovodu je této nepříjemnosti a možného nebezpečí poškození sluchu zbavilo.
Pro lov papuchalků bývalo toto plemeno naprosto ideální. Není to totiž žádný obr - lundehundi bývají vysocí 30 až 40 centimetrů a váží 6 až 7 kilogramů. Název plemena pochopitelně také odkazuje na papuchalky; norské slovo "lunde" je totiž označením pro tohoto alkovitého (ostatně proto bychom mohli třeba anglický ostrov Lundy nazvat "ostrovem papuchalků"). Srst lundehundů je silná a drsná, opět dokonalá k lezení do hnízdních nor. U samců vytváří charakteristický límec na krku.
Jedná se o přizpůsobivého a přátelského psa. Problémem, se kterým se lundehundi potýkají, je ovšem gastroenteropatie, na kterou jsou náchylní. Mají genetickou predispozici k problémům se zažíváním, jež vedou ke ztrátě schopnosti absorbovat živiny z potravy. Říká se tomu Lundehund syndrome (lundehundský syndrom), a projevuje se častými a závažnými průjmy, zvracením, nezdravou ztrátou tělesné hmotnosti a edémem. Výzkumu lundehundského syndromu se v roce 2016 věnovala Julia Metzger z Institutu molekulární genetiky Maxe Plancka v Německu. Bohužel je však konkrétní příčina této nemoci dosud neznámá. Existují (nebo existovaly) hypotézy o tom, že by nemoc mohla spustit přítomnost nějakého parazita, viru či bakterie. Symptomy nemoci se zhoršují v obdobích jako je březost či estrus. Zjevně se nedá úplně vyléčit, a vrací se v obdobích zvýšeného stresu. Nakonec může u některých lundehundů vést k perforaci žaludku, k rakovině střeva nebo ke vzniku lymfomy. Takto postižení psi bohužel umírají.
Po anatomické stránce je tento pes unikátem, je to jediné plemeno s šesti prsty, dokáže zavřít zvukovody, rozpažit přední končetiny a ohnout hlavu úplně dozadu. Bylo vyšlechtěno, aby zabíjelo papuchalky, pak téměř vyhynulo, ale nakonec se díky pečlivému šlechtění zachovalo. Norský lundehund je skutečně velice zajímavým plemenem, hned v několika ohledech výjimečným.
Zdroj obrázků:
