Evoluce rosomáků

Rosomáci patří mezi mé nejoblíbenější savce. Právem si zasluhují pověst potenciálně nejzuřivějších savčích predátorů, a spolu s medojedy patří mezi skutečnou elitu prudkosti a divokosti mezi lasicoviými (Mustelidae). Vyprávějí se příběhy o tom, že jediný rosomák se pustil do bitky se smečkou vlků nebo dokonce s medvědem, a na jídelníček této šelmy se řadí i poměrně velcí kopytníci jako losi, karibu, bizoni a wapiti. Při střetnutí s větším zvířetem se rosomáci chovají nebojácně, a rvou se bez milosti zuby i drápy - i když je to téměř stojí život. Není divu, že právě podle rosomáka byla pojmenována jedna z nejlepších (ano, uznávám, že jsem zaujatý) komiksových postav vůbec. Anglický název pro rosomáka je totiž wolverine, a Wolverina znají všichni, i ti, kteří nikdy nečetli komiksy s X-Meny nebo neviděli animované seriály a filmy. Wolverine je jedna z nejpopulárnějších postav z Marvelova vesmíru. Tenhle mutant s adamantiovými drápy a kostrou, schopný přežít skoro cokoliv, se v komiksech objevuje už od roku 1974, a za tu dobu se, přestože s výškou 160 centimetrů nepatří mezi nejvyšší hrdiny, zuřivě rval už s mnoha darebáky. Svou popularitu si rozhodně zaslouží, a já jsem moc rád, že jsem s ním vyrostl. Poněkud zvláštní ovšem je, že předtím, než byl oficiálně pojmenován, zvažoval kreativní tým zodpovědný za jeho vytvoření (Len Wein, John Romita a Roy Thomas), zda jej nepojmenovat Badger, tedy "jezevec".

Ale o Wolverinovi Vám možná víc povím někdy jindy... Tento článek se týká evoluce rosomáků! Abych řekl pravdu, přímo jsem o vývoji druhu Gulo gulo mnoho nevěděl, a jak jsem před psaním tohoto článku zjistil, poznatků skutečně není mnoho! Přesto jsem se do toho ponořil, a zjistil mnoho zajímavých věcí. Evoluce lasicovitých je pro mě obecně velice zajímavým tématem, vždyť jsem před dvěma lety na Blogorgonopsidu dokonce psal sérii článků s názvem Pravěcí lasicovití!

Patrně první lasicovitou šelmou, která rosomáka připomínala, ale nebyla s ním nijak příliš blízce spřízněna, byl Megalictis. Byl to obr. Vážil až 60 kilogramů, což je třikrát až šestkrát víc, co současní rosomáci. Žil v období miocénu před zhruba 25 až 20,5 miliony let. Toto období (konkrétně mezi 25 až 18,5 miliony let) je mezi americkými paleontology neoficiálně nazýváno "cat gap". V Severní Americe totiž z té doby známe jen několik málo kosterních pozůstatků kočkovitých šelem. Zato byl však tento kontinent domovem velkého množství druhů psovitých šelem, ovšem lasicovitých bylo také mnoho, a některé z nich se řadily k vrcholovým predátorům. Pravdou zůstává, že Megalictis byl přinejmenším jednou z nejtěžších lasicovitých šelem, které kdy žily. Dokonce i taková Siamogale melilutra, obrovská pravěká vydra, jež žila na území čínské provincie Jün-nan před 6 miliony lety, vážila méně než Megalictis (a to konkrétně 45 až 50 kilogramů).

Megalictis byl stavbou těla současným rosomákům podobný. Byl to těžký predátor s krátkými končetinami. Podle paleontologů útočil na svou kořist ze zálohy, protože byl příliš těžký a pomalý, aby pronásledoval kořist na dlouhé vzdálenosti. Zajímavé je, že samci a samice se od sebe lišily velikostně. To je rozhodně fakt; vědci měli k dispozici 19 exemplářů, aby jej z nich vyčetli.

První lasicovití se objevují ve fosilním záznamu v eocénu. Vyvinuli se v holarktické oblasti, a jejich blízkými příbuznými byli zástupci čeledi Miacidae. Ta existovala od období raného paleocénu až po konec eocénního období. Přinejmenším v minulosti se odborníci domnívali, že lasicovití se mohli vyvinout právě z miacidů, ač to není jisté.

Vypadá to, že velice blízkým příbuzným našeho rosomáka byl rod Plesiogulo, který žil před 7 miliony let, v epoše pliocénu, v Africe a Eurasii, a odtamtud se pevninským mostem rozšířil do Severní Ameriky. Kdysi býval Plesiogulo považován za přímého předchůdce rosomáků, dnes jsou si však paleontologové jisti, že tomu tak nebylo. Tato malá hbitá šelma připomínala spíše kunu než rosomáka.

Druh Gulo gulo se ve fosilním záznamu objevuje na počátku pleistocénu, asi před 2,5 miliony let. Fosililizované kosti pleistocénních severoamerických rosomáků byly nalezeny v amerických státech Maryland a Pensylvánie, zkameněliny datující se do raného holocénu pak ve Wyomingu, Coloradu, Idahu a na Aljašce. Dnes samozřejmě většina severoamerických rosomáků obývá Aljašku a Kanadu. Zda se však tento druh vyvinul v Severní Americe, to není jisté. Vypadá to spíše tak, že rosomák započal svou existenci v Eurasii, a přes Beringii pak přešel do Severní Ameriky.

V minulosti byli severoameričtí a eurasijští rosomáci považováni za dva samostatné druhy, dnes jsou však klasifikováni jako dva poddruhy: G. g. luscus (Severní Amerika) a G. g. gulo (Eurasie).

Během posledních dob ledových se rosomáci rozšířili mnohem dál na jih, a spolu s mamuty a soby žili dokonce i na území České republiky. Avšak ústup ledovců na konci pleistocénu je donutil zdejší kraj opustit. Patrně nejjižnějším místem v celé Evropě, kde se dnes setkáme s divokými rosomáky, je Estonsko, a nutno podotknout, že se jedná jen o potulné jedince, kteří do země zavítají spíše náhodou. Rosomáci žijí v izolovaných severských lesích, v tajze, ve skandinávských státech (Norsko, Švédsko, Finsko), dále na Sibiři, a jak již bylo zmíněno výše, na Aljašce a v Kanadě.

Obrázky z:
1. https://en.wikipedia.org/wiki/Megalictis#/media/File:Megalictis.PNG
2. http://online.sfsu.edu/bholzman/courses/Fall00Projects/wolverine.html
3. https://www.mediastorehouse.com/nature-picture-library/sergey-gorshkov/wolverine-gulo-gulo-walking-snow-kamchatka-18248410.html