V současné době čtu knížku 100 Heartbeats: The Race to Save Earth's Most Endangered Species od amerického televizního průvodce přírodou a producenta dokumentárních pořadů Jeffa Corwina. Jedná se o doplněk dvoudílného dokumentu Future Earth: 100 Heartbeats, který stejně jako knížka samotná vyšel v roce 2009. Tuto nádhernou publikaci jsem dostal k Vánocům 2020, avšak začal jsem ji číst až osmadvacátého října tohoto roku, a samozřejmě mě hned velmi zaujala. Pokud jste ji už četli nebo jste viděli onen dokument, pak samozřejmě víte, o čem pojednává. Jeff v ní čtenáře seznamuje s nejohroženějšími živočichy na Zemi a s problémy, se kterými se potýkají - a to kvůli působení jednoho druhu, toho našeho. Mezi ohroženými zvířaty, která Jeff popisuje v první kapitole, The Race Against Extinction, jsou tuleni, kteří byli v době vydání knihy klasifikováni jako zástupci rodu Monachus. Dnes je to s jejich taxonomií trošičku jinak - to se dozvíte později. Za námět pro napsání tohoto článku však vděčím právě Jeffově knížce, a ačkoliv se od doby, kdy ji napsal, spousta věcí na této planetě ještě víc zhoršila, doporučuji Vám si ji přečíst.
V angličtině jsou známí jako "monk seals". Podle webu BioLib se zase celá jejich podčeleď označuje jako tuleni šedí. Těmito "mnišskými tuleni" jsou tři druhy, z nichž dva jsou na Červeném seznamu IUCN vedeny jako ohrožené a jeden z nich už lidský druh stačil vyhubit. Dříve byli všichni tři klasifikováni jako zástupci rodu Monachus, popsaného v roce 1822 skotským zoologem a geologem Johnem Flemingem. V roce 2014 se to změnilo, a dva druhy byly přeřazeny do tehdy nově zavedeného rodu Neomonachus, popsaného Grahamem J. Slaterem a Kristoferem M. Helgenem. Jejich výzkum ukázal, že rod Monachus byl v podstatě parafyletický, a dnes je taxonem monotypickým - zahrnuje jen prvního z "mnišských tuleňů", tuleně středomořského (Monachus monachus), popsaného již Johannem Hermanem již roku 1779 (ten ho popsal jako zástupce rodu Phoca). O všech třech druzích, které si v tomto článku představíme, však platí, že patří do tribu Monachini - a ten skutečně zahrnuje jen rody Monachus a Neomonachus. Dalším stupínkem v taxonomickém systému těchto zvířat je podčeleď Monachinae, jež je součástí čeledi Phocidae, a která zahrnuje celkem tři triby - kromě Monachini také Miroungini (sem patří pouze rod Mirounga, zahrnující dva druhy rypoušů) a Lobodontini (do něj spadají tuleň krabožravý, tuleň leopardí, tuleň Rossův a tuleň Wedellův; každý z nich patří do svého vlastního, monotypického rodu). Tři zástupci rodu Monachini, které si popíšeme, mají jedno společné - jsou to jediní bezuší tuleni na Zemi, kteří žijí v tropech.
Mají štíhlé tělo a jsou ve vodě velmi hbití. Jejich čenich je široký a plochý, nozdry jsou na něm postaveny poměrně vysoko. Na rozdíl od některých svých příbuzných nejsou tito tuleni schopní natáčet zadní ploutve pod tělo, a kromě toho (tak jako rypouši) každoročně shazují srst a vrchní vrstvu kůže. Jak již bylo zmíněno, nemají ušní boltce. U všech tří druhů se vyskytuje, příp. vyskytoval, pohlavní dimorfismus; samci jsou o něco větší než samice. Výjimku tvoří tuleň havajský (Neomonachus schauinslandi), kde jsou naopak samice větší než samci. Tribus Monachini zavedl v roce 1958 americký biolog Victor Blanchard Scheffer, autor publikace Seals, Sea Lions and Walruses: A Review of the Pinnepedia a pozitivně přijatých populárně naučných knížek o mořské biologii nesoucích názvy The Year of the Whale a The Year of the Seal.
Tuleň středomořský patří mezi nejznámější ohrožené ploutvonožce. V minulosti byl k nalezení po celém severozápadním pobřeží Afriky, v meditaránu a na březích Černého moře. Obýval Kanárské ostrovy, Madeiru, Ilhas Desertas, Porto Santo a dokonce i Azory. Nebylo výjimečné, že se některý z těchto tuleňů občas zatoulal až na pobřeží Gambie či ke Kapverdským ostrovům anebo k atlantským břehům Portugalska a Francie. Dnes přežívá pouze ve třech nebo čtyřech izolovaných populacích, a to na Madeiře, v Egejském moři a při březích poloostrova Ras Nouadhibou (španělsky Cabo Blanco), patřících Mauritánii a Západní Sahaře. V roce 2015 zbývalo pouhých 700 exemplářů, a mnozí se shodují v tom, že se tak jedná o nejvzácnějšího ploutvonožce na světě. Už od dob starých Římanů jeho vztah s lidmi nebyl jednoduchý. Na nešťastném osudu tohoto překrásného savce se podepsal komerční lov i znečištění jeho domovských vod. Mimoto byl dlouho zabíjen rybáři, kterým se zaplétal do sítí, a občas je i ničil - zvláště za to se mu tvrdě mstili. V Černém moři vyhynul v roce 1997.
Ve stejném roce zaútočila na populaci tuleňů středomořských v oblasti Cabo Blanco záhadná nemoc, a snížila její počty ze 310 na 70 až 130. Tamní politici bohužel nikdy nedali vědcům svolení nemocná zvířata zkoumat, a tak se ani nezjistilo, jaký virus (či snad bakterie) mohl být na vině. Na Sardinii byl poslední zástupce tohoto druhu spatřen v dubnu 2010. Na Pelagických ostrovech, mezi Maltou a Tunisem, byla celá populace těchto ploutvonožců zdecimována tamními rybáři. I tak má však tento ohrožený druh naději. V roce 2009 zbývalo jen nějakých 400 zvířat, dnes by jich mělo být minimálně o ty tři stovky více. Dle dat z roku 2016 přežívá 200 až 300 jedinců na území Řecka, asi stovka v Turecku, a zbytek žije na Madeiře, Ilhas Desertas a u poloostrova Ras Nouadhibou. Výzkumu těchto tvorů se věnuje Hellenic Society for the Study and Protection of the Monk Seal (zkráceně MOm), jejíž pracovníci tuleně středomořské dodnes monitorují. Ačkoliv Řecko do značné míry k ochraně těchto zvířat přispělo, například vytvořením National Marine Park of Alonissos Northern Sporades v Egejském moři, tuleni jsou na jeho území stále zabíjeni. 24. července tohoto roku MOm ohlásila, že byl na Kykládách zabit proslulý rehabilitovaný jedinec Kostis, který vyrostl v zajetí a byl vypuštěn do přírody. Byl jednou z hvězd pořadu BBC Blue Planet Live z roku 2019 - pojednával o něm předtočený segment vyprávěný Stevem Backshallem. Kostise ve druhé polovině letošního července někdo zastřelil, aniž by pro to měl dobrý důvod.
Protože počet tuleňů středomořských pomalu roste, změnil IUCN v roce 2015 jejich status z taxonu kriticky ohroženého na ohrožený. I to však pochopitelně znamená, že mu hrozí vyhynutí, a pokud se k němu budou lidé chovat tak, jako se zachovali ke Kostisovi, nebude se mu dobře dařit. Kromě výše zmíněných představuje velký problém pro tuleně středomořského také změna prostředí - do 20. století se tito ploutvonožci shromažďovali na otevřených plážích, kde nacházeli útočiště a jejich samice mohly rodit mláďata. Turismus a intenzivnější lov ryb v pobřežních vodách je z otevřených pláží vyhnaly, a tak se tento druh v současné době shromažďuje spíše v mořských jeskyních, mnohdy nepřístupných lidem. Tam se tuleni středomořští cítí v bezpečí. Bohužel však tyto jeskyně nemusí být stoprocentně bezpečné pro novorozená či kojená mláďata - jejich zatopování během mořských bouří zvyšuje mortalitu malých tuleňů.
Hlavní potravou těchto diurnálních savců se stávají měkkýši, zvláště pak chobotnice, a ryby, z nichž mají nejradši úhoře a další holobřiché. Je známo, že tuleni středomořští se v pobřežních vodách za potravou potápějí až do hloubky 250 metrů. Nejraději loví v otevřených vodách s nepříliš velkým počtem skalisek. Jsou to chytří lovci; při lovu nenechají zvolenou kořist jen tak uniknout, a když se náhodou chová pod kámen na dně, čumákem ho obrátí a ukryté zvíře následně chytí mezi zuby. V dospělosti dosahuje tuleň středomořský průměrné délky 240 centimetrů. Samci mohou vážit až 320 kilogramů, samice v průměru o dvacet kilo méně. Podle údajů na webu MOm se mohou dožít i pětačtyřiceti roků, průměrná délka života se však pohybuje mezi dvaceti až pětadvaceti. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku čtyř let, o samotném rozmnožování těchto zvířat se toho však ví jen velmi málo. Předpokládá se, že jsou polygynní; samci se páří s více samicemi, které si udržují v jakémsi harému ve svém teritoriu. S ostatními samci se mohou v době páření tvrdě rvát. K největšímu množství porodů dochází v době od září do listopadu. Podle dat nasbíraných Natalie Martin a publikovaných v roce 2021 přežívá jen 29 % mláďat narozených od ledna do září. Nenalezne-li samice včas bezpečné místo k porodu, mládě potratí.
Jediný žijící zástupce rodu Neomonachus, tuleň havajský, se od svého středomořského bratránka liší mj. tím, že má nozdry umístěné poněkud více vpředu. Menší samci měří až 210 centimetrů a váží 140 až 180 kilogramů, o něco větší samice jsou až 240 centimetrů dlouhé a dosahují hmotnosti od 180 do 270 kilogramů. Zatímco mláďata tuleňů středomořských po narození měří 80 centimetrů, novorozenci tuleně havajského měří až metr, a přitom váží 14 až 18 kilogramů. Jak druhové jméno tohoto živočicha nasvědčuje, je endemitem Havajských ostrovů. Vzhledem k tomu, že jeho nejbližším žijícím příbuzným je tuleň středomořský, a jemu ještě příbuznější druh byl endemitem Karibiku, domnívají se někteří odborníci, že se tuleň havajský vyvinul v Atlantiku. Do Tichého oceánu mohl připlavat v době před 11 až 4 miliony let; poté se panamská šíje uzavřela vlivem střetnutí obou Amerik, a Neomonachus schauinslandi zůstal uvězněn v Pacifiku. K Havajským ostrovům dorazil dlouho předtím, než je dobyli Polynéšané.
Kořistí tuleně havajského se stávají ryby, korýši a hlavonožci. Naopak on samotný je součástí jídelníčku žraloků tygřích, bílých i galapážských (poslední jmenovaný se vyskytuje i ve vodách u Havajských ostrovů a na mnoha jiných místech planety v tropech a subtropech; není to galapážský endemit, jeho druhové jméno je matoucí). Při loveckých výpravách se tento druh tuleně potápí do hloubky až 550 metrů, a dokáže zadržet dech na 20 minut. Průměrné ponory však trvají "jen" 6 minut, a zvířata při nich dosahují hloubky asi šedesáti metrů. Nalezenou kořist uchvacují překvapivě silnými čelistmi, vybavenými osmi páry zubů. Druhové jméno N. schauinslandi je poctou německému zoologovi Hugovi Schauinslandovi, jenž v letech 1896 až 1897 prováděl výzkum tichomořských živočichů. Je po něm pojmenován třeba také písečník rudoskvrnný (Parapercis schauinslandi), ryba z čeledi písečníkovitých (Pinguipedidae).
Také tuleň havajský je klasifikován jako ohrožený. Podle dat NOAA Fisheries zbývalo v roce 2017 nějakých 1400 jedinců, to rozhodně také není moc, přestože je jich asi dvakrát víc, než tuleňů středomořských. Přežívání těchto savců není už od nátury ničím lehkým; vysokou mortalitu juvenilních jedinců způsobuje hladovění a zaplétání do mořských trosek, třeba vyplavených větví. Ovšem mnohem větší nebezpečí pro ně představuje člověk - v 19. a 20. století byli tito tuleni hojně loveni, čímž se podstatně zmenšila jejich genetická diverzita - mají ji nejnižší ze všech 18 přežívajících druhů ploutvonožců. Zatímco ve století devatenáctém lovili tuleně havajské hlavně velrybáři, a zabíjeli je pro tuk, kůži a maso, ve století dvacátém se jejich největšími nepřáteli stali američtí vojáci - a to tedy hlavně za 2. světové války, když sídlili na jinak neobydleném ostrově Laysan. Dále má na tyto tuleně vliv toxoplazmóza, jež v roce 2001 zabila minimálně jedenáct zástupců druhu, a neméně nebezpečnými jsou pro tato zvířata také rybářské sítě, do nichž se mohou snadno zamotat a následně se v nich po desítkách minut pod vodou udusit. Ochraně tuleňů havajských se věnuje celá řada společností; NOAA vycvičila skupiny dobrovolníků k obraně slunících se či kojících tuleňů, a dala velké peníze do výzkumu populačních dynamik v rámci tohoto druhu. Aby se zvýšilo povědomí o nebezpečích, do nichž byl tuleň havajský uvržen, byl 11. června 2008 prohlášen Státním savcem Havaje.
Nápomocným bylo také vyhlášení Hawaiian Islands Reservation americkým prezidentem a zároveň velkým ochráncem přírody Theodorem Rooseveltem roku 1909, v posledním roce jeho mandátu. Na největším atolu Severozápadních (Leewardových) Havajských ostrovů začal také v roce 1984 projekt na ochranu podvyživených samic tuleňů havajských. Byly odchovávány v zajetí a v prvním roce života vypouštěny do divočiny na Oceánském ostrově (Kure Atoll). Projektů a programů na ochranu tohoto zvířete však vzniklo více. Na závěr ještě uveďme, že se má za to, že agresivita samců tohoto druhu dlouhodobě stoupá kvůli chemickému znečištění vod, které obývají.
Posledním "mnišským tuleněm" z tribu Monachini je tuleň karibský (Neomonachus tropicalis). Ten byl naposledy zahlédnut na částečně zaplaveném útesu Serranilla Bank, 350 kilometrů severovýchodně od karibského břehu Nikaragui a 280 kilometrů jihozápadně od Jamajky, v roce 1952. Status "vyhynulý" mu náleží od roku 2008, a dali mu ho američtí vědci po intenzivním pětiletém hledání. Tomuto úžasnému zvířeti není věnována taková pozornost, jako dalším vyhubeným ikonám 20. století, třeba vakovlkovi. Přitom byl však neméně pozoruhodný. Poprvé se o něm zmínil už Kryštof Kolumbus - setkal se s ním na své druhé plavbě, když jeho loď v srpnu 1494 zakotvila na opuštěném ostrůvku Alto Velo jižně od Hispanioly. Jeho muži tehdy zabili osm karibských tuleňů, kteří si do té doby pohodlně hověli na pláži. Popis tohoto druhu uskutečnil John Edward Gray v roce 1850. Už tehdy na tom tuleni karibští nebyli početně dobře. V první polovině 20. století se postupně stávali větší a větší vzácností.
Podobně jako jeho výše popsaní příbuzní, i tuleň karibský původně rád obsazoval velké pláže. Obvykle se na nich válelo dvacet až čtyřicet zvířat, vzácněji však i stovka. Jednalo se o lovce ryb a korýšů. Mláďata měřila po narození asi metr a vážila šestnáct až osmnáct kilogramů, jako u tuleně havajského. Dospělá zvířata měřila až 240 centimetrů. Zajímavé je, že na život v nosní dutině tohoto ploutvonožce byl zcela specializován čmelíkovec Halarachne americana. Když tuleň karibský vyhynul, tento arachnid vymizel s ním. Přirozenými nepřáteli tuleně karibského byli žraloci. Důvodem, proč vyhynul, byl intenzivní lov lidmi - v 18. a 19. století byli tito savci po celém Karibiku zabíjeni kvůli tuku. H. Sloane ve svém záznamu z roku 1707 popisuje, jak skupina lovců na ostrově Barbados za jediný den zmasakrovala stovky těchto živočichů. Jelikož byl tuleň karibský na souši nemotorný - ostatně jako všichni tuleni - těžko se mu před lidmi, vybavenými mačetami, noži či střelnými zbraněmi, utíkalo. Navíc se ani lidí tolik nebál, neměl pro to ostatně ze začátku důvod. Na seznam ohrožených druhů byl umístěn až v roce 1967, patnáct let poté, co byl naposledy spatřen. Je ho obrovská škoda.
Tuleň karibský obýval nejen Karibik, ale také Mexický záliv a západní část Atlantiku. Preferoval atoly, a potravu hledal v lagunách či na korálových útesech. O jeho biologii je toho známo velmi málo. Přicházel o potravu, a jeho druh byl sám bez lístosti masakrován. Nelze popřít, že jeho osud máme na svědomí. Horší ovšem je, že si nikdo neuvědomil, že byl vyhuben, ještě řádku let po spatření onoho posledního jedince. Na fotografii pod tímto odstavcem se nachází tuleň karibský z New York Aquarium. Byl tam vyfotografován okolo roku 1910.
Musíme si dávat pozor, aby ostatní dva tuleni z tribu Monachini, tuleň středomořský a tuleň havajský, neskončili stejně, jako jejich karibský příbuzný. Ne všichni se bohužel chtějí poučit. Letošní smrt Kostise nám znovu, už po milionté, dokázala, že se mezi námi nacházejí lidé, kteří nechtějí ohrožené druhy chránit - které nezajímá, jak blízko hranici vyhynutí jsou. Zbývající dva druhy jsou skutečně unikátními ploutvonožci. Nemůžeme si dovolit je ztratit - jinak se vymažou desítky milionů let evoluce jedné velmi zajímavé vývojové větve tuleňovitých.
Zdroje obrázků:
Zdroje informací:
Velmi zajímavé čtení! Docela by mě zajímalo, na jaké tuleně se chodila dcera dívat na molo 39 v San Franciscu...
OdpovědětVymazatPřeji hezký večer, Helena
Nebyli to spíš lachtani? :D Konkrétně myslím lachtana kalifornského (Zalophus californianus). Jinak se na kalifornském pobřeží vyskytují i rypouši severní (Mirounga angustirostris). Co se ale dívám, na fotkách z Pier 39 jsou vidět právě lachtani. Hovoříme tedy o otariidech, nikoliv o phocidech.
Vymazat