Dnes večer jsem se podíval na první díl Dokonalé planety (A Perfect Planet) z dílny Silverback Films. Premiérově byl vysílán někdy před měsícem a půl, 3. ledna 2021, na BBC One. Pojednával o sopkách a jejich vlivu na život na Zemi. Bez vulkánů by vlastně nikdy vzniknout nemohl. A příběhy zvířat, které několik štábů během pěkné řádky let zdokumentovalo, to jen dokládají. Jeden ze segmentů první epizody, mistrovsky vyprávěné Sirem Davidem Attenboroughem, pojednával o medvědech hnědých lovících lososy na březích jistého velkého sopečného jezera na Kamčatce. Moc se mi líbil, a já si řekl, že o celém to jezeru napíši na Blogorgonopsid Diaries článek. Tak tady je... Třeba se z něj něco přiučíte, jako jsem se při jeho psaní zase něco přiučil já.
Ve východní vulkanické zóně na ruském poloostrově Kamčatka se v nadmořské výšce 81 metrů rozléhá velké sopečné jezero. Vzniklo někdy během epochy pleistocénu po jedné či několika ohromných erupcích Kurilské kaldery. Tyto erupce se řadily k největším, jež naše planeta v posledních statisících let zažila. Vlivem nich vyrostly v okolí kaldery stratovulkán Iljinskij a lávový dóm Dikij Grebeň. Kurilská kaldera zuřila ještě v holocénu, v době, kdy již její zlobu mohl na Dálném východě pozorovat moderní člověk. Ale v posledních několika málo tisících letech se zcela zklidnila, a nechala se zaplnit vodou. Vzniklo tak Kurilské jezero, v jednom bodě 316 metrů hluboká a celkově 76 kilometrů čtverečních široká vodní prohlubeň, stále prohřívaná okolními vulkány, a díky sopečnému popelu nepředstavitelně úrodná. Také proto je každé léto útočištěm jedněch z největších hejn lososů nerka (Oncorhynchus nerka), kteří do něj připlouvají z Pacifického oceánu za jediným účelem; dát vzniknout nové generaci právě v místech, jež jejich potomkům poskytnou dostatek živin pro úspěšný začátek života. A protože je tu každoročně rozmnožujících se lososů tak moc - 260 000 až 6 milionů - není třeba se divit, že je Kurilské jezero během letní sezóny také místem setkání největšího počtu medvědů hnědých (Ursus arctos) na celé planetě.
Medvědí poddruh, který se na Kamčatce vyskytuje (U. a. beringianus), je největším v celé Eurasii. Může dosáhnout délky 2,4 metru, výšky 3 metrů ve stoje na zadních a hmotnosti 650 kilogramů. Větší už je snad jen severoamerický Kodiak (U. a. middendorffi), který může v dobré sezóně dosáhnout hmotnosti až 680 kilogramů. Samci jsou větší než samice, a jsou vybaveni lebkou o délce až 43,6 centimetru. Kromě Kamčatského poloostrova jsou k nalezení také na Kurilských ostrovech, na Karaginském ostrově nebo také na Šantarských ostrovech. V okolí Kurilského jezera se jim v létě neskutečně daří; nehladoví prakticky žádný medvěd. I líní lovci pro sebe najdou něco k snědku - lososi po vypouštění mlíčí a kladení jiker umírají, tudíž jejich těla plní dno jezera, a medvědí milovníci potápění se pak za nimi mohou ponořit a jednoduše je sesbírat. Na březích Kurilského jezera však i tak dochází k nespočtu divokých štvanic, při nichž se medvědi snaží znavené lososy ulovit. Ti, kteří se ještě nezpářili, nesou v sobě vydatnou, vysoce kalorickou pochoutku. Medvědi velice rádi pojídají jikry; jedno takové sousto obsahuje 80 kalorií.
Ale minerální popel neposkytuje živinný základ jen pro pozdně jarní a letní návštěvníky, jakými jsou lososi nerka a kamčatští medvědi hnědí. Závislí jsou na něm také celoroční obyvatelé Kurilského jezera, a někteří z nich nemusí být zahlédnuti zrovna každým lidským návštěvníkem, ačkoliv jsou třeba ve vodě přítomni i během chladných měsíců. Někteří jsou prostě tak malí, že se dají pozorovat jen pod mikroskopem. Enter Daphnia longiremis! Jedná se o zdaleka nejpočetnější perloočku (řád Cladocera) v celém Kurilském jezeře. Daphnia, nebo česky hrotnatka, je 0,2 až 5 milimetrů drobný korýšek, připomínající svým plaveckým stylem pohyb blechy. Rozmnožuje se cyklickou partenogenezí, tzn. střídá nepohlavní a pohlavní rozmnožování, přičemž tedy samičky vytvářejí jak jakési klony sebe samotných, tak se samečky poněkud variabilnější jedince (po většinu roku nicméně preferují nepohlavní rozmnožování). Dosud bylo popsáno více než 200 druhů rodu Daphnia. D. longiremis je zhruba středně velkou hrotnatkou; samice měří asi 1,2 milimetru, samci 0,5 až 2,4 milimetru. Má prodloužené rostrum, díky čemuž je její hlava širší, než je vysoká.
Endemitem Kurilského jezera je dvoukřídlý hmyz Chaetocladius tatianae z podřádu Nematocera. Podobně jako ostatní tzv. "midges", i tento druh připomíná vzhledem komára, ale ve skutečnosti se neživí ani krví, ani nektarem. Mnoho zástupců podřádu Nematocera jsou buď insektivoři nebo detritivoři. Ch. tatianae žije v povodí jezera, málokdy se od něj zatoulá dál. Je to poměrně vzácný hmyzí druh, a moc se toho o něm neví, tedy prozatím.
Jedním z nejkrásnějších ptačích obyvatel Kamčatky, se kterým je možné se na březích Kurilského jezera setkat, je orel východní (Haliaeetus pelagicus), dravý pták z čeledi jestřábovitých (Accipitridae) s rozpětím křídel 203 až 241 centimetrů. Loví lososy, pstruhy a dál na moři tresky. I on si letního tahu lososů náležitě užívá; dospělí ptáci se občas mohou o ulovené ryby pěkně servat, ale očividně ten proteinový lososí rybí prst stojí za to. Orel východní je druhem zranitelným, jehož počty klesají kvůli komerčnímu rybolovu, znečitění způsobenému průmyslem a pochopitelně také ztrátě přirozeného prostředí. Podle výzkumu, jehož výsledky byly publikovány v roce 2010, mají na rozmnožování orlů východních negativní dopad klimatické změny. Globální oteplování má vliv na život a tah říčních ryb, kterými ruští orli krmí svá mláďata, proto je ryb méně a úmrtnost ptáčat roste. Podle informací z roku 2012 přezimovává na Kamčatce, a to včetně okolí Kurilského jezera, asi 3500 párů orlů východních.
Co se rostlin týče, je okolí jezera porostlé břízami, borovicemi a olšemi. Daří se zde však také například vrbám. Fytoplankton jezera zastupují hlavně rozsivky (Diatomeae), kupříkladu ty z rodu Cyclotella; to je poněkud zajímavé, protože tento rod je oligotrofický, tzn. daří se mu v oblastech s malým množstvím živin, čímž jako by do ekosystému Kurilského jezera nezapadal.
Základem celého území jsou sedimentární horniny miocénního a pliocénního stáří, kaldera je však, jak již bylo uvedeno výše, stáří pleistocénního až holocénního. Kdy přesně došlo k její zaplnění vodou, to není jisté, muselo to být však po její poslední velké erupci, jež nastala někdy mezi lety 6460 až 6414 před naším letopočtem. Nutno podotknout, že blízký stratovulkán Iljinskij chrlil lávu z parazitického kráteru na svém východním svahu ještě v roce 1901.
Zdroje obrázků:
Žádné komentáře:
Okomentovat