Blogorgonopsid Diaries: Tři druhy smilodona

Je večer 31. července 2022. Ve 22:12 usedám za počítač s cílem napsat - po hodinách strávených fantazírováním o světě Lovců kryptidů v jejich zcela posledním příběhu, který letos v létě píši na Blogorgonopsid - konečně příspěvek na Blogorgonopsid Diaries. Zaprvé se vám, věrným návštěvníkům blogu (a že vás podle statistik není málo!) chci omluvit za neaktivitu tohoto webu v posledních sedmi měsících. Jistě však dokážete pochopit, že psaní mého prvního a hlavního blogu, kterému se pořád věnuji každý den, a jen výjimečně si od něj dávám přestávku, mne ve volném čase velmi zaměstnává. A protože se chci ve zbytku volného času věnovat také mnoha jiným věcem, na Blogorgonopsid Diaries zkrátka po první letošní půlrok čas nebyl. Nemějte mi to, prosím, za zlé. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak se k tomuto webu vrátit, a pak mne, doslova minuty před začátkem psaní tohoto příspěvku, napadlo, že bych mohl popsat všechny tři druhy nejslavnější šavlozubé kočkovité šelmy! O smilodonovi jsem psal na svůj hlavní blog několik článků (třeba v roce 2009 nebo v roce 2014), ale v současné době si mohu dovolit jít znalostně trochu hlouběji. Pokusím se tedy - pokud možno stručně - představit vám jednotlivé druhy tohoto rodu, a možná tak zpětně i opravit některé nepřesnosti, které jsem za svých mladších let o smilodonovi napsal na svůj první blog.

Smilodon - to je rodový název šavlozubých tygrů, který je jistě každému zájemci o pravěk znám již od raného dětství. Jednalo se o rod velkých felidů z podčeledi Machairodontinae se šavlovitě zahnutými špičáky, vyskytujících se na americkém kontinentu od raného pleistocénu před 2,5 milionu let až po raný holocén před 10 000 roky. Spolu s rody Promegantereon, Paramachairodus, Megantereon a Rhizosmilodon (poslední jmenovaný byl popsán teprve v roce 2013) patřil do tribu Smilodontini. Ne všichni zástupci tohoto tribu byli tak velcí a houževnatí, jako Smilodon; takový Paramachairodus, zahrnující tři druhy ze středního až pozdního miocénu, trávil zřejmě nemalou část svého života na stromech, podobně jako levhart. Smilodon byl naopak robustní, stavěný v podstatě jako lev, ale mnohem větší. Byl tak velký, že si v Severní Americe dovoloval na velbloudy a bizony, a v Jižní Americe zase na velké kopytníky, jako byl Toxodon z řádu Notoungulata. Pro jeho lebku byly typické zahloubené a klenuté lícní kosti a výrazný sagitální hřeben (na ten je upojen spánkový sval, jeden z hlavních žvýkacích svalů). Měl malé oči, a na kořist nejpravděpodobněji útočil ze zálohy. Byl schopen velkých skoků, o čemž vykazuje délka jeho patní kosti. Je možné, že žil ve smečkách, ačkoliv pro to neexistuje definitivní důkaz. Po léta se také debatovalo o tom, zda se smilodonům a dalším šavlozubým kočkám ony prodloužené špičáky vyvinuly k zabíjení kořisti anebo k upoutání pozornosti partnera; první možnost se však vždy jevila býti mnohem více pravděpodobná. Navzdory své přezdívce "šavlozubý tygr" nebyl Smilodon ani jemu příbuzní machairodontidi nikterak blízce spřízněni se současnými tygry (ani s rodem Panthera celkově); ti patří do své vlastní podčeledi (Pantherinae).

Do rodu Smilodon se řadí tři druhy: nejmenší S. gracilis, středně velký S. fatalis a největší S. populator. V tomto článku si je postupně představíme v tomto pořadí, tedy podle jejich velikosti. Berte však na vědomí, že v minulosti byly klasifikovány i jiné druhy, dnes již neplatné, a synonymní s druhy validními. Mezi nimi jsou například S. nebraskensis (syn. S. fatalis), S. necator nebo S. californicus (oba syn. S. populator). Ve starší literatuře se můžete setkat s těmito a jinými dnes již neplatnými taxony (také rod Machaerodus je syn. Smilodon). Počet druhů se však samozřejmě může v budoucnu změnit - v roce 2018 vyšel článek amerického paleontologa Johna Barbiarze a jeho kolegů, kteří tvrdí, že S. californicus přece jen může být platným druhem.

Smilodon gracilis, nejmenší ze tří druhů smilodona, dosahoval hmotnosti mezi 55 až 150 kilogramy, délky 2 metrů a výšky v kohoutku 75 centimetrů až 1 metru. Velikostně byl tedy srovnatelný s jaguárem (Panthera onca). Vyskytoval se jak v Severní, tak v Jižní Americe, kam se v raném či středním pleistocénu rozšířil ze severu. Žil před 2,5 milionu let až před 500 000 roky, a v Severní Americe nejspíše nahradil rod Megantereon, který byl jeho předchůdcem. Šavlovitě zahnuté špičáky této šelmy byly dlouhé průměrně 17,8 centimetru. Jeho kořistí se stávali například pravěký pekari Platygonus nebo velbloudovitá Hemiauchenia. To prokázal izotopový výzkum skloviny zubů tohoto druhu, nalezených na Floridě. Tento druh, nejméně známý ze všech tří a zároveň poslední pojmenovaný (z validních specií), byl na základě exempláře nalezeného v Pensylvánii popsán v roce 1880 Edwardem Drinkerem Copem - ten se mj. zasloužil také o to, že ve stejném odborném článku přemístil severoamerickou kočku Felis fatalis právě do rodu Smilodon.

Smilodon fatalis je druhem již poměrně lépe známým, a jak bylo uvedeno výše, velikostně se nachází mezi S. gracilis a S. populator. Tento šavlozubák dosahoval délky 2,2 metru, hmotnosti mezi 160 až 300 kilogramy, a v kohoutku měl na výšku 1,1 metru. Jeho lebka byla dlouhá 30 centimetrů, a každý ze špičáků byl dlouhý 18 centimetrů; za měsíc vyrostly vždy o 6 milimetrů. Je obecně známo, že S. fatalis mohl rozevřít čelisti až do úhlu 120° (dnešní lvi je rozevřou maximálně do 65°). Tento druh byl dlouho znám pouze ze Severní Ameriky, kde žil před 1,6 miliony let až před 10 000 roky. Pravděpodobně nahradil předchozí druh, S. gracilis. V roce 2018 byl nicméně vydán odborný článek zabývající se lebkou smilodona z Uruguaye, která byla přiřazena k tomu druhu, a v roce 2021 byl ohlášen objev kostí S. fatalis z Ekvádoru, který navíc potvrdil, že se samice stále staraly o mláďata ještě v jejich dvou letech! Z rozsáhlého výzkumu S. fatalis také víme, že u smilodonů nepanoval nějaký výrazný velikostní rozdíl mezi samci a samicemi; studie z roku 2012 provedená P. Christiansenem dokázala, že mezi zástupci obou pohlaví tohoto druhu bylo dokonce méně velikostních rozdílů, než mezi pohlavími jednotlivých druhů současného rodu Panthera (tedy mezi lvi a lvicemi, tygry a tygřicemi, samci a samicemi jaguárů atp.). S. fatalis byl nepochybně vývojově dále, než S. gracilis, a výrazně se vzdaloval megantereonovi.

Velké množství fosilií "fatalise" je známo z naleziště La Brea Tar Pits v Kalifornii. Přinejmenším tam smilodoni lovili hlavně tunové velbloudovité z rodu Camelops (více příbuzné starosvětským velbloudům než novosvětským lamám, a o 20 % větší než jsou dnešní dromedáři) a 1,5-tunové prabizony druhu Bison antiquus (přímé předchůdce dnešních bizonů), kteří společně s ostatní pleistocénní megafaunou vymizeli před 10 000 lety. S. fatalis rostl podobně rychle a podobným způsobem, jako americký lev (Panthera atrox) nebo dnešní tygr; již výše zmíněný výzkum ekvádorských "fatalisů" provedený Ashley Reynolds a jejími kolegy navíc prokázal, že mláďata těchto šelem byla závislá na rodičích až do skončení juvenilního období, které bylo vlastně docela dlouhé.

Zatímco Uruguay se v současné době zdá být nejjižnějším výskytištěm S. fatalis, nejsevernějším bodem jeho areálu rozšíření nebo přinejmenším nejsevernějším místem, kde byly jeho fosilie nalezeny, je kanadská provincie Alberta - konkrétně pak okolí města Medicine Hat na jejím jihovýchodě. Zatímco jihu Severní Ameriky v době, kdy tento šavlozubý tygr žil, dominovaly suché savany, její severní část pokrývaly tzv. mamutí stepi bez stromové vegetace. V každém případě, představa o alopatrii S. fatalis a největšího smilodona, S. populator, se zdá být zastaralá. Vypadá to, že oba druhy spolu byly nuceny koexistovat na jihoamerickém kontinentu.

Smilodon fatalis mizí z fosilního záznamu 11 130 let před začátkem našeho letopočtu, ačkoliv starší a nyní již méně důvěryhodný výzkum jeho kostí z First American Caves v Tennessee poukazoval na jeho vyhynutí před 10 200 lety (resp. takové je stáří nejmladších nalezených kostí, aby to zde bylo uvedeno co nejpřesněji). Největší druh, S. populator, mizí z fosilního záznamu před 10 935 až 11 209 lety.

Smilodon populator je typovým, tedy prvním popsaným druhem rodu Smilodon. V roce 1842 jej zavedl dánský palentolog, zoolog a archeolog Peter Wilhelm Lund - jeden z prvních učenců, kteří si v 19. století uvědomili, že lidé a pleistocénní megafauna spolu koexistovali (navzdory Cuvierově katastrofické teorii, jež se tehdy začínala ukazovat býti dosti mylnou). Ve 30. letech 19. století to byl právě Lund a jeho spolupracovníci, kdo nasbírali v jeskyních poblíž brazilského města Lagoa Santa ve státě Minas Gerais (na jihu země) první smilodoní ostatky. Ironií však je, že Lund nejprve nalezené moláry a premoláry (tedy lícní zuby) považoval za hyení, nikoliv kočičí, a v roce 1839 je použil k popisu druhu Hyaena neogaea. Pak si uvědomil, jakou chybu vlastně učinil, a rozhodl se dát zvířeti rodové jméno Hyaenodon - jenže to už bylo od roku 1838 zabrané! A tak zvolil název Smilodon populator. V této době mu již bylo velmi dobře známo, že zuby patřily kočkovité šelmě.

Prvním popsaným druhem smilodona je tedy právě ten největší - hvězda páté epizody Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts) a čtvrtého dílu Prehistorického parku (Prehistoric Park), a také onen vetřelec, či potomek vetřelců, jež vtrhli do ráje podivných jihoamerických kopytníků a obřích děsoptáků po srážce Amerik. S. populator žil před 1 milionem až 10 000 lety (resp. 11 000 lety, chceme-li být velmi přesní). Nebyla to malá kočička. Na délku měla 2,3 metru, v kohoutku měřila 1,2 metru, a její hmotnost se pohybovala mezi 220 až 400 kilogramy; Boris Sorkin z Appalachian State University dokonce ve své práci z roku 2008 uvádí, že hmotnost S. populator mohla "vyšplhat" až na 470 kilogramů. Jen pro srovnání, dospělý lví samec (Panthera leo) z jižní části Afriky může vážit až 225 kilogramů, což se zdá býti spodní hodnotou hmotnosti S. populator. Lvi však mohou dosahovat větší délky (ve výjimečných případech až 3 metrů). Zoubkované prodloužené špičáky této šelmy mohly dosáhnout délky až 28 centimetrů; ze všech tří druhů je měl právě "populator" nejdelší.

Kořistí jihoamerického smilodona se stávali toxodoni, macrauchenie a další velcí jihoameričtí kopytníci. Má se za to, že S. populator velikostně přerůstal S. fatalis hlavně proto, že neměl ve své jihoamerické domovině tolik konkurentů (severoameričtí zástupci S. fatalis se přece jen museli potýkat s výše vyobrazenými pravlky či americkými lvy, kdežto S. populator v podstatě neměl žádného potravního konkurenta). Také sesadil z pozice vrcholových predátorů phorusrhacidy. Arctotherium, krátkočelý medvěd ze Střední a Jižní Ameriky, dosahující hmotnosti až 2 tun a na zadních výšky 4,3 metru (v případě jednoho výjimečně velkého exempláře), bylo sice podstatně větší než Smilodon, ale zcela jistě obývalo jinou ekologickou niku. Navíc mohlo být v některých částech Jižní Ameriky již vyhynulé, když je osídlil nový druh smilodona.

Kromě výše zmíněných kopytníků, s nimiž smilodoni interagovali ve známých dokumentárních pořadech, lovil "populator" také velbloudovitou palaeolamu, pozemního lenochoda rodu Catonyx, jihoamerického koně Amerhippus, a dokonce bylo prokázáno, že si alespoň v jednom případě smlsnul na dvoumetrovém kajmanu šíronosém (Caiman latirostris), jenž žije dodnes v jižní části Jižní Ameriky (od jižní Brazílie po severní Argentinu). Smilodon populator nežil jen na travnatých pláních, ale domovem mu byly také lesy, kde mohl - podobně jako dnes jaguáři - útočit na kajmany odpočívající na březích.

Smilodon měl velmi dobrý zrak a sluch. Byla to hbitá šelma, a ačkoliv některé teorie předpokládaly, že byla hlavně mrchožravá, často a nejspíše správně si ji představujeme jako aktivního predátora (to ale neznamená, že se občas na mršině nepřiživila). Patří mezi nejslavnější zástupce pleistocénní megafauny, a s některými jejími druhy - tedy s S. fatalis a možná i S. populator - se setkali i první lidští dobyvatelé amerického kontinentu. Zda měla na kožešině vzory jako levhart či zda měla srst spíše jako lev, to zatím s přesností nevíme - vlastně se takto od sebe mohly lišit jednotlivé druhy, kdo ví. Nelze však pochybovat o tom, že šlo o úctyhodného predátora. Právem si zaslouží všechnu tu pozornost, jež je mu už těmi nejmladšími z prehistorických nadšenců věnována.